Na skály u Hošťálkové, na Kopnou a Vrzavé skály

Skončilo strašlivé "období dešťů" se záplavami a na obloze se zase objevilo sluníčko. Střed Zlína spolu s okolními kopci se sice téměř ztrácí v mlze z vypařujícících se lesů, přesto ráno nastupuji do busu směr Bystřice pod Hostýnem. ( V nějaké přírodopisné "bichli" o Valašsku jsem se dočetl, že skály u Hošťálkové se skládají celkem ze tří skalních výchozů, vzdálených od sebe vzájemně asi na 300 m - přitom mně a horolezcům dobře známé Čertovy skály jsou z nich největší. Popis ostatních dvou lokalit a umístění na mapách samozřejmě chybí a tak se po nich chci při mé dnešní "odtučňovací procházce" podívat.) Dále mne pak čeká pochod po hřebeni od Tisového přes Kopnou na skály Vrzavé na Sýkornici a zestup do přívětivé dědinky Držková, kde svoje putování po "horách" Hostýnských ukončím. Tolik plán cestovní ... a skutečnost ?

Pára z lesů nestoupá jen ve Zlíně, ale samozřejmě i z hlavní části "Hostýnek". Když projíždíme Kašavou, vzdálený vrchol mohutného kopce Sýkornice se skrývá v mracích a působí jako velehora. Tento masivní vrch odděluje dědinu Držkovou od Kašavy - obě leží v údolí horního toku Dřevnice jen pár km od sebe - tak dokonale, že si místní navzájem vůbec nevidí do talířů a nemají si proto co závidět. Nad Držkovou vjíždí bus do "horské mlhy" a když vystupuji na rozcestí U Tabulí, vypadá to všude kolem, jako by si příroda popletla roční období. Přes hřeben se plazí v poryvech mlžné pásy a chvílemi nevidím ani to příslovečné a tak trochu tajemné - "Ň" ! To mi ale vůbec nevadí, protože se ocitám na okraji paseky se sympatickým pařezem, na kterém se dá spočinout. Pamětliv slov mojí babičky - ( vždycky říkávala, že "hlad je sviňa" ) - lovím z batohu chutnou svačinku a můj trapně skučící žaludek skutečně za chvíli umlkne. Po jídle ještě neméně chutné cigárko a aby si na své přišla i šedá kůra mozková, pročítám si informace z naučného panelu, umístěného hned vedle silnice. Píše se na něm, že se obyvatelé Držkové ještě donedávna živili též budováním milířů a pálením dřevěného uhlí. "Díky" vstupu do EU se ale i toto stalo minulostí ...

Opouštím žlutou značku a dál pokračuji napříč přes dva nízké hřebeny zhruba severovýchodním směrem. Mlha se zvedá a dostává se mi odměny v podobě svazku slunečních paprsků, fantastickým způsobem prozařujících jedno tmavé lesní zákoutí. Vypadá to skoro jako to "světlo na konci tunelu", o kterém nejeden z nás už četl či slyšel - ( tak blízko k němu doufám ale ještě nejsem ...) V druhém údolíčku stoupá strašlivě blátivá lesní cesta do jakéhosi přírodního kotle. Svah nade mnou má podobu strukturálního hřbetu a mé chřípí neomylně zachytí závan přítomnosti blízkých a zatím neviditelných skalních útvarů. Dříve než je uvidím, spatřím ale na hřebínku vlevo dva místní domorodce. Je to manželský pár, žena chystá u lesní cesty svačinu a manžel startuje motorovou pilu, chystá se těžit dřevo ... a já kráčím k nim, hodlaje vytěžit nějaké informace. Ano - Hošťálkovským skalám se odjakživa říká Čertovy skály - ( žádné Skály pod Tisovým, jak se tyto označují na některých mapách a v článcích neznají a tento údaj je nesprávný ) - ano, skalka na návrší nad námi je jedním z těch dvou příbuzných uskupení v jejich okolí ... Loučím se a za líbezných zvuků znovu nastartované motorové pily, jejichž některé pasáže připomínají tvorbu hudební skupiny Motorhead, stoupám okolo stromu s bizarními kořeny na vrcholek skalnatého hřebínku.

Kromě několika větších balvanů, skrytých už v lesním podrostu, je jeho ozdobou skalní věžička. Od ní se mi otvírá pohled dolů do údolí, jehož uzávěr obtáčí Velkým obloukem po vrstevnici zpevněná cesta. Po ní přijíždí dva další vozy a majitelé vytahují z kufrů taktéž motorové pily. Zdá se, že obyvatelé rozsáhlého katastru obce Hošťálková tomuto koníčku ve svém volném čase zcela propadli ! Směrem na sever z půl kilometru vzdáleného návrší vystupuje impozantní soustava Čertových skal. Nachází se bohužel proti slunci a vyfotit se dobře nedá. Pro mne je ale stejně daleko důležitější pohled dolů do hloubi zalesněného hřebene, na kterém stojím : v ose mezi mnou a Čerťáky z lesních houštin tady totiž vystupuje tajemný skalní hřeben s výraznou skálou. ( Prozradím vám jen, že tato skála má z profilu velmi věrohodnou podobu samotného knížete pekel, takže svůj "příbuzenský stav" s hlavními skálami nezapře, že je to místo pozoruhodné ... a další podrobnosti až zase někdy příště v samostatném článečku - tak jak to dělá většina věhlasných autorů, přispívajících do webu Turistika,cz ...)

Od "nového objevu" scházím lesní cestou okolo potoka na tu "hlavní" v údolí a téměř vzápětí po cestě vysypané šotolinou a kamením prudce do svahu, odbočka vlevo po vrstevnicové cestě do houštin mladého podrostu a chodníčkem vpravo na palouk se skalními útvary Čertových skal. Jedněm z nejkrásnějších skal na Valašsku se dostalo vzácného privilegia, v jiných koutech "království" zatím neznámého - skály údajně leží na soukromém pozemku a velmi rozumný pan majitel nechal vyřezat a vyčistit okolí skal na všechny strany do vzdálenosti asi 10 metrů ! Na všechny čtyři překrásné pískovcové skalní útvary je tak nyní ze všech světových stran z odstupu naprosto skvělý pohled. Skály - tvořené skalními vežemi Panenkou. Kapucínem, Tulákem a Králem - vystupují ze svahu v přiměřeném rozestupu v řadě nad sebou a od posledního a nejvyššího Krále se nám přes koruny rychle rostoucího mladého podrostu kolem prozatím otevírá pohled i na centrální část vrchů Hostýnských s Trojákem, Tesákem a horou Čerňavou. ( Podrobnosti o těchto skalách, které prozatím znají lépe horolezci než poutníci - turistická značka sem zatím nevede - naleznete v samostatném článečku v kategorii Místa ...)

Cesta od skal k temeni asi 800 m vzdáleného Tisového je krušná. Půda je nasáklá vodou tak, že už ji vůbec nebere a tak se kolejemi lesní cesty odshora dolů valí dvě nové horské bystřiny. V místech, kudy neteče voda, je zase půl metru bláta. Až k vrcholku kopce tedy stoupám raději lesem a při té příležitosti si všimnu výrazného temene bezejmenného kopce nad hošťálkovskými Čerťáky. Na jedné mapě dokonce objevím jeho název - Čertovy skály - který dokazuje že vrch Tisový nemá skutečně s těmito krásnými skálami žádnou přímou souvislost ... Po určité době se za stále výraznějšího funění konečně překulím přes vrcholové temeno Tisového - (652 m), chytám se zelené značky a hopkajíc přes kaluže do bláta a naopak konečně doskáču k lesní silničce a rozcestníku Pod Tisovým.

Následujících 1.5 km je odpočinkových : botičky se na "lesním asfaltu" postupně zbavují vrstev bláta a protože silnička vede vstříc Kopné po vrstevnici - je to paráda. Pak přicházím k dašímu rozcestí. Pás skalek a balvanů, spadajích z hřebene nad pasekou vlevo, připomíná stádo zaběhnutých oveček. Až na jednu maličkost - na jejich tmavší barvu. Po průzkumu skalních výchozků se vracím zpět a odbočuji ze silničky k hřebeni Kopného po lesní cestě, ze které se na mne už z dálky líbezně usmívají další tuny bláta. Nezbývá než jít převážně lesem. V místě nové paseky s novým a dosud neotřelým výhledem do nitra "Hostýnek" to ale nejde - paseka je neprostupná díky neodklizenému bordelu po těžbě ... a cestu je pokryta pásmem hlubokých "lesních jezírek", ve kterých pod duhovými skvrnami od vyteklé nafty vesele skotačí vodní živočišstvo a mikrofauna.

Kousek dál vycházím na travnatý hřeben pod Kopným. Okolo vyhlídkového "balvanu" na Kopné mířím k Sýkornici. Bohužel ani koleje cesty, vedoucí po vrcholu kopce, dosud nevyschly. Cesta po trávě je samozřejmě daleko příjemnější než to "probíjení se" lesními zákoutími. Louka končí, modrá vede kolem nádherně opravené chaty, nového odpočívadla a Panelu zbrusu nové naučné stezky Okolo Kašavy - to vše v oranžovém provedení. Dál už je to zase naprostá hrůza : trasa modré vede po lesní cestě, rozježděné lesními mechanismy až do metr hlubokého blátivého koryta. Strašlivě rozrytá cesta klesá vpravo dolů do Držkové. Ještě horší tankodrom se ale táhne dál po hřebeni k Vrzavým skalám, odkud se ozývá nelidský řev těžce mučených motorů lesních traktorů !

Když se vyšplhám k první bizarní skalce Vrzavých skal, tvořících dále po hřebeni více jak 0.5 km dlouhý přerušovaný pás mrazových srubů s ohromnými převisy a několika osamělými skalními věžičkami, málem dostanu infarkt !!! Až téměř pod úbočí skalních stěn totiž sahá čerstvě rozryté pásmo, připomínající terén, v jakém dříve pospolu - ( bratr vedle bratra ) - cvičívala vojska Varšavské smlouvy. Nová paseka je zbrázděna hlubokými kolejemi od "lakatošů", které se projíždějí hluboce zabořeny v blátě o něco níž ve svahu a neodvratně ničí další akry lesní půdy. Skalky a balvany, vždy tvořící o něco níž velmi malebné předpolí hlavním Vrzavým skalám, se staly odkladištěm pro pokácené stromy, lesní odpad a chvojí. Nejraději bych vzteky brečel a řval víc jak ten utrápený motor lesního traktoru, nejraději bych utíkal za těmi dvěma chlapy, za límec je násilím vytáhl z kabin lakatošů a za použití práva útrpného zjistil, která chytrá hlava z firmy Lesy ČR, je nahnala hned po strašlivých deštích a povodních dohánět - a ještě v sobotu - do rozmoklého terénu plán těžby !!! Nakonec to vzdávám - nacházím se v katastru obce Držová a tak bych od nich "do držky" dostal nejspíš já - a spěchám okolo skal - ( chvílemi mezi záchvatu vzteku i nějaká ta fotka ) - až na jejich konec. Za posledními skalními věžkami klesám strašlivě strmým svahem Sýkornice po pěšině dolů k silnici u Držkové.

Cestou dolů se trochu uklidním. I tak je strašné, co se to dnes v našich lesích kvůli honbě za penězi a plnění plánů děje ! Hlavní pásmo Vrzavých skal sice nebylo lesní těžbou přímo zasaženo, nenávratně ale zmizela překrásná romantická zákoutí pod skalami, která budou tolik chybět mnoha milovníkům tohoto romantického koutu z řad turistů, trempů a skalních tuláků. Tato lokalita ale - ( stejně jako Čertovy skály u Hošťálkové ) - "naštěstí" překvapivě unikla pozornosti Ochránců přírody - ( ti by je pro změnu nechali do posledního centimetříku čteverčního zarůst ! ) Bohužel nechráněná místa zase obhospořadují soukromí majitelé lesů a gigant LESY ČR. A tady už záleží jenom na tom, jaký člověk se zrovna nachází na vedoucím postu toho kterého polesí a který rozhoduje o místě a způsobu těžby. Musím napsat, že takový bordel, jaký se při těžbě děje teď, se snad nedál snad ani za komunistů. Při práci v těžko přístupném terénu se dřevo těžilo probírkou a ne v pásech a ze strmých svahů do údolí se stahovalo za pomoci koňů anebo lesními lanovkami ... ( dál už nemá ani smysl psát ...)

Strmým svahem Sýkornice se dostávám na úpatí k rybníčku u stavení bývalé hájovny (?) a odtud už po silnici k nedaleké ceduli na začátku obce Držková. Kromě jména obce je tu také k vidění působivý obecní znak, který se tolik líbil kolegovi Markovi - Valach s typickými atributy sedící na pádícím jelenu ! Mně se ale moc líbí také cedule u silnice na stromě vlevo, která oznamuje, že se v dědině Držková pan podnikatel "ten a ten" živí výrobou vidlí EU ... Můžete mi, lidičkové zlatí, vysvětlit, v jakýchže detailech pak spočívá rozdíl - ( pokud se vám nějaký nevrlý místní domorodec trefí do zadku )¨- mezi vidlemi "obyčejnými" či těmi, zrobenými do posledního pichlavého zubu přesně dle norem Evropské Unie ?!? (Doma - to asi abych přestal myslet na blbosti, večer lovím pinzetou ze svého pravoboku jedno hluboce zažrané klíště. Ochránci přírody nechť prominou, ale usmrcením tohoto tvorečka žádná nenávratná škoda přírodě nenastala - určitě se ještě dávno před vytažením ode mne stačilo nakazit vzteklinou...)