O brumovských rybnících

Fotografie (9) • Foto: Franta

Zrovínka jsem chtěl své věčně nenažrané NC-éčko nakrmit dalším kusem obrobku, když se za oknem dílny začalo něco pohybovat. Upřel jsem tím směrem zraky a vzápětí je údivem vykulil trochu víc dokořán.

Venku v dešti se okolo plotu fabriky kolébala divoká kačena a za ní v řadě (jak Indiáni na válečné stezce) cupitalo deset jejích maličkých robátek. Spodní končetiny kachničkám kmitaly neuvěřitelnou rychlostí a díky jejich strakatým hnědožlutým hřbetům to na dálku vypadalo, jako kdyby kachnu pronásledovala obří stonožka!

Nále, propáníčka - co ty tady, holka, děláš? Nejsi ty nějaká zmatená? Vždyť řeka přece teče na opačné straně továrny!

A vůbec – nemáš mladé letos nějak brzy? Když jste vy kačiska ještě na zimu odlétaly do teplých krajin, bývalo všechno úplně jinak.

(Vím o čem mluvím - doma jsme párek těchto divokých vodních ptáků také chovali...)

To bylo tak:

Naši měli malé hospodářství – velký dvůr a zahradu, kde se všude proháněla drůbež. Tatík toužil chovat králíky, ale my bohužel neměli žádné pole a ani louku, na níž by se dalo sušit seno.

Tenhle zádrhel vyřešila maminka. Pracovala tehdy v pivovaře, kterému patřily i čtyři rybníky. No, a protože maminka bývala za mlada kočka, za níž se všichni chlapi v městečku otáčeli, břehy toho posledního nám byly vlídným ředitelem na „věčné časy“ pronajaty.

Od pivovaru vedla okolo vodních nádrží vzhůru Hložeckým údolím úzká vyasfaltovaná silnička. První rybník byl největší a kromě siluety továrny na pivo se v něm zrcadlil i zalesněný kopec se zříceninou hradu. Za mého mládí čeřívala vodní zrcadlo osamělá labuť jménem Zuza. V podobě bělostné plachetnice testovala od jara do podzimu kvalitu vody ve všech rybnících a zimy trávíla v teple pivovaru.

Druhá vodní plocha měla břehy porostlé rákosím a na její hladině se vždy pohupovaly listy a květy leknínů. Ostrůvek uprostřed sloužil jako letní ubytovna vodním ptákům.

Rákosí rostlo i na dalším velikém rybníku. Tenhle byl zvláštní tím, že měl nepravidelný tvar a ostrůvek hned u břehu, se kterým byl spojen lávkou. Stará rozpadající se bouda a ocelové hroty konstrukce, trčící vedle ostrova ven z vody, byly poslední připomínkou na slavné Benátské noci. Ty se tady na parketu, umístěném přímo na vodní hladině, kdysi pořádaly.

Poslední rybník měl podobu písmene B (bez té čárky uprostřed), byl nejmenší a byl „náš.“ A pro mne a mladšího brášku se záhy stal naším dětským Eldorádem!

Kromě břehů, na nichž jsme sekli a sušili trávu pro naše kotrny, k němu patřil i samostatný ostroh s rozkošatělou jabloní. Rodila moc chutné a téměř vinné ovoce. Okolo ostrohu protékal potok, z něhož k rybníkům odbočoval náhon, plnící je kapalinou, nejen chemikům známou jako H2O. Kanál byl opatřen stavidlem a při hrách sloužil jako Taxisův vodní příkop, do něhož jsme při přeskakování mnohokrát spadli.

V něm ale voda hluboká nebyla. Moje nejranější vzpomínka na náš rybník je mnohem dramatičtější. Bráška se tehdy batolil po jeho břehu a nikým nehlídán, najednou zakopl a skutálel se do vody. A tatínek, který se nikdy nenaučil plavat, jej odtamtud lovil hráběma! Naštěstí vše dobře dopadlo.

Přes čtvrť Žabinec a po silnici okolo pivovaru to bylo k našemu rybníku daleko – možná něco přes kilometr.

My k němu chodili zkratkou, které se říkalo - nevím proč - Ulička. Tahle trasa byla jedním velikým dobrodružstvím, které se neustále měnilo díky tomu, jak jsme rostli a úměrně s tím se nám zvětšoval i rozum.

V polovině naší strmé ulice odbočovala k rybníkům polní cesta. Napřed vedla vysoko v zalesněném svahu rokle nad starým koupalištěm a Hložeckým potokem, jehož tok byl spoután mnoha jezy. Pak se cesta najednou stočila a pokračovala v mírném odstupu podél břehu prvního rybníka.

V místě ohybu k širokému potoku klesal vyšlapaný chodník. Mezi dvěma splavy do něj ústila odpadní strouha od koupaliště. A tady, na strmém břehu, si starší kluci z naší čtvrti postavili malou chatu. No, ona to spíš byla jen taková dřevěná bouda se střechou z térového papíru.

V té době zrovna letěl kult Old Shaterhanda a jeho rudého přítele - gentlemana Winnetoua. Naši mnohem starší kamarádi si v okolní džungli hráli na Apače a bandity, přičemž byli vyzbrojeni přesnými replikami jejich zbraní. Pochopitelně to byly flinty, které střílely jen gumy zavařovačky, ale iluze byla dokonalá. Jedna puška byla dokonce pobita i „stříbrnými cvočky“ a jen při detailní prohlídce by se přišlo na to, že je nahradily připínáčky.

Moc jsme klukům tyhle hry záviděli, ale účastnit jsme se jich nemohli. Neměli jsme žádné zbraně a navíc jsme byli – dle slov jejich náčelníka – ještě malými špunty!

Ale zato nás naši starší kolegové naučili v potoce chytat ryby a raky. Ještě než se začala letecky hnojit okolní pole, Hložeckým potokem protékala voda tak čistá, že tu raci skutečně žili a nouze o ně nebyla.

S bráchou na tu jejich boudu asi jen tak nezapomeneme: chodili jsme oba už do školy, když jsme se jednou v podvečer vydali za klukama, ale chatičku jsme našli prázdnou. A jak jsme v ní šmejdili, co v ní mají ogaři za poklady, objevili za trámem krabičku marsek a zápalky. Samozřejmě nás nenapadlo nic chytřejšího, než se nálezu zmocnit a už pod rouškou tmy zamířit na hráz prvního rybníka.

A zde absolovovat první kuřáckou lekci našeho života. Skoro se mi ani nechce popisovat, jak to dopadlo. No jak asi? Blbě! Po vyhulení několika cigaret následovalo velké blití... a doma od rodičů ještě větší bití!

O kus výš nad boudou a splavem se pod hrází prvního rybníka v potoce nacházela tajemná a hluboká (pro nás bezedná) tůň. I ona se stala nezapomenutelnou připomínkou našeho mládí.

Chtěli jsme chovat rybičky, a proto si domů jednu ulovenou přinesli ve velké sklenici od okurek. Ale maminka nás s ní vyhodila a prý ji máme pustit nazpátek tam, odkud jsme ji vzali!

Protože jsme byli zvyklí poslouchat, s mátí jsme nediskutovali (stejně by to nešlo) a spěchali splnit její příkaz.

Nevím proč mne tehdy napadlo, že se chudince rybičce bude žít nejlépe právě v té hluboké tůni. A ještě před vypuštěním jsem se s ní dojemně loučil tak, až nejen bráškovi (oděnému teď na podzim v kožíšku a ozbrojenému přepásaným samopalem), ale i sám sobě vehnal slzy do očí!

Následovalo vypuštění rybky, když tu bratřík, který se nad vodu nahnul, aby ji zrakem naposled doprovodil, najednou uklouzl.

A jak padal do hlubiny, stačil se mě duchapřítomně chytit za nohu!

Upozorňuji, že tehdy jsme neuměli plavat ani jeden... a já, když se vynořil nad hladinu šíleně ledové vody, viděl jen bubliny, které stoupaly z hlavně samopalu a z úst sourozence, jehož hlava už mizela v hlubině.

Hmátl jsem po něm, zachytil a spolu s kvérem vytáhl (včetně sebe) šťastně zpět na břeh!

I když měla doma vařečka zas hody, nějak to tentokrát ani moc nebolelo, neboť jsme si oba matně uvědomovali, že moc nechybělo a toho nářezu jsme se také nemuseli dožít...

Tůň už dnes neexistuje. V osmdesátém roce přišla hrozná průtrž, při níž se protrhly hráze všech rybníků a pustošící vodní příval přeoral koryto potoka k nepoznání! (Později byl tok regulován a vyrostly na něm nové jezy.)

Když jsem se na druhý den po katastrofě procházel okolo a s úžasem sledoval tu hrůzu, narazil jsem na jednu prohlubeň. Ve vodní kaluži na dně sebou zoufale mrskal ohromný kapr.

Rozběhl jsem se tryskem domů, abych nahlásil svůj objev mamince. Z vidiny neobvykle svátečního nedělního oběda se mé rodičce rozzářila očička, popadla koženou aktovku a už jsme oba spěchali k potoku. Tam matku odvaha najednou opustila. A když se mi podařilo zmítající se rybu konečně do rukou uchopit, nakázala mi, abych ji hodil do rybníka.

„Byl označený!“ tvrdila na vysvětlenou.

Oba jsme věděli, že je to nesmysl, ale hřálo nás svědomí, že jsme se nedopustili krádeže... a navíc kapra pustili na svobodu!

Jiného názoru byl ale náš tatínek, který nás po návratu z práce označil za zbabělce, a že prý sme z toho byli posraní jak Lésa!

(Dlouho jsem přemýšlel a mockrát se jej chtěl zeptat, kdože to byl ten Lésa, ale nějak k tomu nikdy nenašel odvahu. A až po letech přišel na to, že stačilo změnit počáteční písmenko z velkého na malé a najednou bylo po záhadě: nebyl to žádný Lésa, ale lésa, lísa – deska na sušení ovoce!)

V časech dětství bylo okolí potoka ještě ryze přírodní a nad jeho koryto se skláněly vrby a olše. Při konci prvního rybníka „Ulička“ končila a cesta vybíhala nahoru do polí a luk, táhnoucích se až k „Cyrilkovi“ (kapli svatého Cyrila a Metoděje) pod vrcholem kopce Březová.

Dál okolo vodních ploch pokračoval za potokem už jen vyšlapaný chodník, obklopený bujným porostem. Člověk si musel dávat pozor, aby nešlápl na žábu anebo - nedejbože - na užovku. Těmi se to tady před příchodem léta jen hemžilo. (I když jsem se hadů vždy trochu bál, tyhle nejedovaté potvory mi tolik nevadily. Ale na ten okamžik hrůzy, kdy se mi jeden tento plazivec namotal mezi dráty předního kola, tak na ten jsem nikdy nezapomněl!)

Jak jsme tak chodívali k tomu našemu rybníku, abychom do plachty trávnice nasekli čerstvou potravu pro králíky, jednou jsme na břehu objevili opuštěné ptačí hnízdo. Ležela v něm tři vejce. Otec je vzal domů a podstrčil slepici, která se chtěla stát matkou a tuto touhu dávala svému okolí hlasitým kvokáním najevo.

Dobrá věc se podařila. Slepice vajíčka vyseděla a ze skořápek se vyklubala tři roztomilá mrňata. Ale nebyla to žádná kuřátka, ale tři malé divoké kačenky.

Bezmezné poporodní nadšení rodičku brzy přešlo. Jen co se kvočna na procházce přiblížila k nějaké kaluži, nezbedné dětičky do ní hned vhuply a šťastně rejdily dokola. A slípka pobíhala kolem a srdceryvně kvokala!

Jenže když kačenky vyrostly a osamostatnily se, napadl je sousedův morák. (Tak se u nás na Valachoch říká krocanům.)

Nejen menší drůbež, ale i my s bráškou se ho nesmírně báli: maminka nám totiž upletla tlusté vlněné svetry, jejichž rudá barva působila na krocana jak muleta na býka.

Dvorek ani zahradu jsme tehdy ještě oplocené neměli a jediné útočiště před zuřivým opeřencem bylo v kotci u králíků.

To vždy vylekaný bratřík zařval: „Požor – búřka ide!!“ … a šup, už jsme byli zalezení mezi kotrnami a s hrůzou sledovali, jak krocan strašlivě hudruje a klove do pletiva dvířek kotce. Náš zoufalý křik většinou přivolal maminku, která jej metlou zahnala a nás z vězení vysvobodila.

Při jedné takové přepadovce ale ten zlý tvor ukloval jednu naši kachničku!

A tak nám zůstaly jen dvě. Kachny vyrostly, vybarvily se a my zjistili, že máme doma vlastně párek: nádherně zbarveného kačera a kačenu. Později, když jsme chovali i obyčejné domácí kachny, tenhle pár mezi nimi vyčníval jak růže mezi trním.

Na podzim začaly starosti: oba divocí tvorové se vždy chystali k odletu do teplých krajin a abychom o ně nepřišli, musel jim tatínek zastříhávat křídla – letky. Jednou to ale nějak odbyl a kachna na jih definitvně odletěla. Brzy poté nechal tatínek toho zdrceného a chřadnoucího druhého tvora vycpat.

Rybníky, rybníky – jak my vás měli rádi...

Kromě užovek, ryb a vodních ptáků jste vždy byli domovem i všelijakému hmyzu. Když jsme si odmysleli protivné ovády a jejich bolestivá kousnutí, nejreprezentačními představiteli bzučících poletuch bývaly nádherné vodní vážky, poletující nad vašimi hladinami jak přírodní helikoptéry.

A co tu všude okolo bývalo obojživelníků – štíhlých skokanů i bachratých ropuch! Však se za letních večerů jejich koncerty rozléhaly do všech baráků čtvrti, která kvůli hlučným žabám dostala i své hanlivé přízvisko.

Ano, ta hudební vystoupání byla skutečně nezapomenutelným kulturním zážitkem.

Jak jsme tak spolu s bráškou vyrůstali, ocenili jsme v průběhu dětství i další přenosti vodních ploch.

V zimě, kdy jejich hladiny pokryly krusty pevného ledu, jsme na nich bruslili a hráli hokej.

V parném létě pak, když hygienici na několik let uzavřeli staré koupaliště, hledali osvěžení v jejich chladivých vodách a plovali v nich společně s rybami, žábami i užovkami...

RRRRRRRR!!!!!!!

Tok vzpomínek přerušilo vyzvánění mého mobilu. Podíval jsem se na displej – manželka.

„Poslyš – nechceš si po práci zajít na jídlo do vietnamské restaurace? Už jsme v ní dlouho nebyli a ty by sis mohl dát tu svoji oblíbenou pekingskou kachnu...“

„Nejsu proti,“ skočil jsem jí do hovoru. „Ale dneskaj ti cosi nemám na kaču chuť. Radši si dám neco iného...“

Poslední aktualizace: 26.3.2020

O brumovských rybnících na mapě