Nízké Tatry podruhé

Fotografie (2)

... aneb Na Kráľovej holi (ne)stojí strom zelený Rok se s rokem sešel a nastal čas se opět podívat do Nízkých Tater. Loni jsme si to šlapali z Donoval na Ďurkovou. Přestože nám tenkrát počasí nepřálo, třiatřiceti kilometrový pochoďáček končící až v Jasenianské dolině se nám líbil. Pro letošek byl cíl stanoven celkem jednoznačně – Kráľova hoľa, i když zprávy o novodobých Jánošících nás málem přinutily změnit cíl cesty. Horší to už bylo se stanovením výchozího bodu. Po pořádném prostudování mapy jsem Čertovicu, coby východiště, rozmluvil. Pracovně nazvaná zeleno – červená varianta z Telgártu se mi zase zdála příliš krátká, a tak jsme zvolili zlatou střední cestu, která začínala ve vesnici s názvem Heľpa. Z Brezna jsme vyjeli autobusem něco po půl sedmé. Autobus byl celkem plný, kromě hrstky turistů obsadu tvořilo několik spících dělníků ze železáren v Podbrezové a převážně romská mládež vracející se s diskotéky. Skoro po hodině jízdy vysedáme z příjemně vytopené karosy a střídavě mezi novými několikamilionovými vilami a původními dřevěnými chalupami si to šineme směrem do hor. V tuto chvíli nás ještě obklopuje nízká oblačnost, avšak v tuhletu chvíli ještě netušíme, jaké pohádkové počasí nás nahoře čeká. První, ale i zároveň poslední, problémy s orientací máme za mostem, kde se modrá značka odděluje od žluté. Nestoupáme nahoru, ale necháváme se zmást širokou a pohodlnou cestou, která vede k salaši. Po decentním upozornění hlídajícími ovčáckými psy začínáme chápat, že tudy cesta nevede. Vracíme se kousek zpět a pokračujeme po správné cestě směrem k sedlu Priehybka. Celkem brzy si uvědomujeme, že tentokrát jsme ve slovenských horách, protože stoupání je hlavně zpočátku prudké a taky nekonečně dlouhé. Skoro po třech hodinách cesty nás vítá sedlo Priehybka (1468m) nádherným slunečným počasím. Zvlášť pohádkově působí Vysoké Tatry vystupující z mlhového moře. Ale nejsou vidět jenom ty. Bezpečně rozeznáváme vrcholy v Roháčích – Baníkov, Tri Kopy, Hrubou Kopu, Ostrý Roháč a Volovec. Důstojně se vypíná i Velký Choč; vidíme i hřeben Malé Fatry, ale z tohoto místa pojmenovat jednotlivé vrcholy si už netroufám. Potkáváme první dva turisty. Vyhlašujeme soukromý zápas Česko – Slovensko. Výsledek určujeme podle toho, zda potkáváme Čechy či Slováky. Tentokrát bychom však prohráli na celé čáře. Borci přespali v útuľni na Andrejcové (1519m) a potvrdili nám bohužel to, co se dalo už vyčíst z mapy, že chatu s pivem na hřebeni nenajdeme. Zachraňuje nás ovšem kolega Láďa, který naštěstí nese hospodu na zádech (v batohu osm Radegastů). Od Andrejcové až po Ždiarské sedlo (1473m) se ještě jednou ponořujeme do mlhy, ale v prudkém stoupání na Bartkovou (1790m) se do nás sluníčko opírá už celou svou silou. Mezi Bartkovou a Orlovou (1840m) míjíme tentokráte početnější asi patnáctičlennou skupinu slovenských turistů, dvě fyzicky dobře vytrénované asi šestileté děti a velkého bílého psa. Zbytek hlavního hřebene až na Kráľovu hoľu (1946m) už není fyzicky nijak zvlášť fyzicky náročný, i když pořád mírně stoupáme a s nadmořskou výškou se začíná taky jemně ochlazovat. U vysílače je poměrně rušno. Kromě turistů (dva dokonce nabízejí borovičku v Šumiackém lidovém kroji) jsou tu i cyklisté. Příjezdová komunikace mi trochu připomíná účelovku na beskydskou Lysou horu a coby milovník kola jim teď trochu závidím. Je tady opravdu hodně lidí, a tak mě překvapuje, že zde není žádný malý bufet, když je zde vybudována příjezdová komunikace. No a zelený strom, o kterém se tuším zpívá ve slovenské lidové písničce, tady taky nevidím. Ale za to do dálky je díky krásnému podzimnímu počasí vidět nádherně. Do Telgártu sestupujeme po klasické červené. Řeknu vám ale, že více než tisícimetrové převýšení na šesti kilometrech dává mým kolenům řádně zabrat. V Telgártu po prvním pivě ještě měníme hospodu, protože se zde schyluje k nefalšované vesnické rvačce, které se na druhé straně nemusíme účastnit. Ve večerních hodinách se unaveni a spokojeni vracíme autobusem do Brezna.

Poslední aktualizace: 2.11.2001

Nízké Tatry podruhé na mapě