Muchovo Ivančicko a jeho okolí, část I. (Dolní Kounice, Ivančice, Řeznovice)

Název tohoto cestopisu je možná trošku zavádějící a ne zcela přesný, ale je nezpochybnitelným faktem, že pouze toto město a přilehlé Řeznovice jsme během naší cesty navštívili hned dvakrát. V každém případě se ale jednalo o jednu z výprav, na kterou dodnes vzpomínám nejraději. Možná i proto, že jsme během ní viděli věci nevídané a slyšeli báje neslýchané (no prostě jsme poprvé viděli Muchovu Slovanskou epopej a jeden krásný gotický klášter, resp. to, co z něj zbylo). A hned na úvod bychom si ještě měli prozradit, že se jedná o cestopis téměř ve stylu RETRO, protože se v něm vrátíme do památkových Dnů evropského dědictví, které proběhly v polovině září roku 2007.

Popis přesunu v kombinaci vlak – kolo vynecháme a začneme hned v místě naší první zastávky, kterou jsem já osobně považoval za hlavní klenot celého programu. Naším cílem byly Dolní Kounice, vinařské městečko s 2.500 obyvateli. A hned jsme zamířili ke zdejší raně barokní synagoze (jedna z nejstarších na Moravě, postavena v letech 1652 až 1655). A návštěva této stavby s galeriemi a barokní výmalbou, občas označované za maurskou renesanci, nám přinesla první nemilé překvapení: Přesto, že na internetu všude uváděli volné vstupy, chtěli tady po nás peníze. Šlo sice jen o pár desetikorun, ale nepotěšilo to. Horší ovšem bylo, že po nás ve finále chtěli peníze úplně všude, takže nás tento jihomoravský výlet přišel až nečekaně draho. To jsme ale v té chvíli ještě nemohli ani tušit … 

A abychom ty židovské památky vzali jedním „šmahem“, zašli jsme si rovnou na zdejší židovský hřbitov založený roku 1680. Hřbitov se nachází nad někdejším ghettem, najdeme na něm asi 1.500 barokních a klasicistních náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1688. Tím jsme měli první kolo splněno a vydali jsme se ke zdejšímu zámku, který býval původně goticko – renesančním hradem italského kastelového typu. Tento komplex byl v době naší návštěvy zpřístupňován jen velmi vzácně, takže jsme na prohlídku opravdu spěchali. A stálo nás to 2x tolik co synagoga.

Hradní nádvoří a brány, barbakan s erbem Dietrichsteinů, vnitřní dělostřeleckou baštu i obvodové hradby jsme ještě viděli zdarma, ale pak jsme se již stali milými platícími. Ocitli jsme se v části, která se v 16. století stala renesančně – manýristickým zámkem (s pozdějšími barokními úpravami). Čekal nás velký Rytířský sál předchůdců jednoho fotbalového „zázraku (Drnovických z Drnovic), který zaujal zejména vzácnou neckovou klenbou, cenné pozdně gotické fresky v Zelené komnatě umístěné v nárožní baště, pohled do kaple i na unikátní točité schodiště z poloviny 16. století nebo silně poškozené zámecké chodby. A také tuny a tuny betonu, který zde „moudrý“ bolševik svého času nastříkal na stěny. A také se nám naskytl pohled shůry na klenot dne, který nás čekal za chvíli.

Tím skvostem byla romantická zřícenina kláštera premonstrátek zvaný Rosa coeli, tedy Růže nebeská. Klášter byl založen v II. polovině 12. století a zdejší hrad byl o něco později vybudován kvůli jeho ochraně. Nakonec ale vedl i k „neromantickému“ konci nejstaršího ženského kláštera na Moravě. Řádové sestry prý s mužskými obyvateli města i hradu hřešili natolik často a kvalitně, že místní ženy položily manželům nůž na krk (některé možná nejen obrazně), a tak na počátku 16. století došlo k vypálení a poboření sídla veselých jeptišek, kterým se prý říkalo klášterní víno milující hradní souložnice (ještě dávno předtím ale totéž zvládli husiti). Tak nám to alespoň popsali prapotomci hříšných lidí města dolnokounického …

Takže jsme kráskám u vchodu odevzdali další peníze (za co si pak ale má kultury a památek milovný člověk nakupovat chlast a cigára) a zakoupili si u nich i láhev červeného „klášterního“ vína a šli nasávat … samozřejmě atmosféru místa. A mě osobně hodně zajímalo, co všechno se dochovalo z období gotické přestavby, která zde proběhla v letech 1330 až 1400. A ke své nepopsatelné radosti jsem byl odměněn měrou vrchovatou.

Ambit křížové chodby s dochovanými žebrovými klenbami mě uhranul natolik, že jsem ho odmítal opustit. A to se mohlo i do patra a nárožní kaple (pův. kapitulní síň). Kdyby mě kolega neodlákal za pomoci vína so někdejší chrámové lodi klášterního svatostánku Panny Marie, asi bych tam zůstal dodnes. Navíc lze zříceninu kláštera považovat i za lapidárium, takže bylo pořád co hledat, nacházet a obdivovat. 

Klášter byl prošmejděn, láhev dopita a nastal čas k přesunu. Poprvé nás čekaly Ivančice (město, téměř 10.000 obyv.), kde jsme ovšem plánovali zatím jedinou „atrakci“. Tou byla návštěva zdejšího farního kostela Nanebevzetí Panny Marie a výstup na chrámovou věž, což znamenalo zdolat 140 strmých dřevěných schodů. Kostel je trojlodní, jeho mobiliář barokní, ale výrazných stop původní gotiky 80. let 15. století je zde k vidění poměrně hodně. A ona – původně samostatně stojící – věž pamatuje dokonce 13. století (její současná podoba je však již výsledkem několika úprav z let 1591 a 1853).

Prošli jsme se ještě po – a kolem – Palackého náměstí, ale nebezpečně se horšící počasí nás donutilo pokračovat dál. Do cesty se nám ovšem brzy „připletly“ Řeznovice (vesnice, necelých 400 obyv.) s kostelem sv. Petra a Pavla. Jedná se o krásnou románskou stavbu z I. poloviny 12. století -  a takové u nás na severu nemáme. Kostel byl postaven za údělného knížete Konráda v letech 1120 až 1150 a dodnes zde můžeme vidět původní apsidový presbytář s fragmenty pozdně gotické freskové výzdoby z poloviny 15. století.

Závěr dne tvořila cesta podél toku řeky Jihlavy, podjetí zříceniny hradu Templštejn a ubytování se v nedalekém kempu s LDT. Sice zde měli jen 1. TV program (takže jsem neviděl fotbal), ale do chatky nezatékalo, zatímco teplá voda ve sprchách i studené pivo v občerstvovně teklo přiměřeným průtokem. Žádný bujarý večírek jsme si ale dovolit nemohli, protože program následujícího dne byl opět více než bohatý …