Na Juré, k Příluckému rybníku a na Šťákovy paseky

Cestopisy

Fotografie (72) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (72 fotografií)

Příluky - restaurace Přístav

Dřevnice v Přílukách

Vstoupit do fotogalerie (72 fotografií)

Měsíc po operaci kolena jsem se rozhodl jej rozhýbat nejen šlapáním po městských chodnících, ale i na první terénní túře. Je neděle těsně před půlkou měsíce října, krásně a teplo skoro jak na konci léta... takže jdeme na věc, vždyť to bude jen asi osm kilometrů!

„Trajflem“ byla moje maličkost přesunuta na východní konec Zlína do Příluku a odsud už ji čekalo putování jen po svých. Nejprve přes silně frekventovanou výpadovku na most přes Dřevnici. Je z něj velmi hezký výhled na restauraci Přístav a na řeku, jejíž břehy působí při pohledu proti jejímu toku velmi nenarušeně a téměř až venkovským dojmem. Dál už jsem se nechal vést zelenou turistickou značkou, která napřed prokličkovala průmyslovým areálem a na jeho konci prudce zamířila pěšinou vzhůru do kopce okolo plotu, za nímž se nacházel pozemek a objekty zahrádkařské kolonie.

Když už si koleno začalo nahlas stěžovat, přišla úleva: pěšina se značkou vyústila na polní cestu, která stoupala do kopce jen mírně, zato ale byla plna výletníků s domácími mazlíky. Tihle všichni nemíříli tak jako já nahoru do lesů, ale k nedalekému pohostinnému stavení Na Jurém, které je oblíbenou zlínskou výletní restaurací. Je součástí biofarmy rodiny Vránových, je zde i možnost ubytování a dětem je určen areál zvaný „Jablíčko.“ Ty nejmenší se zabaví na pískovišti se skluzavkou, houpačkou a hračkami, starší děcka na lanové dráze a všechny dohromady najdou zábavné poučení díky zvonkohře a pexesu. Omladinu jistě zaujme i pohled na slepičky, kravičky, ovečky, kočky, bernardýny a kozy, přičemž mohou ty poslední osobně nakrmit.

Dospěláci zase uvítají posezení ve stylové hospůdce, kde si mohou kromě různého občerstvení zakoupit i chutné bioprodukty. A to např.domácí pečený chléb, sušené ovoce anebo několik druhů marmelád.

Moje zelená trasa ale návštěvu tohoto „ráje“ minula a z louky nekompromisně zamířila lesní cestou vzhůru na hřeben. O kus výš prošla v těsném sousedství farmy a tady jsem narazil na vstup do Lesoparku na Jurém.

Je určen pro omladinu ve věku od tří do osmi let, která se zde nejen dostatečně vyřádí, ale zároveň dozví i spoustu informací o lesních zvířátkách. Samozřejmě za předpokladu, že jí rodiče sdělení z mnoha informačních tabulí nahlas přečtou.

Lesopark je vybaven mnoha zábavnými prvky, jakými jsou různé houpačky, prolézačky a jiné, nechybí makety zvířátek a také mnoho míst ke společnému posezení rodičů s dětmi.

To vše se skrývá v několik set metrů dlouhém pásu na okraji lesa naproti Biofarmě Juré, vypínající se na lučinatém kopci nad Lůžkovicemi.

I když už jsem poměrně velké a poněkud postarší „dítě“, většinu areálu jsem si i já poctivě prošel, jen nosnost prolézaček a jiných blbostí raději vlastním tělem nezkoušel...

Od lesoparku cesta krátce pokračovala po patsvině s výhledem na dolinu Příluckého potoka a stejnojmennou čtvrt na protilehlém temeni kopce, pak se vnořila do lesa. Nutno dodat, že se sice jedná o hvozd téměř příměstský, ale tento byl velmi hezký, jeho interiér útulný a všechny listnáče navíc okrášleny listím, zbarveným teplými barvami podzimku.

Na vrcholu hřebene, který odděluje údolí Příluckého a Hvozdenského potoka jsem narazil na turistické rozcestí Pohančisko.

Podle ústní lidové slovesnosti a některých archeologických nálezů se tu prý kdysi shromažďovali naši prapředci, aby uctívali pohanská božstva. Snad se zde mělo nacházet i nějaké keltské opevnění, ale po něm nezůstalo v terénu ani té nejmenší stopy.

I když se jedná o lokalitu skrytou v lesích, přesto je místem velmi půvabným a po okraji paseky se klikatí lesní cesta, využívaná k procházkám místními výletníky.

Pár stovek metrů odtud jsem u úložiště klád narazil na atraktivní mini areál určený pro rodiče s dětmi. Kromě krytého posezení se tady můžou „maličtí“ vyřádit na dětské horolezecké stěně a až budou dostatečně udýchaní, mohou i se svými rodiči nabrat poučení z originální expozice o „poločasu rozpadu“ různých předmětů, které někteří lidé v lese tak rádi „zapomínají.“

K doplnění znalostí o místní floře a fauně pak slouží zastřešený panel, na němž jsou na kovových tyčích navlečeny otočné dřevěné kostky s jednoduchým vyobrazením rostlin a zvířátek.

Odsud jsem pokračoval ještě kousek po hřebeni lesem, až jsem přišel k rozcestí s mysliveckým posedem. Cesta k mému dalšímu cíli – Příluckému rybníku, vedla vlevo dolů do údolí, ale já při pohledu na dlouhý pruh pastviny na opačné straně neodolal a pustil se po něm až na temeno kopce, abych se mohl potěšit pohledem na katastr obce Hvozdná i s jejím malebným okolím. Část louky byla ve stínu a polotrampky čvachtaly i teď odpoledne v rose, ale to mi při cestě k vyhlídce a nazpět vůbec nevadilo.

No a nyní už dolů k Příluckému rybníku! Před lety jsem u něj i s ženou byl, ale tehdy byl zrovna vypuštěn a jeho hráz se spravovala. Doufám, že dnes mne pohled na jeho vodní hladinu už nezklame!

Lesní cesta, po které jsem kráčel, ale nevedla přímo k němu. Musel jsem v půli kopce odbočit vpravo do lesa a z něj vyšel na větší louku, pod níž se v dolině pod korunami olší rybník ukrýval. Problémem se ukázal sestup po louce. Po rovině a do kopce to s dosud ještě bolavým kolenem celkem šlo, ale cestu přímo dolů rezolutně odmítlo! Musel jsem po lučině křižovat cik cak jako proti větru plachetnice... a i tak to bylo ouvej!

Naštěstí měl i tenhle kopec svůj spodní konec a já se ocitl u docela rozsáhlé a malebné vodní plochy, která je navíc zajímavá tím, že jsou ty kořeny některých olší a vrb skryty už pod vodou. To rybníku přidává na atraktivnosti a moje srdce romantika se při pohledu na to vše rozbušilo nadšením.

Jestli při pohledu na tu krásu radostně poskakuje aorta i těm dvěma příslušníkům Petrova cechu, které jsem zde potkal (pravděpodobně děda a vnuk), tož to nevím, ti se asi radují jen nad úlovkem...

Od rybníka mne čekal celkem prudký výstup polní cestou na protější hřeben, ale díky odpočinkovým zpětným pohledům a focení jsem to i s kolenem nakonec dal a ono při dosažení vrcholové hřebenové silničky radostně zachrochtalo úlevou. Za pomoci zoomu fotoaparátu jsem si prohlédl památnou a chráněnou oskeruši, nacházející se o kus dál v poli, no a pak už odšlapal nevelkou vzdálenost, dělící mne od Šťákových pasek.

Dnes patří tak trochu k neobvyklým „satelitům“ našeho krajského města, ale není se čemu divit. V časech, kdy ještě bylo provinčním městečkem, obklopovaly jej na okolních kopcích četné pasekářské osady. Po nástupu Bati se Zlín změnil na velké město, osady nacházející se na jeho katastru se staly místními částmi, ale při návštěvě např. Šťákových pasek i dnes na návštěvníka dýchne nostalgie starých časů.

Jistě, obydlí starých pasekářů šla s dobou a většina z nich se změnila k nepoznání, ale na některých místech se ještě leccos původního zachovalo.

Nejstarší historickou kamennou památkou je tady kříž z roku 1908, který nechal postavit Alois Štěpán. Stojí v horní části osady, na jakési mininávsi a točně. Je zde možno spočinout na lavičce a potěšit se výhledem na celé osídlení, které je rozloženo na travnaté stráni prudce klesající až dolů do dolinky k potoku.

Já se odtud vydal do Zlína po modré trase a kromě modernějších stavení při sestupu minul i několik parcel se stodolami. Na jednom z pozemků starousedlíků jsem viděl i pasoucí se ovce s beranem a hudrujícím krocanem.

Největší pozoruhodností byla ale ta zachovalá a vzorně opravená maličká roubenka, ozdobená pozoruhodným komínem se stříškou, která se nacházela hned u cesty. Parapet otevřeného okna byl ozdoben květinami a pod přední stěnou stavení se nacházela sbírka zajímavých starých předmětů jako třeba - dřevěný sud, vidle na seno, kosa, ruční otočný brus, klát na sekání dřeva či lavice s držákem na výrobu šindelů. Ty ale na střeše ani na komíně bohužel nejsou, protože je kryta už „normální“ krytinou – taškami.

Od líbezné dřevěničky mne okolo nových stavení čekal sestup k rokli potoka a po přejítí na druhou stranu napřed pěšina, a pak lesní cesta vedoucí nad jeho korytem až do Zlína. Tady jsem o kus dál minul napřed chatovou, za ní i nesmírně rozlehlou zahrádkářskou kolonii, která za jiné denní doby umožňuje hezký výhled na město (teď odpoledne mi ale sluneční parsky svítily přímo do očí!)... no a pak už cesta s modrou trasou klesala okolo Domova seniorů na Burešově k Fryštáckému potoku.

Já se vyhnul hlavní silnici a po klidném chodníku okolo břehů potoka zamířil na Kúty na zastávku trolejbusů...

Poslední aktualizace: 15.12.2019

Na Juré, k Příluckému rybníku a na Šťákovy paseky na mapě