Návštěva pozoruhodného Kunštátu

Cestopisy

Fotografie (76) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (76 fotografií)

Náměstí krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad

nová kašna, zatím bez vody

Vstoupit do fotogalerie (76 fotografií)

V Blansku jsme se vzbudili do překrásného jitra. Později se sice rozvinulo v další horký letní den, ale to nás nyní netrápilo – teď bylo nejdůležitějším rychle se přesunout dolů kopcem k busovému nádraží, odkud nám odjížděl spoj do Lipůvky. Zde po chvilce přestup na další bus a tenhle nás přes Černou Horu a Lysice odvezl až na konečnou, do půvabného Kunštátu.

Po vystoupení jsme zajásali nad špicovním ranním osvětlením a hrnuli se na rynek.

I když je Kunštát městečkem malým, má náměstí hned dvě. Leží ve svahu kopce nad sebou a navzájem jsou oddělena masou kostela sv.Stanislava. „Hlavní“ spodní je pojmenovano podle nejslavnějšího rodáka – krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Místo zrození českého panovníka (stalo se roku 1420) je z rynku dobře vidět, neboť jím byla ta malebná kulisa panského sídla, vypínající se z vysokého ostrohu. Tehdy byl ale nynější zámek ještě hradem a samotný Kunštát jen podhradní obcí. Statut města byl sídlu s necelými třemi tisícovkami obyvatel totiž přiznán až po sametu. Už od dávných časů ale proslulo hrnčířstvím a keramikou.

Nyní ale zpět k hlavnímu náměstí. Jeho největší ozdobou je mohutným dojmem působící chrám svatého Stanislava, jehož věž shlíží nejen na vzdálenou siluetu zámku, ale kontroluje i dění na náměstí pod ním. Návštěvníci, kteří sem tak jako my nepřijeli vlastními vozy, na něm vystupují na jedné ze dvou zastávek busu.

A poté, co se rozhlédnou, najednou nevědí kam vyrazit dřív: zda na prohlídku zámku anebo k blízké jeskyni Blanických rytířů v Rudce. Jen ti nejrozumnější napřed svůj čas věnují prohlídce nově zrekonstruovaného rynku a jeho zajímavostí. Kromě kostela jej oživuje socha krále Jiřího, pozlacená skulptura Panenky Marie a pamětní desky věnované Františku Halasovi, Klementu Bochořákovi, Ludvíku Kunderovi a Janu Tenorovi. Dále zaujme pohled na budovu Městského úřadu (v době naší návštěvy zrovna opravována střecha) a na krásnou novou kašnu.

Když jsme ráno do městečka přijeli, nebyla ještě v provozu, ale po návratu z Rudky nás čekalo příjemné překvapení, neboť voda z ní už vesele stříkala!

(Za mé první návštěvy Kunštátu tu fontána ještě nebyla... ale čemu se divit, vždyť ta se odehrávala v době před více jak třiačtyřiceti lety – za třídenního školního výletu, kdy jsme okolním krajem putovali po Halasově stezce. Ani oprýskaný zámek tehdy samozřejmě nebyl přístupný a my viděli jen proslulý psí hřbitov. Ale zase jsme v té době navštívili velkou fungující keramickou dílnou, což už pro změnu neplatí dnes.)

Poněvadž jsme s Janou ve městě brzy a zámek ještě není otevřen, podlehl jsem škemrání ženušky a zamíříli nejprve nahoru do kopce – směr Rudka. Cesta vedla okolo toho impozantního chrámu sv.Stanislava, který se průběhu věků změnil z původně gotického kostelíka na chrám barokní s mohutnou věží. Je sice nejvyšší stavbou nejhořejší části náměstí Krále Jiřího, ale daleko výše v terénu se nad náměstím ČSČK nacházela další sakrální kunštátská památka – hřbitovní kostel sv.Ducha. Pod podlahou lodi je umístěna krypta s rodinnou hrobkou posledních majitelů kunštátského panství, jimiž byla hrabata Coudenhove-Honrichs.

Na hřbitově spí svůj věčný sen i básník František Halas, který v městečku rád pobýval a jemuž celé okolí učarovalo. Kromě něj je zde pohřben i jeho syn (rozhlasový redaktor a publicista Jan Halas) a známý kněz Ladislav Kubíček.

S návštěvou sluje u Rudky jsme se poněkud vyšplouchli. Také zde ještě nebylo otevřeno, a protože nebyl volně přístupný ani areál pod jeskyní a čekat víc jak hodinu se nám nechtělo, hodili jsme čelem vzad.

Silnička vinoucí se od hotelu u jeskyně Blanických rytířů na Rudce dolů z kopce vypadala na první pohled jako zkratka, a tak jsme ji pro návrat do Kunštátu využili i my. Po pokochání se výhledem na vzdálený zámek pak už bylo třeba dávat pozor na cestu, neboť komunikace se chvílemi stávala nečekaně frekventovanou. V tom nejpruším svahu mi oči brnknuly o jakýsi pomníček. Jemu podobné se budují na místech, kde došlo k nějakému silničnímu neštěstí, ale tenhle byl nezvykle vysoký. Nedalo mi to a vrátil jsem se, abych si přečetl nápis na pomníku. A z něj se dozvěděl, že se tu v roce 1951 fatálně zranil farář z Kunštátu.

No jo, pomyslel jsem si, nejspíš jel rychle na kole a neubrzdil to. Anebo se snad před cestou stavil na občerstvení v restauraci nahoře na kopci, byl pod vlivem a díky tomu nezvládl řízení?

Nic takového! Po návratu domů z cest se mi podařilo vygúglovat jeden Kunštátský zpravodaj, kde se o jeho skonu podrobně píše.

Velebný pán Jaroslav Šafář se odpoledne 4.října 1951 vracel na svém motocyklu z návštěvy podchlumeckého statku domů na faru, když tu jej na rohu náměstí zastavili četníci a požádali jej, aby do rudického restaurantu U Sochy zavezl písemný vzkaz. Farář nahoru do Rudky dojel, ale na zpáteční cestě na tehdy ještě nevyasfaltované komunikaci na motorce havaroval. Zranění byla natolik vážná, že nepomohl ani převoz do brněnské úrazové nemocnice a on tam po několika hodinách ve věku 42 let umírá.

Jeho smrt zůstala dodnes neobjasněna, ale pamětnící a svědkové se shodují na tom, že jeho motocykl narazil do drátu, který někdo krátce předtím natáhl přes cestu!

Komu asi kněz natolik ležel v žaludku, že neváhal a přičinil se o jeho smrt?

On totiž Jaroslav Šafář nebyl žádný neruda, ba právě naopak. Byl to tvor nesmírně společenský, veselý a aktivní... a kdyby to bylo možné, svítila by mu nad hlavou i jakási svatozář. Ale ne ta skutečná, tahle by upozorňovala na jeho nesmírné charisma.

Pan farář byl členem družstva Lidového domu a členem divadelního spolku. Jelikož měl velkou zálibu v elektřině, dělal místním ochotníkům osvětlovače. Byl též vášnivým nimrodem a nebál se ani manuální dřiny, čehož důkazem je fakt, že pomáhal kosívat obilí v Kohoutově.

Díky jeho přičinění vznikla u Lidového domu pálenice a za jeho kunštátského farářování se to zanedbané prostranství u kostela svatého Stanislava změnilo na parkovou úpravu. Dále nechal vyrobit nové dřevěné (a pěkné) zpovědnice a interiér chrámu dodnes zdobí socha sv.Stanislava, jejíž zhotovení objednal u místního mistra řezbáře.

Není divu, že se pohřeb oblíbeného Jaroslava Šafáře stal jakousi politickou demonstrací a kromě 110 kněží se jej zúčastnilo i na tisíc místních obyvatel!

Pak už nás čekala cesta městem oběma svažitými rynky až dolů do doliny a odbočka k zámeckému areálu. Předtím ale ještě naše nožky odbočily k zrekonstruované Pánské zahradě. Nachází se na úpatí původně hradního kopce a je z ní na zámek hezký pohled. Tyhle prostory byly v padesátých letech, kdy poblíž vzniklo JZD, ponechány svému osudu a následné devastaci. Velkolepá úprava proběhla vcelku nedávno (v letech 2012 – 14) dle projektu ing.Mikoláška, který mu věnoval dlouhých pět let.

Došlo k obnově ústředního Panského rybníka, síti cest dolního parteru a na tom horním se dočkala svého zmrtvýchvstání i francouzská zahrada. Návštěvníky kromě jiného potěší fakt, že se můžou „suchou nohou“ dostat i přes hladinu poměrně rozsáhlého rybníka. Do jeho středu totiž vybíhá dlouhý a úzký poloostrov a v místech, ozdobených dřevěnými skulpturami, vede na druhý břeh i pěkná nová dřevěná lávka.

A pokud budete zvědavi, jak se úprava zahrady líbí i tomu početnému vodnímu ptactvu, stačí se jen zeptat.

Kachny, odpočívající na břehu rybníka, vám jistě zakáchají radostnou odpověď.

Když jsme stoupali nahoru na hradní kopec, procházeli jsme nově zrekonstruovanou terasovitou zahradou Habrůvkou. (Mimochodem, název zahrady vznikl podle plotů z habrů, které jednotlivé terásky ohraničují).

Nahoře pod altánem jsme narazili na pozoruhodný psí hřbitov, založený zde už roku 1890. Při pohledu od něj na zámek se může každý návštěvník přesvědčit, jak strmým srázem byl od západu chráněn původní hrad. Na východní přístupové straně pak hlubokým, dosud zachovalým příkopem. Kromě něj je zde dnes i dlouhá výhledová terasa s úžasným rozhledem dolů na Kunštát i na jeho líbezné okolí. A když se jej naše oči dostatečně nabažily, rádi jsme se otočili a zaměřili je i na bělostnou hodinovou věž a budovy podzámčí... ale hlavně na hlavní zámecký objekt, v jehož interiérech nás, nedočkavce, čekala velmi zajimavá prohlídka.

No, a protože nám před ní ještě zbyla nějaká ta chvilka, navštívili jsme i sousední zahradní terasu s pěknou fontánou a novogotickým altánem, u nějž se nacházelo i příjemné posezení.

Pohled na hodiny nás o něco později vytrhl z romantického snění a my vyrazili spolu s nepočetným hejnem dalších zvědavců na prohlídku feudálního sídla.

Býval to středověký hrad, později renesančně-barokní zámek. Ještě nedávno sídlo archívu „hýčkané“ státní péčí tak, že se jeho budovy div nerozpadly. Od roku 2005 se mu díky opravám pomalu vrací bývalá krása. A i když je tu stále ještě práce jak na kostele, přesto je zámek Kunštát v sezóně veřejnosti přístupný a jeho interiéry mají rozhodně co nabídnout.

Přiznám se, že mi podoba jeho komnat z paměti už trochu vyšuměla – ještě ten den jsme totiž navštívili zámek i v Lysicích a jeho výzdoba tu kunštátskou tak trochu „přebila“- ale určitě si živě vybavím třeba pozoruhodný Pilastrový sál, který sloužil produkci živé hudby. A také ten Rytířský, kde na stěnách visí obrazy rytířů z Řádu zlatého rouna a kde vidno krásné řezbářské práce. A když zavřu oči a usilovně se zamyslím, promítne se v hlavě i barokní kaple, zasvěcená sv.Josefovi.

Kunštátský hradozámek není pozoruhodný jen tím, že se zde významnému moravskému rodu v roce 1420 narodil budoucí český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, ale pro nás fanšmejkry hlavně faktem, že prošel za dobu své existence četnými, leč hodnotnými přestavbami. Nejprve z pozdně románského a raně gotického hradu na renesanční zámek, prozářený později prvky baroka a nakonec na něj zlehounka dýchl i duch klasicismu.

O vznik sídla se zasloužil Kuna, psaný z Kunštátu. Další majitelé a rody, které výrazně přeměnily jeho vzhled, byli Černčičtí z Kácova, hrabě Kašpar Friedrich z Lamberka a ti poslední – Honrichsové. Ti mají na svědomí nejen klasicistní úpravy, ale třeba i ten novogotický altán, stojící u zahrady.

Po prohlídce jsme hnáni ukrutným hladem a žízní zamířili dolů z kopce a jali se hledat nejbližší osvěžovnu. Dalekého plahočení nebylo třeba – hned u křižovatky s hlavní ulicí se nacházela restaurace U zámku. Nevím jak žena, ale já na posezení na příjemné venkovní zahrádce (a na ten kunštátský segedínský guláš) s láskou vzpomínám dodnes...

I když by se v tom popoledním pařáku nahoru do kopce přežranému dobytčeti jít určitě nechtělo, my museli. Jednak jsme lidi... a zanedlouho nám měl z rynku odjíždět do sousedních Lysic spoj.

Říká se, že je všechno zlé pro něco dobré a já mohu pravdivost tohoto rčení jen a jen potvrdit.

Když se mi i přes důrazné upozornění na to, že nám to za chvilku jede,manželka zaběhla na horní konec náměstí ke kašně... a zlý autobus nepočkal a ujel, naštval jsem se a nafouknul jako holub doupňák.

Po chvilce mi ale vole přece jenom splasklo a já zapřemýšlel, jak vyplníme čas do odjezdu dalšího spoje, který měl jet až za hodinu.

I napadlo nás navštívit místní Íčko... a moc dobře jsme udělali, neboť nás tam nadmíru sympatická dáma nejenže zahltila přívalem cenných informací (bylo vidět, že ji tahle práce nesmírně baví), ale s odborným výkladem provedla i sousedními místnostmi, sloužícími jako galerie keramických výtvorů a památník dvěma básníkům.

První se narodil v Brně a v Kunštátu zemřel, u druhého tomu bylo přesně naopak. Zatímco po tom známějším byl pojmenován okolní přírodní park a na místním hřbitově má na hrobě umístěn i kámen, na kterém rád sedával a koukal do krajiny, o druhém básníku, zabývajícímu se náboženskou tématikou, jsme se za komančů ve škole rozhodně neučili...

(Jak už laskavý čtenář jistě uhádnul, řeč je o Františku Halasovi a Klementu Bochořákovi).

Co se týče kunštátské keramiky, nekruťte hlavami, že ji neznáte. Protože když ne vy, tak určitě vaši rodiče či prarodiče z ní měli doma ten charakteristický hrníček, mísu anebo vázu, neboť to vše bylo mezi lidmi velice oblíbeno. Keramika to sice byla křehká, ale pevná, protože byla pálena za vysokých teplot a díky svým tvarům a rozmanitosti se vyvážela do pětadvaceti zemí světa.

Kunštát a jeho okolí bylo vždy bohaté na výskyt kvalitního jílu, čehož už na začátku 17.století využili místní obyvatelé a založili hrnčířský cech. Vlastní proslulá keramika se začala vyrábět až v roce 1882. Výroba byla plně funkční až do roku 2010, kdy náhle a nečekaně zemřel poslední majitel Luboš Sedlák.

Bohužel nebyl nikdo z dědiců ochoten v její produkci pokračovat, a tak byly nakonec prodejny zrušeny a chátrající areál nabídnut k odprodeji. Nyní se v něm vyrábí elektronika.

Několik místních se sice ve svých domácích dílničkách výrobou keramiky i nadále zabývá, ale jejich produkce nemůže konkurovat množství podobného tovaru, dováženému k nám z Číny.

Místní umělci se tak mohou veřejnosti svými výtvory pochlubit jen na několikadenním Hrnčířském jarmarku, který se každoročně pořádá na hlavním kunštátském náměstí.

Naštěstí jsou ukázky jejich výrobků umístěny i v galerii místního Informačního centra, kde jsou k vidění po celý rok a v němž jsme jejich krásu a design mohli obdivovat i my...

Poslední aktualizace: 22.4.2018

Návštěva pozoruhodného Kunštátu na mapě