Nědělní odpoledne na Košťálově a Holém vrchu.

Už to vypadalo, že díky různým nepříznivým situacím, neudělám s fenkou Rinou jedinou procházku v letošní na sníh bohaté zimě. Ale naštěstí, i když tzv. za minutu dvanáct, se to podařilo.

Neděle 19.2.2017 začala hezky slunečně, ale během dopoledne se k nám pod Milešovku dostavila nepříjemná mlha. To už to se mnou začínalo uvnitř cloumat, protože při tom hezkém slunečném ránu to vypadalo, že budeme s Rinou konečně moc vyrazit na pořádnější procházku. Mlha se ovšem očividně rozhodla, pokoušet dál moji nervy. Naštěstí její působení nebylo moc dlouhé a k polednímu se opět udělalo hezky. Hurá, po obědě vyrážíme.

Další pokus o zničení mých nervů následoval hned po obědě, kdy se od západu začala nasouvat oblačnost. To už jsem byl ale pevně rozhodnut, že na ten výlet vyrazíme, ať se děje, co se děje. Víc to odkládat jsem už nehodlal. Sedl jsem do auta, zajel jsem na Hrušovku pro Rinu, mého věrného psího společníka, která se s velkou radostí usadila v mém vozidle a následně jsme vyrazili ke ,,startu“ našeho výletu ve vsi Sutom.

Po odstavení auta ve vsi Sutom jsme s Rinou vyrazili k prvnímu místu našeho výletu, či chcete-li, procházky. Tím místem se stala zřícenina hradu Košťálov. Když jsme šli po hlavní cestě, šlo to celkem v pohodě i na částečně rozbředlém sněhu. To horší nás čekalo při samotném výstupu na samotný hrad. Ušlapaný sníh a oteplení udělali na pěšince vedoucí na hrad pěknou ledovku. Na horu to ještě jakžtakž šlo, třeba i po čtyřech u člověka. To, co nás ale čekalo dolů…. No nebudu předbíhat.

Po výstupu na horu nás uvítal studenější vítr, ale s tím jsem netrápil. Radost mi udělaly vydařené výhledy, které ani oblačnost nějak výrazně neomezila. Tak alespoň, že to stálo za to, drápat se sem na horu na Košťálov. Potkali jsme se tu i s jedním příjemným párem, který měl taktéž sebou psa. Po zjištění, že to není fenka- naštěstí, se mi ulevilo a nechali jsme ty dva psí miláčky seznámit. Seznámení proběhlo v pohodě. Když jsme si prohlédli i vnitřní část zříceniny, sešli jsme dolů pod hrad, kde jsem do vrcholové knihy udělal zápis a po nafocení několika dalších snímků jsme s Rinou vyrazili na o dost dobrodružnější cestu zpět.

Po pěšince zejména pod samotným hradem byl sestup téměř nereální, naštěstí vedle pěšinky to šlo, takže to nejhorší jsme zvládli. Hůř na tom byl o něco níže další návštěvník hradu, který šel na horu a na jednom zledovatělém místě se pěkně natáhl a sklouzl se několik metrů dolů. Naštěstí se mu nic nestalo a mohl pokračovat dále. Raději jsem ho upozornil na další zledovatělá místa nahoře. Když jsme dorazili dolů na rozcestí, docela se mi ulevilo. Tak hurá k našemu dalšímu cíli, na Holý vrch.

Díky tomu, že návštěva Košťálova nám nezabrala moc času, jsem byl rozhodnut navštívit ještě Holý vrch, nacházející se hned nad vsí Sutom. Když jsme dorazili k cestě obepínající od jihovýchodu Holý vrch, vypadalo to, že jsme dorazili k potoku. Voda z tajícího sněhu udělala z cesty pěkný potůček. Vzali jsme to tedy vedle po louce. Přístup k samotnému vrcholu Holého vrchu není ze začátku jednoduchý, protože ho dole obepíná chroští, takže nahoru je nejpohodlnější přístup jen v jednom místě. To jsem tak trochu netrefil, ale i tak jsme tu ,,hradbu“ překonali a mohli se vyšplhat bez omezení k samotnému vrcholu.

Na hoře se mi opět potvrdilo to, co už jsem věděl dávno. Z Holého vrchu jsou jedny z nejhezčích výhledů v Českém středohoří. Kolem dokola vám ve výhledu nepřekáží jediný strom, takže je krásně vidět na jihu Vršetín, či Košťálov, na západě Ostrý, či královna Milešovka, severně hezky z blízka Sutomský vrch a na východ majestátný lev Lovoš. Prostě a jednoduše je to nádhera.

Po tom, co se mi zdárně podařilo zarazit v činnosti můj fotoaparát, jsem i tu na Holém vrchu udělal zápis do vrcholové knihy a po rychlém seznámení Riny s další fenkou, která tu byla na návštěvě s dalšími návštěvníky, jsme vyrazili zpět dolů do vsi. Delší seznamování těch dvou ,,ženských“ by nedopadlo moc dobře. Opět se mi potvrdilo to, že feny se mezi sebou moc rády nemají. Dole ve vsi jsme pak nasedli do auta a vyrazili jsme domů. Při cestě jsem ještě udělal několik ,,povinných“fotozastávek.

Na to, jak se paní mlha a oblačnost ze začátku pokoušeli o mé duševní zdraví, to nakonec dopadlo dobře a mé pošramocené nervy jsem si dostatečně vyléčil při pohledu na můj milovaný rodný kraj jak z vrcholu Košťálova, tak i z Holého vrchu. A Rina se konečně po mnoha všedních procházkách v okolí Hrušovky opět dostala do pro ni dalších nepoznaných míst. Poznávání si očividně užila, i když by klidně pokračovala dále, třeba zrovna na Sutomský vrch, kam mě to provokovalo ještě zajít. To jsem ale nakonec zamítl, protože den se už schyloval ke konci. Musíme si nechat také něco na příště.