Návrat na Ukrajinu VII.

Zde klikněte pro předchozí episodu.

Brzy na kutě, brzy z postele. V horách ideální, sice se ani jedno nedaří se sluncem, nicméně před osmou vyrážíme. Naše prostorná zavazadla můžeme složit na místě, dále se tak vydáváme příjemně nezatíženi. Je s podivem, jaké nádherné počasí se nám povedlo objednat. A pak že větru, dešti neporučíš. Kde udělali soudruzi chybu?

Potkáváme osamělá stavení. Probíhá senoseč. Asfalt příjemně ubíhá pod nohama. A horu máme pořád před sebou. Teď jsou to sice tři vrcholky, my však bezpečně víme, že nám je třeba nejvyššího, Hoverly. Mýtná brána nás silně favorisuje před osamělými vozy. Za putující po vlastních se neplatí. Ani teď ještě necítíme velké stoupání. Ano, sice jsme nocovali relativně vysoko, leč jdeme přeci na střechu Ukrajiny.

Pevný povrch se končí, ne však provoz. Po krkolomné cestičce se snaží dostat autobus. K hotelu pod kopcem to prý jde. Rychlostí mu téměř konkurujeme. Jenže co to? Šofér mává, jak by nás znal celé věky. A opravdu. Můj druh poznává v obličeji řidičově dlouholetého kamaráda. Prý se neviděli nějakou tu středu a teď se setkávájí na tom nejneuvěřitelnějším místě. Setrváváme v rozhovoru, po několika slovech se však stroj zrychluje po ujištění, že na sebe natrefíme na konci "silnice" před začátkem pořádného výstupu.

Parta zájezdu s námi koná šturm na Hoverlu. Bereme ji ztečí. Ale armáda místních nám naše plány minimálně ztěžuje. Ukrajinci nejsou tak milovní turistiky, ale když jde o nejvyšší vrchol země, je to asi jiná káva. A už to tu máme, to slibované stoupání. Supíme vstříc vrchu. Kolem se začínají otevírat panoramata. Na protějším svahu zurčí strarý známý Prut. Stromy se zvolna ztrácejí. Dále pokračují jen klečové porosty, pak i ty končí, tady by stěží vydrželi.

Už jen pár metrů a jsme tam. Sto, padesát, jenže ouha. Taková fata morgana (nebo jak to mají Maďaři, délibáb)-snový, falešný vrchol. Ten pravý se nám zjevuje vzápětí. Není to zadarmo, musíme ještě něco vydržet. Potom už opravdu Hoverla. 2061 metrů nad mořem. Tím se ještě dotýkáme první republiky. Za ní tu vedla hranice s Polskem. Ale jak víme, nebyla Hoverla nejvyšším bodem ČSR. Tatry leží ještě trochu výše. Řekněmě si ale upřímně, výhledy odsud se zdají kouzelnější. Moc sídel vidět není, všude dookola jen Hory a lesy. Vůkol slyšíme pouze vítr a švitoření dobyvatelů. Spolu s našimi přechodnými spolubojovníky z vlasti tvoříme bezpochyby nejsilnější skupinu.

Dolů už to jde samo, máme spíše strach, že to neubrzdíme. Scházíme jinou cestou. Většina stoupajících má snahu se vyhnout. Vždy ale narazíš na nepřizpůsobivé. Ale s nějakým peprným výrazem pro ně bych raději šetřil. Do češtiny nemá tamější jazyk daleko. A to ještě můžeš narazit na krajany.

Svezou nás k pensionu, kde jsme uschovali věci, sděluje šofér, známý mého druha. Návrh s vděkem přijímáme. Ta jízda je adrenalinu plná. Nedržet se čehokoliv znamená podstatný problém. Hází to a nadsakuje. Kola úpí, brzdy se činí a řidič stonásobně více. Pěšky to byla pořádná nuda! Loučíme se s osazenstvem, mají před sebou mnoho ukrajinských zážitků. My ovšem neméně.