Nejbizarnější skály Hostýnských vrchů - 3.část

Fotografie (55) • Foto: Franta

Závěrem našeho virtuálního putování putování po „nejbizarnějším kamení“ Hostýnských vrchů se zaměříme na jejich nejjižnější část a na blízké okolí nejhořejšího toku Dřevnice.

Pod vrcholovou kótou Zadního Lázku (566 m) se na zalesněném hřebeni vzdáleném zhruba 1 km od dědinky Držková ukrývá mimořádně krásné skalní sousoší - známé jako Zadní skály.

Tři navzájem propojené skalní věže dosahují svými stěnami výše bezmála 20 metrů a tvoří 40 m dlouhou skalní hradbu, doplněnou níže ve svahu drobnějšími odloučenými skalkami a balvany. Ke skalnímu areálu náleží ještě 70 m vzdálená skalka Pes, kterou směrem k západu skalnatý hřeben končí.

Z pohledu milovníka skal se jedná o vskutku velmi zdařilý přírodní výtvor, k němuž byl materiál k výstavbě dodán našim už důvěrně známým dodavatelem - magurským to flyšem.

Lidičkové horolezečtí Zadní skály člení na Věž Západní, Prostřední a Východní, ale příliš často tuto kamennou krásu nenavštěvují, neboť bývá spolu s okolním lesem zvláště po dlouhotrvajících deštích dlouho mokrá... a navíc to mají na Přední skály z Držkové mnohem blíž.

Zadní skály jsou součástí PP Holíkova rezervace o rozloze více jak 6 ha, do jejíhož přirozeného a zachovaného porostu původního horského karpatského lesa nebylo lesním závodem zasahováno několik desítek let před vyhlášením přírodní památky, což se oficiálně stalo roku 1987.

Lesní porost je tvořen dvěma stupni starých stromů, přičemž ty dříve narozené dosahují stáří více jak 130 let. Nejvíce je zastoupen buk lesní s příměsem jedle bělokoré, jasanu ztepilého a javoru klenu. Část rezervace je porostlá „obyčejným" smrkem. Z ostatních dřevin se sem vtrousil jeřáb ptačí, bříza bělokorá, borovice lesní a modřín opadavý. Bučina má velmi chudé bylinné patro, a tak je vzácnější kvítí možno vidět pouze na skalnatých výchozech tvořících dominantní část přírodní rezervace. Pouze tady roste osladič obecný a kapraď samec, v okolí lze nalézt též svízel vonný a strdivku jednokvětou.

Ze vzácných živočichů se tady uhnízdilo několik druhů ptactva, které kupodivu - stejně jako já a horolezci - rádo vyhledává malebná skalní zákoutí. Jenže ptáci mají na rozdíl od nás ve skalách stálý domov a také tu vyvádějí z hnízd své potomky. Každoročně je tak svět obohacen o mláďata holuba hřívnáče, jestřába lesního anebo rehka zahradního.

V nepříliš hojné literatuře o PP Holíkova rezervace lze nalézt zmínku o tom, že v ní vystupují výrazné skalní výchozy tvořené lukovskými vrstvami soláňských vrstev magurského flyše, bohužel - podrobnější popis chybí.

Dovolte mi, abych tuto informační větu holou poněkud rozvinul: zdejší skalní výchozy totiž nejsou jen hromady na sebe poskládaných balvanů a skalek, ale místy se jedná i o mohutná rozeklaná skaliska působivých tvarů.

Podstatná část Holíkovy rezervace se nachází na extrémně strmém severním svahu kopce Horní Lázek a právě v těchto místech vybíhá přerušované pásmo velkých i menších skalních výchozů. Jsou tvořeny slepencem a tvrdým hrubozrnným pískovcem a nad zemský povrch vystupují ve formě několika větších mrazových srubů. Mají podobu stupňovitě na sebe vyskládaných mohutných skalních lavic, horizontálně členěných puklinami a převisy. Čela několika skal se pak pyšní unikátními „nosy." Úpatí těch nejvyšších (více jak 15 m) jsou pokryta balvanitou a kamennou sutí. Střední část rezervace tvoří drobnější skalní útvary a je zde k vidění i krásný menší tor. Tady se také - díky na zem spadlým lesním velikánům porostlých choroši, pahýlům staletých stromů a malebnému skalnímu okolí – rozkládá nejdivočejší část přírodní památky.

Její součástí je poslední fantastický protáhlý skalní výchoz, složený z ukloněných lavic a ploten. V jeho blízkosti budeme překvapeni nálezem zbytku prastarého litinového kříže ve tvaru šibenice (část jeho ramen totiž chybí, upadla) a místní tohle místo nazývají U zabitého. (Jaké lidské drama se tu ale kdysi odehrálo, tak to se mi bohužel zjistit nepodařilo...)

Nad mohutným skaliskem se nachází horní patro skal. Jeho střední část tvoří menší malebné skalky a balvany, o něco výš se ze skalnatého hřebene k nebi tyčí nádherně bizarní skalní věž. Nachází se na mírnějším svahu pod vrcholovým hřebenem... a ta protější trojice spojených vysokých skalních věží skrytých na okraji smrkového lesa, která je odsud vzdálena slabých 100 m – tak to už jsou naše známé Zadní skály!

(V současnosti je prostor na jih od nich odlesněn a ze spodního okraje nové paseky se nám na skalní hradbu otvárá tuze hezký pohled).

V Hostýnských vrších stejně jako v Chřibech na několika místech nalezneme větší shluky zajímavých kamenných uskupení. Označit je za skalní města si nejspíš netroufne ani ten největší utopista, daleko příhodnějším názvem se jeví skalní vesnice.

Do jedné takové málo známé „dědinky" se nyní podíváme. Nalézá se v katastru obce Držková, nad samotou U Juránků, a nelze ji minout, neboť na ni narazíme na vrcholu hřebene v těsné blízkosti zelené tur.značky a navíc je lokalita nyní částečně odlesněná.

Při pohledu shora od lesní cesty překvapí pohled už na první „usedlosti" bizarně krásné skalní dědinky. Má docela prostornou náves, která je obklopena působivými útvary tvořenými středně hrubými až jemnozrnnými pískovci a slepenci. Dvě nejvyšší skaliska, mezi kterými na náves sestoupíme, dosahují výše 6 -7 m. Zbytek skalní vesničky tvoří už jen nižší skalky a mohutné balvany, z nichž jsou některé zcela porostlé mechy a lišejníky.

Nás ale budou určitě zajímat spíše ty skály, jejichž „fasády" obrácené čelem k návsi zdobí zajímavé geomorfologické jevy, vzniklé selektivním zvětrávání pískovců. Uvidíme zde množství skalních dutin a také voštin, říms a pseudoškrapů, které dodávají jednotlivým skalním útvarům originální a někde i víc jak bizarní podobu.

Bonusem pak je návštěva vrcholu nejvyššího a nejmohutnějšího skaliska: na jeho temeni totiž nalezneme „skalní studánku,“ která dle mého skromného mínění patří k nejkrásněji vyvinutým skalním mísám v celé oblasti východní Moravy.

Skalní dědinka U Juránků není v této oblasti osamocenou lokalitou.

Pokud bychom chtěli vidět další interesantní skalní bizarnosti, stačí se po zelené značce vrátit tam, kde se vyšplhá od pasekářské samoty na začátek hřebene a z rozcestí se pustit lesní cestou směrem k východu. Lesní komunikace (ba i to nejnižší patro okolní řídké bučiny) jsou porostlé vzrostlou trávou a vytváří velmi půvabné přírodní zátiší. Věřím, že kdyby je mohl vidět takový Claude Monet, okamžitě by cyklus svých slavných obrazů rozšířil o další a pojmenoval by jej Snídaní v lesní trávě.

O něco dál se lesni cesta zužuje spíše na širší pěšinu, přivede nás na samotnou hranu svahu a my můžeme dole pod námi na starých pasekách shlédnout nižší mrazové sruby i skalky. Při dalším sestupu hřebenem za zastavení stojí divoký rozeklaný skalní výchoz, vypínající se pod několika prastarými buky a docela pěkná novodobá vyhlídka na „Hostýnky“, o kterou se v nedávné minulosti postarali dřevaři.

Jen o kousek níž pak už zase v řídkém lese narazíme na ten nejzajímavější a mnou veleoblíbený skalní kout: z rovinatého hřebene se vypíná několik desítek metrů dlouhá skalní hradbička, rozdělená puklinami o šíři malých soutěsek na několik samostatných útvarů. Jim jednoznačně dominuje naprosto unikátní skalní věž Kulíšek, jehož roztomilá skalní hlavička je ve skutečnosti viklanem!

Těžbou odkrytou skalní stěnu pod Kulíškem zdobí pitoreskní výjev Dvou objímajících se Bytostí.

Poslední skalní bizarnosti v okolí obce Držková se nacházejí na temeni mohutného masívu Sýkornice. Dosahuje výše 584 m a svou masou od sebe navzájem odděluje valašskou vesnici Kašavu a Držkovou. Plochý vrcholový hřeben zdobí na 500 m dlouhý, přerušovaný pás velice pěkných a zajímavých skalních útvarů. Od místních obyvatel se jim dostalo názvu Vrzavé skály - možná podle na sebe popadaných a v silném větru skřípajících kmenů stromů, možná podle pronikavého zvuku cvrčků na okolních pasekách, kdo ví..?

Ještě před nedávnem by nás krátce stoupající chodníček provedl tmavým lesíkem k prvnímu pitoresknímu útvaru, což už bohužel dneska neplatí! Skály sice zůstaly stát na svém místě, to ano, ale neplatí to o okolním hvozdu: ten je nyní vykácen až pod samotné úpatí skal a malebně rozhozené skalky pod hlavními útvary zůstaly ze svahu trčet bez ochranného příkrovu lesa a dodnes se za svou nahotu velice stydí.

Hlavní pás skal naštěstí zůstal neporušen. Směrem od východu nejprve narazíme na nejbizarnější skalisko, tvořené tenkými vrstvami skalních lavic. To, co skalka nedosahuje svojí výškou (jen asi 4 metry) na zajímavosti dotahuje délkou a tvarem: ze spodní strany jsou do ní vklíněny chobotnicové kořeny starého buku lesního a její líc, obrácenou k nové pasece, tak ten už tvoří slepenec.

Jen o padesát metrů dál nás stezka vedoucí po hřebeni přivede k hlavním útvarům Vrzavých skal. Jsou tvořeny přerušovaným pásem mrazových srubů, z nichž ten největší, asi 40 m dlouhý dosahují výše téměř 10 metrů. Víc jak jeho výška nás na úpatí skály zaujmou mohutné převisy typu abri, pod nimiž vznikla čundrácká tábořiště. Od trampů dostala jména Kobylka a Hřebeček, což potvrzují i malůvky koní na balvanu pod převisem. „Díky“ okolnímu odlesnění dnes bohužel kresby ztratily svůj původní naivní půvab...

Pás skal stále pokračuje směrem k západu. Pokud stojíme o jeho vzevrubnou prohlídku, určitě neprohloupíme: nutno ale znovu sestoupit pod úpatí skalních stěn. Ty nám nabídnou pestrou plejádu různých geomorfologických jevů jako jsou voštiny, skalní římsy a různě veliké a hluboké zahloubené skalní dutiny. A také nízko ve stěně se rozprostírající převisy a pukliny, jež skály člení do prazvláštních tvarů. Pokud budeme při průzkumu dost pozorní, objevíme ještě jeden větší převis, pod nímž se skrývá další, už ale miniaturní tábořiště. Zatímco velký převis pod Kobylkou a Hřebečkem je jakousi trampskou „noclehárnou", tento je mnohem menší a intimnější a vypadá jen jako taková malá „ložnice", do níž se vejdou sotva dva milenecké páry.

Pásmo Vrzavých skal dál k západu nad strmou strání zarůstající paseky končí třemi nižšími skalními výchozy. Mají podobu skalních věžiček, z nichž ta poslední dostala od horolezců název Cvrček a návštěvníkům se může pochlubit jako by „vyleptanou", sedm metrů vysokou stěnou.

Za další kamennou bizarností Hostýnských vrchů musíme z Držkové udělat virtuální skok, který nás přenese na podvrcholové témě vrch Velá (526 m) nedaleko obce Lukova, na nějž nás už v reálu přivede trasa naučné stezky.

V místech, kde se razantně mění skladba lesa a kde NS odbočuje vpravo do údolí, začíná území PP Velá. Přírodní památka slouží především k ochraně zbytku původního horského pralesa.

Všude okolo vidíme téměř 200 let staré buky, na jejichž kmenech parazitují spousty chorošů a hub. Odbočka NS nás přivádí k poslednímu panelu pod výraznější hřeben, z něhož místy trčí pískovcové balvany. Znatelná pěšina vede podél něj až k vrcholku Velé, ale my po ní nepůjdeme, ale dáme se chodníčkem vpravo k poslednímu kameni, kde sráz končí a tady se vyšvihneme na hřeben.

Potlačíme výkřik překvapení - nebudeme přece rušit lesní živočichy - a rozhlédneme se pozorně kolem: to, co jsme zespodu považovali za balvany, jsou vrcholky nižších skal, táhnoucí se v délce víc jak 100 metrů až pod samotný vrcholek kopce. Skály jsou přerušovány menšími sedélky a jejich „podhůří" tvoří drobné (z geomorfologického hlediska ale velmi zajímavé) skalky a balvany. Na hlavním hřebeni pak uvidíme celkem sedm skalních útvarů, jejichž největší výška dosahuje přibližně stejného počtu metrů. Pokud budeme dost pozorní, všimneme si, že hrubozrnné pískovce místy přecházejí do drobnozrnných slepenců.

Nad koncem skalnatého hřebenu na nás mezi stromy z povzdálí pokukuje sličná Spící kráska. Osamocená skalní věž - dle mého názoru jedna z nejhezčích v Hostýnských vrších - je překrásně modelovaná a najdeme na ní spoustu menších i větších dutin a náznak voštin. Její výška je asi 6 metrů.

Velá je kouzelné místo a určitě se na něj budete (tak jako já) rádi vracet. Abychom si umocnili požitek z té krásy všude okolo nás, vrátíme se k poslední skále na hřebeni, pod níž se nachází ohniště a na kládě zde můžeme: posedět, pomeditovat, s chutí posvačit anebo odpočívat... ale úplně nejlepší asi bude spojit to všechno dohromady.

Naše třídilné putování po bizarních skalách hostýnských vrchů si dovoluji ukončit na kouzelném místě na samém jejich jihu - čeká na nás ve stínu zdí bývalého královského hradu Lukova, k němuž vede ze stejnojmenné obce značená turistická trasa.

Ta nás nejprve provede rozsáhlým předhradím s předsunutým opevněním – věží Svatojánkou, která byla nedávno upravena na vyhlídku. Do hradního jádra se dostaneme přes dlouhý dřevěný most upevněný na kamenných pilířích. Pak už stačí projít úzkou branou v opravené věži a ocitneme se v hlavní části romantické zříceniny a nastavíme uši k hradním zdem, které na nás vydechují historii dávných časů.

První zmínka o hradu je z r.1332. Patřil mezi přední moravské hrady a vystřídalo se tu několik šlechtických rodů. Zajímavostí je, že hrad přinesla jako věno vdova po Arklebovi z Víckova svému mladičkému muži, důstojníčkovi císařské armády. Toto věno se pak stalo odrazovým můstkem k jeho hvězdné kariéře, kterou přerušila až jeho násilná smrt v Chebu. Ano, tím oficírem nebyl nikdo jiný než Albrecht z Valdštejna!

Během třicetileté války se hradu zmocnili vzbouření Valaši. Jejich velitel Adam z Víckova se s povstalci zmocnil i mnoha okolních sídel a městeček. V roce 1627 hrad dobyla císařská armáda a obráncům nepomohlo ani to, že se bránili až téměř do posledního muže.

Švédové pobořili hradby a kdysi pyšný hrad se pak stal jen správním střediskem lukovského panství. Roku 1780 byl definitivně opuštěn, začalo jeho chátrání a rozebírání zdiva.

Původní hodiny z hradu byly až donedávna k vidění na věži kostela sv.Kateřiny v Kašavě. Těm, kteří by chtěli vědět, jak hrad v minulosti vypadal, doporučuji návštěvu ZOO Lešná. V jejím areálu se nachází i překrásný romantický zámek a v něm najdete i několik vyobrazení hradu Lukova.

V současnosti se zřícenina dlouhodobě opravuje, díky čemuž je hradní areál je rok od roku krásnější a přes sezónu ožívá čilým turistickým ruchem a mnoha kulturními akcemi.

Po prohlídce hradu doporučuju sestoupit k Valdštejnovu dubu stojícímu u bývalého hradního příkopu a touto uměle vytvořenou propadlinou těsně pod zříceninou pokračovat západním směrem.

Zanedlouho se před námi objeví malebné panoráma bizarního, homolovitého skalního souskalí. To, co před sebou vidíme, jsou ale jen vrcholky tří mohutných pískovcových věží, které horolezci souhrně nazývají Skály pod hradem.Ve skutečnosti dosahují výše až třiceti metrů, skládají se z Velké, Malé a Zamrzlé věže a lezci si na vyznačili okolo 43 cest.

Z geologického hlediska jsou (stejně jako nedaleké Králky) tvořeny lukovskými vrstvami rusavského souvrství, náležejícího račanské jednotce magurského flyšového písma... ale myslím, že víc než odborné fráze návštěvníka zaujme už jen ten prostý laický pohled na jedinečné a skvostné dílo Přírody!

Poslední aktualizace: 28.12.2020

Nejbizarnější skály Hostýnských vrchů - 3.část na mapě