Od zatopeného drysického lomu přes hrad Melice do Pustiměře

Cestopisy

Fotografie (73) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

kříž za Drysicemi

cesta k lomu

Vstoupit do fotogalerie (73 fotografií)

Poslední srpnový pátek se měla stát hlavním bodem mého programu návštěva vyškovského přítele zotavujícího se po mrtvičce, kterého konečně pustili z nemocnice do domácího ošetřování. Jelikož jsem Jendu mohl vidět až v odpoledních hodinách, rozhodl jsem se předtím podniknout menší túru po zajímavostech podhůří Drahanské vrchoviny.

V mém zorném poli se na mapách.cz už dávno nacházel zatopený lom u Drysic. Ne kvůli tomu, že se zde točil jeden díl Četnických humoresek, pohádka Za humny je drak... a že po jeho hladině kráčela slavná Majka z Gurunu (hlavní hrdinka socialistického slovenského seriálu pro děcka, adolescenty a staré nedospělce), ale protože se mělo jednat o místo silně romantické... a navíc já zatopené lomy rád.

Z Vyškova do Drysic jsem se dostal busem a odtud to vzal za dálnicí po polní cestě vedoucí za humny obce. I když jsem se pohyboval po exotické Hané, neprocházela kupodivu žádnou lautr rovinou: kukuřice v poli nalevo a obilí s jednou zvědavou srnkou napravo, mezi nimiž jsem procházel, vesele bujelo na pořádných pahorcích, ba už skoro kopčiscích! Osmnáct metrů vysoká skaliska lomu byla vidět na dálku, ale po příchodu k lokalitě mé nadšení zchladil šok mající podobu ledové sprchy.

Ačkoliv jsem se všude na webu setkal s informací, že lom mají v pronájmu potápěči, ale že je jinak volně přístupný, visela na bráně cedule s označením soukromého pozemku a zákazem vstupu!

No, přiznám se, že se mi notně zklamáním protáhl ksicht, ale co už? Navíc se od neviditelné vodní hladiny skryté za remízkem ozýval štěkot psů a bujarý povyk jejich koupajících se páníčků. Naštěstí jsem za oploceným areálem narazil na vyšlapaný chodníček vedoucí k vodní hladině, který z temene nižší skály umožnil na areál lomu alespoň částečný panoramatický výhled, byť převážně proti slunci...

Cestou od lomu jsem se na okraj obce nevracel stejnou cestou, ale vzal to po silnici do kopce (vždyť jsme přece na Hané!) přes její střed. A na návsi valil oči překvapením. Ona totiž dosahovala plochy náměstí a přitom mají Drysice, prosím, jen necelých 600 obyvatel!

Má tvar kosočtverce a nechybí dokonce ani ta pikantní čárečka jej protínající a zároveň spojující nejvzdálenější body obrazce, jenže tady ji tvoří silnice. A co památek mají na téhle návsi – vždyť takovými by se jistě rádo pochlubilo nejedno městečko!

V horní části parčíkově upraveného trohúhelníkového prostoru mne upoutala socha sv.Floriána stojícího na vysokém podstavci obklopeném nízkou kamennou ohrádkou s ozdobnými kulatými otvory, o níž jsem si v prvním okamžiku myslel, že se jedná o kašnu. Drysičtí mohou být na svého protipožárního vechtra právem pyšní, neboť se jedná o velmi hodnotnou barokní sakrální památku z roku 1777.

Nedaleko od patrona hasičů stál monumentální Pomník padlým z I.světové války. Obětem té druhé je věnovaná pamětní deska zasazená do balvanu, který je k vidění v dolní části návsi a nechyběl ani obligátní rybníček „Kačeňáček“, jehož hladina byla dokonce ozdobena lekníny.

Drysice jsou prazvláštní obcí. Její střed totiž v současnosti protíná dálnice a zapadní a východní část vesnice je spojena komunikací vedoucí pod jejím tělesem. Je to zvláštní pocit procházet pod mostem, přičemž vám nad hlavou duní desítky vozů ženoucích se po vysokorychlostní silnici, ale zdá se, že si na to místní už zvykli. Ostatně – co jim zbývá, že?

Centrum západní části Drysic tvoří prostranství s autobusovou zastávkou zkrášlenou malovanými obrázky, objektem Vlastivědného muzea, starou formanskou hospodou (dnes Obú a MŠ) a nad silnicí se vypínající pěknou sakrální stavbou zbudovanou v novobarokním slohu – kostelem Narození Panny Marie.

Útroby jednolodního chrámu s předsunutou věží zvonice s hodinami, jejímž přízemím vede hlavní vchod, jsem si neprohlédl, neboť jsou přístupné jen o mších. U mnoha jiných kostelů narazíte alespoň na otevřenou předsíňku, jíž jde přes zabezpečující mříže nakouknout dovnitř a pokochat se krásou výzdoby a vybavení interiéru, jenže ta tady bohužel chybí. Škoda...

Dalších několik set kroků jsem musel odcapkat po okraji dosti frekventované silnice vedoucí z Drysic do Pustiměře, jejíž největší dominanta - monumentální kostel nad obcí, byl vidět už z dálky. Zajímavý pohled byl ale i na ta stará boží muka vykukující z obilí pod silnicí a na druhé straně zase na ohromný lán se strništěm, nad nímž se vypínala hradba kopců Drahanské vrchoviny. Právě přes ten lán vedla od silnice směrem k hradu Melice polní cesta, kterou jsem vzápětí ke svému putování promptně využil.

Těsně před tím, než jsem v zeleném údolíčku pod hradem narazil na rozcestí, minul jsem shluk bujně rostoucích a ohavně páchnoucích rostlin, pravděpodobně se jednalo o ten z CCCP k nám importovaný bolševník!

Z vidlice cest už to nebylo nahoru ke zřícenině Melic nijak daleko. Jen co jsem se vnořil do lesa, vyjukla na mne napravo výstražná tabule vojenského újezdu Březina, která všem návštěvníkům vyhrožuje, že je vstup za ni mimo pátečního odpoledne a víkendu přísně zakázán. Moje modrá značka ale k ruinám procházela ještě před jeho hranicí, takže žádný důvod k obavám nebyl...

Jakési povědomí o kdysi slavném hradu Melice jsem už měl: předloni jsme totiž s ženou navštívili vyškovské zámecké muzeum, v němž se jedna expozice podrobně zabývala hrady Vyškovska a jako hvězda první velikosti z ní zářily právě nálezy z Melic. Tím nejpozoruhodnějším byl soubor keramických kachlů nalezený při rozsáhlém terénním průzkumu mezi lety 1931-38 profesorem V.Procházkou a Mudr.J.Zhánělem, a při kterém byl odkryt půdorys hradního jádra. Nádherně zdobené reliéfní kachle (v počtu 150 kusů) pocházely z ohromných kamen vysokých 280 cm, které byly v té době široko daleko těmi nejhonosnějšími a zdobily hlavní komnatu biskupa.

Ano, Melice bývaly hlavním sídlem toho olomouckého. Jmenoval se Jan Volek, byl nevlastním strýcem Karla IV. a svůj hrad na dlouhém ostrohu mezi Pustiměří a Drysicemi začal budovat ve třicátých letech 14.století. Pevnost nahradila tu zaniklou pustiměřskou stojící nad Zelenou Horou a její románské trosky posloužily pro nově vznikající hrad jako hlavní zdroj stavebního materiálu. Výstavba Mejlic probíhala ve stylu vrcholné gotiky a projevil se na ní vliv budínské stavební huti. Hlavním prvkem byl mohutný čtyřkřídlý hradní palác se dvěma přilepenými hranolovými věžemi. Celek připomínal kastel a jeho hmota kromě malého dvorku zaplnila celý prostor hradního jádra o rozměrech 54 x 31 metrů. Na podobě přepychových biskupských interiérů se podepsali umělci přímo ze dvora panovníka a komnaty byly vytápěny teplovzdušným ohništěm, jež bylo součástí strážnice.

Přesně taková muzejní maketa Melic se nachází ve vyškovském muzeu, jenže je bohužel ochuzena o spodní hrad, takže jsem o jeho rozlehlosti neměl až do vlastní návštěvy ani tušení!

Příkop široký 18 m totiž odděloval horní hrad od předhradí, kde na velmi úzkém, ale dlouhém zbytku ostrohu (34 x 120 metrů!) stály domy biskupských manů. Kvůli velikosti feudálního sídla se v té době někdy uvádělo, že zde stojí hrady dva!

Níž v údolí vyrostla vesnice, která za husitských válek zanikla. „Boží bojovníci“ byli také příčinou zkázy melického hradu. Dobyli jej roku 1423 a on pak už nebyl nikdy obnoven.

Naučná pěšina k hradu nejprve stoupala hvozdem těsně okolo hranic vojenského újezdu, pak odbočila na louku k odpočinkovému altánku a od něj už zamířila do bývalého hradního příkopu. Novodobé „schodiště“ mi umožnilo výstup na temeno úzkého ostrohu. Mezi vzrostlými stromy a keři jsem pak našel i nějaké ty stopy po bývalých hradních objektech. Většinou to byly jen jámy a hromádky rozkotaného kamení, ale v zarostlém terénu se objevilo i několik středověkých nízkých zdí. Možná si řeknete nic moc, ale to byste napřed museli zažít tu tajemnou atmosféru místa!

Sotva zřetelná pěšinka mne zavedla až na nejhořejší konec ostrohu, za níž jsem předpokládal, že narazím na chodník, kterým se vrátím dolů do údolí nazpět. Napřed bylo ale nutno se probojovat přes široký pás dvoumetrových kopřiv a bodláků... no a protože jsem tudy kvůli horku kráčel "nahoře bez", věru to nebyla vůbec žádná sranda!

Průchod džunglí ozvláštnil pohled na množství druhů šupinokřídlého hmyzu - tolik jsem ho pohromadě už dlouhá léta neviděl!

Určitě by z nich měl radost i pan premiér, vždyť „motýle“ přece patří (kromě čápů) k jeho nejoblíbenějším živočichům...

Po překonání pichlavého porostu jsem obdržel nečekaně příjemný šok: za ostrohem totiž neprocházela žádná cesta, on tu namísto ní byl široký hradní příkop a nad ním se tyčila vyšší část ostrohu se zbytky hradního jádra!

Jak středověký obléhatel jsem po strmém svahu vyšplhal až téměř k metr vysokému hradebnímu zdivu... no a pak už se jen kochal mnohem upravenější podobou areálu, ze kterého se kdysi vypínaly vysoké stěny výstavných hradních paláců. Tady byly terénní pozůstatky mezi mnohem střídmější vegetací stále ještě dobře viditelné a navodit si přesnou představu biskupského sídla napomohl i na stromě umístěný plánek hradního půdorysu.

A také obrázek hradu, jak asi vypadal v dobách své největší slávy.

Po vstřebání (a utřídění) zážitků na jedné z laveček jsem hrad opustil po pěšině prudce klesající do posledního hradního příkopu. Teprve tudy probíhala trasa Naučné stezky a ta mi při návratu nabídla ještě pohled na trosky bývalé hospody a o kus níž také na jeden větší a vyšší zachovalý kamenný střep. Zřejmě býval součástí nějaké obranné věžice. K největším dojmům pak patřila nesmírná rozlehlost hradního areálu, jehož celková délka přesahuje 170 metrů!

Po návratu na rozcestí pod hradem jsem si vybral tu poslední z vidlice cest a zamířil k Pustiměři. O chvilku později ale nožky zabrzdil kvůli příjemnému odpočinkovému místu. Kromě zastřešeného turistického odpočivadlo a studánky tu stál i velmi pěkný kamenný kříž. Jeho donátorkou se stala Františka Zbošková, která jej po smrti svého manžela Jakuba nechala roku 1866 zhotovit a zde umístit za pomoci dcery Marie.

Odebrat vzorek vody z lákavě upravené studánky do úst mi bohužel ale bylo odepřeno: těsně pod rourou, z níž vytékala osvěžující chladná kapalina, jsem zahlédl plně obydlené vosí hnízdo a na napití mne rázem přešla chuť!

A tak raději pod příkrovem stromů ve stinném zalesněném úvozu vykročil do blízké Pustiměře, velké to hanácké vesnici, v níž dnes žije víc jak 1600 obyvatel. Má za sebou velmi bohaté dějiny a zachoval se v ní soubor několika sakrálních objektů tvořících památkově chráněnou historickou zónu.

Vedl do ní vstup z nejhořejšího okraje obce.

Za ním mne neprve přivítala lípa malolistá, která má obvod kmene 460 cm, je vysoká dvacet metrů a stará více jak 200 let.

Monumentální chrám zasvěcený sv.Benediktovi stojící nad ní je oproti památnému stromu „mladíčkem“, neboť byl v novobarokním slohu vystavěn až roku 1901. K areálu chrámu patří také fara, hřbitov a nad kostelem i nově upravené prostranství s napodobeninou Lurdské jeskyně. Tenhle příjemný plácek zdobí kromě květin také sochy Krista, Sv.Jakuba a sv.Petra a Pavla a je nazýván Getsemanskou zahradou.

Střední části areálu výš v kopci dominuje kaple sv.Anny pocházející ze čtrnáctého století. Má čtvercový půdorys a je dnes jediným pozůstatkem bývalého ženského kláštera sv.Benedikta. Jeho založení povolil tehdejší moravský markrabě (a pozdější král a císař) Karel IV. Za husitských válek byl vypleněn a pobořen, poté už jen živořil a později byl definitivně zrušen. Zachovalou kapli sv.Anny nahoře ukončuje velká kupole s lucernou. Do této podoby byla upravena někdy v polovině sedmnáctého století, za císaře Josefa II.zrušena a k jejímu znovuvysvěcení došlo až roku 1821.

V nejhořejší části historického areálu se nachází rozsáhlé zbytky kdysi mohutné rotundy sv.Pantaleona z 11.století, která bývala tou největší na Moravě. Roku 1351 se stala pohřebním místem posledního Přemyslovce a zakladatele kláštera – olomouckého biskupa Jana VII. Větší část rotundy byla bohužel v devatenáctém století zbořena, ale aspoň jejím zbytkům se později dostalo záchrany v podobě zakonzervování.

Po prohlídce už mne začal tlačit čas a nezbylo než urychleně vyrazit do centra obce na náves, odkud mi měl do Vyškova za chvilku odjíždět autobus. Jenže náves zdobilo několik památek: barokní kamenný kříž a socha sv.Janka Nepomuckého (dole zase s tou kamennou ohrádkou - to asi aby jim v noci odsud někam neutekl)... a já kvůli nim zastávku busu nějak přehlédl.

Pak už jsem opravdu přidal do kroku, chůzi zaměnil za indánský běh, a jak jsem tak šmároval dolů centrem dědiny, narazil jsem na pěkné hanácké dívčí, které mne informovalo, že jsem tu zastávku skutečně minul, ale další se že nachází hned za rohem ulice... a já tak nakonec návštěvu u Honzy v domluveném termínu přece jenom stihnul!

Poslední aktualizace: 1.11.2020

Od zatopeného drysického lomu přes hrad Melice do Pustiměře na mapě