Na přechodu Těšínských Beskyd, pt. 2

21. 7. 2019

Na louce se spalo překvapivě dobře, sice se probouzím relativně brzo, ale ze spacáku lezu po půl šesté. Vcelku teplé ráno tak ani nenutí hledat nějaké teplé ošacení. Po noci se přihrnula nějaká řídká oblačnost, přesto zůstává relativně slušná dohlednost. Kdesi v dáli lze dokonce spatřit nějaké rozeklané pohoří – Tatry (nejspíš ty Západní). Pepa už je víceméně taky vzhůru, tak během balení i střídavě snídáme něco z vlastních zásob.

Díky tomu, že jsme si ušetřili sestup do Kamenitého, zůstává nám i relativní výšková pohoda, tudíž pro začátek nehrozí nějaké drsné převýšení. Vcelku to odpovídá mapovému zákresu. Bohužel povětšinou se budeme muset obejít bez nějakých panoramatických vyhlídek, čeká nás opět cesta lesem. Co je snad jen potěšitelné, že v této části je les ještě celkem zelený (víc buků), zřejmě tu i víc zapršelo, takže kůrovcové pohromy se zdá být tak nějak méně.

Dnešní trasa bude zcela v režii červené TZ, po ránu je sympatické, že nejde ani o nějaké strmé výstupy, ale celkem příjemné táhlé kopce. Ona totiž značka některé vrcholy spíše míjí, než směřuje přímo po nich. Platí to bezezbytku o vrcholech Babí vrch (952), Kalužný (994) i Smrčina (1015).

Největším dobrodružstvím tak je místy překonání rozježděných cest, kde projížděl lesní traktor zřejmě po největších lijácích, zanechaje za sebou hluboké brázdy. Vlastně i díky zmíněnému mírnému terénu je naše trasa zároveň i cyklotrasou (6083), v sedélku pod zmíněnou Smrčinou se cyklotras odchyluje (spolu s modrou TZ). Sedélko se nazývá Ropice a před námi je necelých 100 výškových metrů na horu stejného názvu. Ropice je svými 1083 m brána za nejvyšší horu Těšínských Beskyd. Těsně pod vrcholem je i malá mýtina, nicméně výhled z ní je stejně mizerný jako ze zbytku lesa. Naštěstí tam ale rostou i výtečné borůvky. Podle naučných tabulek je kolem vrcholu přírodní rezervace chránící les blízký tomu původnímu. Zas tak posoudit se to pohledem nedá. Z vrcholu toho samozřejmě taky není moc vidět, takže výletníkovi musí stačit zápis do vrcholové knihy nebo seznámení s bohem Perunem, který tu sídlí ve své dřevěné podobě.

Z té strany co jsme přišli byl výstup na Ropici celkem příjemný, sestup na západ je poněkud prudší, byť ne dlouhý. Na Velkém Lipovém (999) je zase jen malá mýtina. Otevřenější je až křižovatka TZ (se žlutou a navrátivší se cyklotrasou). Z poněkud prořídlého lesa se nám objeví zase nějaké kopce převážně na západní straně. Je to převážně Lysá hora, která už je vcelku blízko, takž vyniká její relativní mohutnost oproti okolním horám.

Po ránu se už dosti oteplilo, takže vyhlížíme první hospodu. Vcelku se nám daří příchod na desátou, u chaty Ropička je naštěstí už vše nachystané. Samotná chata je po opravě a je zcela v provozu, ale v provozu je přilehlý bufet. Ropička nedávno oslavila 95 let, původně vznikla ve 20. letech minulého století jako chata Bezručova (ten ji nevlastnil, vlastnil ji KČT). Ale první chata tu stála již v roce 1910. Z údolí od Řeky (vesnice) sem vede celkem slušná cesta, takže ač docházíme sami, brzy je tu celkem obrat cyklistů i pěších turistů.

Jak jsme si dopřáli občerstvení, hned se jde veseleji, obzvlášť za družného hovoru s dvojicí místních turistů. K další chatě Kotař (pod vrchem Lipí) to jsou asi 2 km, a i kdyby jsme ji chtěli vynechat, nesmíme. Spolujdoucí nás sice opouští o něco dříve, po modré někam do Komorní Lhotky, ale vzápětí se přihání bouře. Skoro by se mělo napsat Bouře. Dokonce mě přišla do telefonu SMS s upozorněním na silný vítr. Vítr byl, ale i celkem prudký liják, sice netrval dlouho, ale to jsme byli rádi, že jsme zůstali v chatě.

Takto jsme už vlastně dospěli za polovinu nedělní trasy ale ještě jeden důležitý bod nás čeká. Ani to není samotný vrchol Prašivé (843) s vysílačkou, ale po protivném sestupu stejnojmenná chata u vrcholu Malé Prašivé (707). Ty 4–5 km od Kotaře se nám podařilo absolvovat bez deště, ale pár set metrů od chaty začíná opět déšť. Naštěstí nijak prudký, takže do oblíbené chaty nemusíme nijak pospíchat. Chata tu stojí od roku 1921, jako i jiné ji postavili místní členové turistického spolu, Pobeskydská jednota slezská z Frýdku. Dnes je v majetku KČT a noví nájemci se o chatu starají vzorně, objekt vlastně nedávno prošel takřka kompletní rekonstrukcí. Chata je zajímavá nástavbou na střeše, tedy svéráznou rozhlednou. Otázka kolik je toho vidět, okolí je přeci jen dosti zarostlé, takže i vzhledem k zatažené obloze jsme rozhlednu vynechali.

Z rozhledny lze ale každopádně vidět na kostelík sv. Antonína z Padovy. Původní kapličku tu dal postavit hrabě Jiří z Oppersdorfu, kterého napadl jelen (kterého ovšem hrabě postřelil), ale lovec zázračně unikl smrti.

Místo se stalo oblíbené, takže původně malá stavba přerostla v celkem větší svatostánek, kde se konají i poutě. Svah pod kostelíkem je částečně odlesněný, mj. pro start paragliderů, takže co není vidět z rozhledny je vidět odtud, mimo okolních hor zaujme i nošovický areál Hyundai.

Pohled na automobilku nás provází i prvními metry sestupu, který stále značí červená TZ. V lese je už to pěkný sešup do části Dobratic Kamenité. Vesnici sice máme na dohled, ale nic jiného nezbývá než překonat poslední kilometry nezáživnou venkovskou zástavbou. Auto u kostel zůstalo vcelku, takže podobnou trasou, co jsme projeli včera ráno k domovu.

Pt. 1