Mé cesty na Ukrajinu IV.

Pozn.: Tato část mého ukrajinského putování navazuje na jeho první díl, kterému předchází třetí.

Opouštíme nebe a vracíme se zpět na zem. Tedy z fascinujících hor do údolí. Nalézáme studánku, sice se trochu obáváme, zda-li je voda pitná, ale žízeň nám nedává vybrat. Bylo by to tu krásné, kdyby se všude dookola neválelo moře prázdným plastových flašek a všemožného smetí. Časem zjišťujeme, že zde asi nefunguje žádné odpadové hospodářství. Na návsi tamějších vísek se vrší hromady nepořádku. U krásného horského potůčku vyrostla hráz z použitého skla. Ale je to jediná vada na kráse. A třeba se časem Ukrajinci poučí.

Dostáváme se do dědiny Siněvir. Místní obchod poskytuje první pomoc. Jídlo! A i když se to pivo nedá moc konzumovat, jedno na ochlazení se dá vydržet. Taky k něm rybičkám. Prodávají tu vše, nač si jen člověk vzpomene. Ponožky, zákusky a květináče. Jen chléb je na objednávku den předem.

Posilněni a spokojeni se vydáváme na cestu. Kam, to vůbec netušíme. Však ono to nějak dopadne. Ukrajinský venkov poskytuje mnoho podnětů k zamyšlení. Mnohde ještě dřevěnice. Jediná hlavní cesta je vyasfaltovaná. Jinak jen štěrk a prach. Krávy procházející se volně na návsi. Asi se večer vrátí sami domů.

Znenadání nám staví autobus. Nejsme na zastávce. Prostě tak nějak automaticky stojí. Tak nastupujeme. Postarší paní uvnitř se k nám ihned přitočí. Prý zda potřebujeme nocleh. Rádi přijímáme. Budeme totiž spát v Koločavě.

Pozn.: A příště už opravdu chronologicky, tedy číslo pět.