Norsko oknem auta (na pokračování) část 9

 

U Roldal

Po nekonečném hledání noclehu nacházíme krásné místo  poblíž Roldal. Jdeme se osvěžit koupelí v jezeře. Voda je chladivá, ale ne ledová a je tak čisťounká, že vidím každý kámen na dně. Vypadá to tak na půl až tři čtvrtě metru hloubky a tak důvěřivě vstupuji. A ouha! Vždyť tady vůbec nestačím, strašně to klame. Po jídle si dávám pivo a spokojena se dívám na tátu, jak se mu kouří z hlavy. Přemýšlí, jestli má vytahovat prut na ryby. Má trochu strach protože povolení k rybolovu na vnitřních sladkých vodách nemá a neví, jak to tady chodí. Není tady však ani živáčka. Jo není! Právě k nám ze stráně sjíždí nějaké auto. Je to dobré. Dva mladé páry Poláků také hledají místo na nocleh. Ukazujeme jim, že tady je místa dost. Sotva rozbalili stany, muži berou pruty a nahazují na těžko na žížalu. Ti si s tím, koukám, hlavu nelámou. Táta neodolal, a chytá poblíž břehu na těstíčko. Pak zkoušel třpytkovat, ale nic, nic, nic. Poláci to samé nic. Při chytání si povídáme a docela si rozumíme. Na obou stranách je cítit, že rádi slyšíme slovanský jazyk.

Je ráno. Ani nevím kolik je hodin a je mi to celkem jedno. Rozhodli jsme se, že tu chvíli pobudeme a pojedeme až odpoledne. Stan už je po nočním dešti skoro suchý. Ale né! Už zase prší. Takhle to do odpoledne neuschne. A balit mokrý stan se nám moc nechce. Co je to platné, že je to jenom přeháňka, když je stan jako doch. Nakonec i ten stan uschnul a v 15:45 jsme opět na cestě. Přijíždíme k dalšímu fjordu.

Čekání na loď si krátíme pokukováním po okolí. Mlsně pročítáme nabídku zdejšího kiosku. Přepočítáváme ceny na Kč. Velký hamburger vyjde asi na 300 Kč a párek vrohlíku asi na 80 Kč. Chuť nás nějak přešla. Sláva! Loď už je tady.

 

Prekestolen

Přibližujeme se ke známému turisticky vyhledávanému místu - skalní stěně Prekestolen. Vyjeli jsme až na poslední možné parkoviště na úpatí hor a obhlédli situaci. Teď už tam nepolezeme, je večer, přeháňky a podle knížky má cesta trvat 4 hodiny. A jak se známe, nám bude trvat aspoň 6 hodin. Vracíme se zpět s úmyslem najít si v klidu něco na spaní. Do hor vyrazíme zítra. Podle mapy jsme vytipovali pobřeží fjordu asi 20 - 30 km od Prekestolenu. No, to jsme to vymňoukli! Pobřeží je moc krásné na koukání, ale příliš strmé skály nebo svahy nad hladinou nedovolují žádné táboření. Kde je kousek rovinky u vody, už tam stojí dům nebo chata. Zoufale jezdíme prťavými silničkami a nic použitelného nenacházíme. Až teď. Malý plácek vedle silničky, hned na břehu fjordu, někde mezi vesničkami Tau a Nog. Je tady asi docela příznivé klima. Rostou tu třešně, jabloně, hrušně a i jiné ovocné stromy.

Večer nás překvapuje krásným západem slunce. Na horizontu protějšího břehu Hillefjordu, desítky kilometrů od nás, jsou proti jasnému nebi vidět ramena obřích jeřábů přístavu Stavangeru.

Ráno balíme stan a vzhůru do hor. V 10:30 vyrážíme na Prekestolen. Jestli jsme v předchozích dnech moc lidí nepotkávali, tak tady je to jako na Václavském náměstí. Stoupáme po balvanech strmým kopcem. Postupujeme ukázněně, zařazeni do nekonečného hada turistů a posloucháme směsici všech evropských i neevropských jazyků. Některá místa jsou pro nás opravdu zabíračka. Jsme dobří! V cíli cesty jsme po dvou hodinách, jak uvádí knížka.

Prekestolen, česky Kazatelna, je 597 m vysoká, kolmá skalní stěna nad Lysefjordem, ukončená plošinou. Máme docela štěstí. Svítí sluníčko. Je trochu opar, ale přesto je docela daleko vidět. Táta se dokázal přiblížit asi na dva či tři metry od okraje skály. Blíž ho nikdo nedostane. Odvrací hlavu, aby ho nechytla panická hrůza při pohledu na některé hazardéry sedící na okraji skály s nohama bimbajícíma ve vzduchu. Lehám si na břicho a přes zvýšený okraj skály se chci podívat dolů. Táta si lehá taky, ale místo aby se také podíval, mě s panickým strachem tahá zpátky, jakmile vystrčím hlavu přes okraj. No, lechtá mě z toho u žaludku, to se musí nechat.

Všechno jsme si prohlédli a vyfotili, či natočili a dáváme si chleba s paštikou a jablka, abychom se posílili na zpáteční cestu.

Sestupujeme. Po balvanech je to někdy horší než cesta nahoru. Začalo drobně pršet, ale jenom na chvíli. Po pěti hodinách jsme opět u auta. Koukám, že táta zavedl krátkou anglickou zdvořilostní konverzaci s mladším holandským párem, který se také právě vrací z výstupu a má auto vedle nás. Loučíme se a jedeme každý svou cestou. Ta naše vede na západ k Oslofjordu, pak do Trelleborgu a domů. Ale to bude trvat ještě několik dní. Nejdříve ovšem musíme přeplavat další fjord.

Stojíme ve frontě v přístavišti městečka Oanes a čekáme na loď, která nás odveze do městečka Laubrik. Je dusno, za námi se černají mraky i když před námi svítí sluníčko. Má to dramatickou atmosféru. Z mraků visí potrhané cáry, je vidět že tam pěkně lije. Modlíme se, aby nás to nezastihlo, ale moc tomu nevěříme. Zastihlo. Ještě že až v autě na druhé straně fjordu.

 

 

Nocleh poblíž Fidjeland

Projíždíme kolem Hogsfjordu a musíme udělat zastávku. Za prvé se nám chce čůrat a za druhé si chce táta zřejmě naposledy zachytat ve fjordu. A už jednu má! Je to treska! Už není. Utekla. Škoda, ale bylo to takové symbolické rozloučení pro jeho rybářské úspěchy. Odjíždíme směr Oltedal.

Je večer a stavíme stan na jemném písku břehu jezera poblíž obce Fidjeland. Jako vždy po této činnosti otvíráme plechovky piva. Je tu krásně, bude to hezký večer a nocleh. Mezi břízkami nacházíme několik pěkných zdravých kozáků a tak si ještě uděláme smaženici. Vykoupali jsme se v jezeru a schováváme se ve stanu. Ještě si napíšu pár poznámek o průběhu dnešních událostí a hajdy na kutě. Taky už je čas - je po 22 hodině.

 

To už je ráno? Skrz plachtu stanu proniká světlo. Dívám se na hodinky. „Krista pána, už je devět hodin. Táto spíš? Vždyť jsme spali jedenáct hodin! Je to možné?"

„A komu to vadí!", zní ospalá odpověď. Přece jenom vstáváme. Oklepávám ze stanu vodu, protože asi v noci pršelo. V klidu snídáme. Stan už taky uschnul a tak jsme mohli sbalit a v 11 hodin odjíždíme.

 

Skalní skluzavky

Projíždíme horskou plošinou bez lesního porostu, tedy fjellem. Vzhledem k drsným povětrnostním podmínkám je možné využívat svahy hor pouze k chovu ovcí. Dost často potkáváme jejich stádečka. Na lidi a auta jsou zvyklé. A nejen to. Myslím, že úmyslně postávají u malých parkovacích ploch a jakmile tam stavíme, obklopují nás a dožadují se nějaké dobroty. Jsou hrozně zvědavé.

Odbočujeme na nějakou zkratku přes Hory. Na mapě je silnice značená jako modře tečkovaná, ale nevíme co to znamená. Začalo pršet, ale byla to jen krátká přeháňka. Tady ve fjellu, asi 1000 m nad mořem prší skoro pořád, alespoň mě to tak připadá. Jedeme tak čtyřicetikilometrovou rychlostí a rozhlížíme se okolo. Divoká panenská příroda, spousta vršků hor, potoků, jezer a jezírek. No nádhera. Jenom ten provoz to nějak narušuje. Cesta je strašně úzká a samá zatáčka. Mysleli jsme, že tu nikdo nejezdí a ouha. Nikdy bych neřekla, že se tady můžou dvě auta vyhnout. A ono to jde. Musí se však jet úplně krokem.

 

Táta kroutí nevěřícně hlavou. Na zadek se nám nalepil kamion. Co ten tady dělá? Vždyť s ním se už protijedoucí auta snad ani vyhnout nemůžou? Pořád nás strká před sebou a táta to nemá rád. Až jsem se lekla! Prudce odbočil vlevo mimo silničku. „Nic se neděje. Jenom jsem chtěl nechat předjet ten kamion", zní mužův komentář. Asi po 50 kilometrech vyjíždíme opět na trochu normální silnici a docela se nám i ulevilo.

Projíždíme okolo jezera Fyresvaten.  Po pravé straně máme pohled na kouzelné jezero, po levé straně jsou hladké žulové skály vypadající jako skluzavky. Místy z hladkých žul vyrůstají ostrůvky zeleně a z nich zase zakrslejší borovice. Nemůžu se vynadívat v jakých poměrech si ta příroda poradí. Celé to vypadá jako bonsai i když je obrovská.