Monte Pasubio – cestou 52 tunelů.

Masivem Monte Pasubio procházela za I. světové války frontová linie. Také zde probíhaly urputné boje. Na začátku roku 1915 se stáhly rakouské vojenské jednotky z vrcholu Palon a z hřebene k sedlu di Campiglia. Tyto pozice ihned obsadily italské jednotky, ale chyběli jim zásobovací cesty. Před sebou měli nepřítele, okolo skalní věže a za zády strmé travnaté svahy a hluboké rokle. Proto si museli vybudovat přístupovou cestu.

Výstavba zásobovací cesty trvala 10 měsíců. Cesta strmě stoupá ze sedla di Campiglia na hřeben k vrcholu Cinque Cime a k velitelskému stanovišti generála Pappa. Bylo nutné vysekat ve skalách 52 tunelů. Cesta je 6,5 km dlouhá, z toho 2280 metrů jsou tunely. Tunel má minimální šířku 2,2 metru, tak aby se sem vešly dvě muly vedle sebe s nákladem. U každého tunelu je cedulka s jeho jménem a délkou. Nejdelší je tunel č.19, který má délku 320 metrů. Tunel č. 20 je zase vytesán ve spirále ve skalní věži. Celá trasa je mistrovské vojenské dílo.

Jako první túru jsme si vybrali právě tuto Stradu delle 52 Galerie, nebo také se jí říká Cesta hrdinů I. světové války.

Vycházeli jsme kousek pod sedlem Pian delle Fugazze, z parkoviště Verde / 901 m/ u chaty Nerome Ballaso. Po silničce jsme vystoupali do sedla Xomo / 1058 m/ a odtud prudkým krátkým výstupem po cestě č.366 do sedla Campiglia / 1216 m/. Sem se dá také zajet autem.

Zde začíná Strada delle 52 Galerie, je zde upravený vstup s panely připomínající budování této cesty. Turistický ukazatel nám oznamuje, že máme před sebou 2 hodiny výstupu k chatě generála Pappa. Kovový zátaras znemožňuje vjezd cyklistům. Dříve to byl vyhledávaný adrenalinový sjezd, ale po několika smrtelných úrazech je zde přísně zakázána jízda na kole. Brzy za vstupem nás vítá první tunel. Je potřeba dobrá čelovka nebo baterka. Tunely střídá venkovní cesta ve strmém svahu, často na úzké římse a s propastí pod sebou. Cesta stále prudce stoupá až do výšky 2000 metrů a až poslední 52 tunel schází k chatě generála Pappa / 1929 m/.

Po zaslouženém pivku a odpočinku jsme začali sestupovat po silničce, cesta č. 399, která se klikatí do údolí. Za tunelem je odbočka na cestu č.179, která schází skoro ve spádnici a zkracuje tak serpentiny silničky. Je to trhák na kolena. A tak asi v polovině cesty jsem raději pokračoval po silnici. Je to o dost delší, ale pohodlnější. Cesta končí v sedle Pian delle Fugaze /1162 m/. Poblíž sedla je památník obětem I. světové války.

Byli jsme ubytováni u jezera Garda. Největší jezero Itálie je dlouhé 50 km a široké na severu 3 km a na jihu 17 km, hluboké až 360 metrů s plochou 400 km2. Jezero je vytvořené ledovcem a připomíná norský fjord.

Další den nás zradilo počasí a tak jsme zvolili náhradní program. Vydali jsme se na vodopád Cascata Varone do Porto Grotta, které je 3 km od města Riva del Garda. Zde říčka Magnonne vtéká do jeskynního systému a vytváří nádherné vodopády. Jeskyně je vysoká přes 90 metrů a široká 55 metrů. Voda padá do hlubokého kotle, stéká po skalách a stříká všude okolo. Úchvatnou podívanou umocňuje efektní osvětlení. Do jeskyně vedou uměle vybudované cesty se zábradlím v několika patrech, které umožňují nahlédnout do nitra vodopádu. Součástí areálu je malá botanická zahrada s místní středomořskou a horskou vegetací.

Od vodopádu jsme zajeli do malého krásného městečka Limone sul Garda na Západním pobřeží jezera Lago di Garda.

Přestalo pršet a tak jsme se vrátili do města Riva, oblíbeného letoviska a druhého největšího města na břehu jezera. Odkud jsme po cestě č. 404 vystoupali ke zbytkům opevnění a stále v serpentinách nahoru ke kapličce sv Barbory /1,5hod, + 560 m/. Nádherný výhled na jezero a Rivu. Kousek pod kapličkou je chata s občerstvením. Jedno zasloužené pivko a sestup stejnou cestou. Podvečerní prohlídka pěkného městečka, procházka po pláži a koupání v jezeře.

Vstupné do vodopádu 5,5 €, v sezóně otevřeno denně od 9 do 19 hodin. Další informace na http://www.cascata-varone.com/

www.marcorizzini.it