Ohrid a NP Galichica

Do Severní Makedonie přijíždíme autobusem z Tirany. Už koupě lístku den předem bylo dobrodružství. Přehledný jízdní řád na místním autobusovém nádraží (pozor, mají minimálně dva velké autobusáky, z každého to jezdí do jiných destinací) neexistuje. Člověk musí postupně obejít všechny společnosti, u každého okénka se doptat kdy a za kolik jedou, nedat na řeči, že jsou jediná společnost, která danou oblast obsluhuje. Byl to boj, ale ranní spoj Tirana – Ohrid je náš.

Cesta byla dlouhá s větším zdržením na hranici, výstupní kontrola ze země je i s kontrolou zavazadel. Naštěstí nikomu nepřišlo divné, že do Albánie jsme oficiálně nevstoupili, poslední razítko máme ze vstupu do Kosova před pár dny, Kosovsko-albánské hranice jsme překročili v horách mimo oficiální přechod.

Nejprve zjišťujeme možnosti přesunu do Skopje v příštích dnech, poté necháváme krosny na ubytování a vyrážíme se zchladit k jezeru. Oficiální pláže za moc nestojí, tak končíme neoficiálně s místními na trávníku mezi promenádou a hotely. Voda je studenější než moře, ale taky výrazně čistší. Po osvěžující pauze vyrážíme do města.

Procházíme mezi domky, pod skálou po molu ke zdejšímu slavnému kostelíku, který je ve všech prospektech týkajících se Ohridu na prvním místě. Je stejně působivý jako na těch fotografiích. Stoupáme stále vzhůru kolem nově budovaných paláců (tou dobou si ještě myslíme, že tu staví nějaký nesmyslně obrovský luxusní rezort) k bazilice a klášteru. Klášter mě uchvacuje, navíc se nám poštěstí narazit na místního muže, který má široké znalosti o zdejší historii a kultuře a rád se o ně dělí s turisty. Dozvídáme se tak mimo jiné i to, že onen rozestavěný komplex má být vzdělávací a kulturní centrum vč. kolejí pro vysokoškolské studenty. To bych si dala líbit. Historické budovy na každém kroku, opravené, opravované nebo zajištěné proti nepřízni počasí. Krátce před zavíračkou se dostáváme k pevnosti, projdeme po hradbách všechny vyhlídky. Brána dole už je zavřená, přetáhli jsme otvírací dobu. Uvězněných turistů je nás tu víc, po chvíli nás propustí. Nakoukneme ještě k amfiteátru a vyrážíme ochutnat pověstné makedonské víno.

Ráno opouštíme ubytování s plnou polní, zase nás čekají kopečky a spaní pod širákem. Chceme projít NP Galichica po hřebeni, užít si pohled na jezero na každé jeho straně a na konci vystoupat na horu Magaro. Část úvodního stoupání si zkracujeme stopem. Stoupání je dlouhé, úmorné, s minimem stínu. Konečně se vydrápeme na hřeben, cesta je kamenitá, žádná pohodlná pěšina. A nikde ani kapka vody. V mapě je v celém území jediné místo, kde lze vodu doplnit, takže směr je jasný. Navíc mě popohání představa studeného piva v oné horské chatě. Chatu nalézáme snadno, ale na první pohled je zřejmé, že je již delší dobu nevyužívaná. Voda ze studánky je svedena do chaty, zvenku se získat nedá. Ač jsme vyráželi s 10 litry vody, je jasné, že na vaření a další celodenní pochod to prostě nevyjde. Budeme se muset přesunout do civilizace nebo alespoň co nejblíže k ní a ráno přesun dokončit. Nedá se nic dělat.

Znamená to pochod ke sjezdovce, odkud by měla vést menší asfaltka do sedla, kde se napojuje na větší silnici spojující Ohridské a Prespanské jezero. Jdeme v kolejích vyjetých auty, dá se tedy jít alespoň svižně, za soumraku se dostáváme k vleku. Na parkovišti stojí přesně jedno auto a jeho majitelé k němu právě přichází. Předcházíme je s tím, že se je za chvíli pokusíme stopnout. Je to trochu hra na city, vědí, že když dvěma batůžkářům v počínající noci nepomohou oni, nepomůže nikdo. Staví, anglicky umí stejně jako my makedonsky. Ale hned volají kamarádce, která nám po telefonu překládá. Odvezou nás k jezeru do vesnice Trpejca. Autokemp je zavřený, v restauraci se dozvídáme, že v sezóně na jednu noc je nemožné cokoliv sehnat, ale že se dá spát na pláži a ještě nás tam místní mladík ochotně odvádí.

Už jsou tu sice stany, ale místo se najde i pro nás. Dáváme si noční koupačku v jezeru. Při vybalování věcí na spaní přichází kluci ze stanů, že koupili víc piva, než vypijí, tak jestli bychom si nedali. To víte, že dali, kluci zlatí. Hučení vln, perseidy a dvě plechovky pro každého.

Další den se při stopu do Ohridu dozvídáme, že kvůli požáru byla předchozího dne užavřena cesta na horu Magaro, která byla původně naším cílem, takže nám nemusí být líto, že jsme museli skončit dříve.