Ve 14. století sjednotil laoský válečník Fa Ngum panství roztroušená kolem města Luang Phabang a pojmenoval nové království Lan Sang - Země miliónů slonů. Dvě století trvalo šťastné období míru a prosperity. PAK ZAČALI SLONI HYNOUT. Vnitřní rozbroje, které rozdělily Lan Sang na tři znepřátelená království, válka se Siamem (dnešním Thajskem), následné zřízení francouzského protektorátu v 19. století , další občanská válka monarchistů a komunistů současně sválkou ve Vietnamu, kdy Laos získal nezáviděníhodný statut nejbombardovanějšího státu světa, a nakonec dogmatický socialismus dostaly těžce zkoušenou zemi na kolena. Dnes zde opět vládne mír a laoský národ se pomalu vzpamatovává zhrůz letitých konfliktů.

Vseverním Laosu téměř neexistují autobusy, Místo nich obstarávají Dopravu tzv. songteo, což vlaoštině doslova znamená ‘dvě lavice'. Ty se namontují na korbu náklaďáku (zpravidla ruské či vietnamské výroby) nebo o něco menšího pick-upu, přes něj se připevní kovová konstrukce snepromokavou plachtou a na světě je vozidlo, do kterého se při troše dobré vůle nacpe přes třicet pasažérů.

Na jednom takovém vehiklu se vezu džunglí od čínské hranice. Zastávky jsou na znamení; to znamená, že když chce někdo vystoupit, zabouchá na kabinu a zařve „Jůt!" - Zastav! - a řidič poslechne. A naopak, kdokoli stojící u silnice je potenciálním cestujícím; stačí, aby na projíždějící auto mávnul a šofér znovu dupne na brzdu. To se děje tak často, že jízda frekvencí zastávek připomíná projížďku pražským metrem. Navíc se na cestě válí plno krav a jiného dobytka, kteří nemají nejmenší chuť své ležení opustit. Řidič je nejdříve zkouší odehnat po dobrém klaksonem, což zabere málokdy, a tak po chvíli vybíhá zkabiny a ráznými kopanci zvířata přesunuje na kraj silnice. Tímto způsobem trvá ujetí stokilometrového úseku bez asfaltu skoro pět hodin.

Při jedné zastávce se na korbu škrábe mladík skalašnikovem zavěšeným přes rameno. Mí spolucestující ani nehnou brvou, ale mě při vzpomínce na novinový článek o dvou Italech, nedávno zastřelených vsousední provincii, tuhne krev v žilách. Ozbrojenec si sedá vedle mě, zablácený samopal hází pod sedadlo a zdraví mě přátelským „Sabajdý". Asi to nakonec nebude tak divoké, jak jsem se obával.

Cestou projíždíme primitivními vesničkami horských kmenů. Mezi zchátralými chýšemi, postavenými jen zněkolika dřevěných prken nebo bambusu, se prohánějí špinavá prasata, drůbež a stejně zašpiněné děti. Své nejmladší ratolesti nosí matky ve vaku na zádech, a to při jakkoliv namáhavé práci. Vrásčité stařenky posedávají u svých chatrčí a mechanicky vyplivují šťávu betelu, od jehož neustálého žvýkání jim ze zubů už moc nezbývá. Mezi stavbami jsou na mnoha místech rozvěšeny igelitové plachty na zachycování dešťové vody. Chudoba ztakových míst přímo dýchá.

Laos je nejzaostalejší ze tří zemí bývalé francouzské Indočíny. Několik faktů ze statistik: tři čtvrtiny obyvatelstva se živí farmařením (většinou pěstováním rýže), na jednu televizi připadá 150 obyvatel, jeden zpěti set lidí má možnost jednou ročně navštívit kino, pouze čtvrtina populace má přístup knezávadné pitné vodě a vněkterých vesnicích dosahuje dětská úmrtnost až 50%. Průměrná mzda činí pouhých 20 USD měsíčně a většinu státního rozpočtu tvoří zahraniční finanční pomoc.

HORSKÉ KMENY

Laos vžádné případě nelze definovat jako jednonárodnostní stát. Jde spíše o konglomeraci kmenů, žijících zpravidla na způsob feudálních společenství. Oficiálně žije vzemi 68 etnických skupin, rozdělujících se do čtyř kategorií podle nadmořské výšky, vníž se nacházejí.

Asi polovinu populace tvoří Lao Lum, etničtí Laosané, jejichž řeč se stal oficiálním jazykem celé republiky. Žijí hlavně vpovodí řeky Mekong, ve výškách 200 až 400 metrů nad mořem. Paradoxem je, že více než tři čtvrtiny ze všech etnických Laosanů vjihovýchodní Asii přebývá vseverovýchodním Thajsku.

Lao Tai se shromažďují kolem řek vhorských údolích. Tyto kmeny se ještě dále rozlišují podle barvy oblečení nebo podle oblasti, kde žijí, např. černí, červení, bílí, severní nebo lesní Taiové. Černí Taiové (Tai Dam), převládající mezi kmeny Lao Tai, dosud zachovávají kastovní systém, který je rozděluje do tří tříd - pu tao (šlechta), pu noi (plebejci) a mo (duchovní).

Lao Teung, horští Laové, jsou ze všech skupin nejzaostalejší. Teungové si nářadí vyrábějí hlavně ze dřeva, bambusu a kamene, kovové nástroje příliš nepoužívají. Většina jich praktikuje výměnný obchod a peníze téměř neznají. Horští Laové jsou též nazýváni pejorativním výrazem khá, což vlaoštině znamená otrok nebo sluha, protože vminulých stoletích byli zaměstnáváni jako levná dělnická síle obvykle pracující pro Thajce. Ještě donedávna je takto využívala laoská monarchie a dnes často pracují pro kmeny Lao Sung.

Skupina Lao Sung zahrnuje kmeny žijící ve výšce nad 1000 m nad mořem a většina znich přišla do Laosu vtomto století zBarmy, Tibetu a jižní Číny. Tyto kmeny zastupují počtem 200 000 hlavně Hmongové, kteří jsou i vsousedním Thajsku. Také se zabývají výměnným obchodem, kdy prostředkem ke směně bývá železo - vzácný materiál na výrobu mačet a zastaralých loveckých pušek. Kromě toho prosluli Hmongové pěstováním opia.

Opium se stalo nejvýnosnějším vývozním artiklem země, samozřejmě nelegálním a neoficiálním. Vjeho výrobě Laos po Barmě a Afghánistánu zaujímá třetí místo na světě - ročně se zde vyprodukuje 100 až 200 tun čistého opia. Cena za 1 kg zpracované drogy se pohybuje mezi 50 a 120 USD. Obhospodařováním makových políček se zabývá přes 60 tisíc zpravidla hmongských či mienských rodin vseverních provinciích země. Drsný terén hornatého severu snedostatkem cest vládě značně komplikuje vyhledávání a vypalování úrody „bílého zlata", jak je běžnou praxí vThajsku, a tak lukrativní obchod nerušeně vzkvétá.

Luang Prabang

Do hlavního města severního Laosu jsem dorazil po nové dálnici zprovincie Udomsai. Dálnice je pokrokem, který má strategicky propojit Laos sThajskem a Čínou a po letech izolace umožnit zchudlé zemi lepší spojení sokolními státy. Prabangu už vládne tma a najít doporučený hotýlek by nebylo zrovna snadné. Cestující ani řidič však nikam nespěchají a najít „falangovi", jak se vlaoštině říká cizincům, bydlení je zřejmě věcí národní cti, takže další půlhodinu naše rozhrkané songteo brázdí ulice a pasažéři se vyptávají kolemjdoucích, jak se kté „mojí" noclehárně dostat. Teprve když jsme na místě a se všemi jsem se rozloučil, zamíří řidič na „autobusové" nádraží.

Ráno se zokna dívám ven do monzunového lijáku. Co vnoci vypadalo jen jako nekonečná temná plocha táhnoucí se za ubytovnou, je ve skutečnosti mohutná řeka Mekong protékající západní částí města. Nevedou přes ni žádné mosty, a tak se nepočetné obyvatelstvo protějšího břehu musí přepravovat na člunech.

Asi od pěti hodin ráno procházejí ulicemi zástupy buddhistických mnichů skulatými jídelními nádobami. Do těch dostávají od promoklých lidí čekajících u cesty almužnu - většinou jen hrstku rýže nebo trochu zeleniny. Za to mniši svým dárcům požehnají a tiše pokračují vhusím pochodu probouzejícím se městem. Každý laoský chlapec by měl alespoň jednou za život obléct šafránové roucho a stát se na čas mnichem. Mnoho mladíků takto působí právě za deštivého období monzunů, kdy týden až tři měsíce pobývají ve watu - chrámu spřilehlou školou a příbytky mnichů - a studují Buddhovo učení.

Luang Prabang je vcelku ospalé provinční město spouhými 17 000 obyvateli. Mezi bujnou vegetací probleskují zlatavé věžičky chrámů, roztroušených po obou březích Mekongu i okolních kopcích. Prosté dřevěné přístřešky se střídají se zděnými stavbami ve francouzském stylu a stejně jako dlouhé francouzské bagety, které jsou k dostání na každém rohu, připomínají francouzskou kolonizaci. Dopravní špička nastane, když odpoledne skončí škola a stovky dětí na svých bicyklech zaplaví ulice. To vše se nejlépe pozoruje zPu Si, kopce dominujícího celému městu smalým watem na vrcholu. Kdysi zde čtyřikrát denně znělo 33 úderů obrovského bubnu, které označovaly čas a současně měly lidem připomínat 33 Buddhových přikázání. Za dob největšího rozkvětu komunismu se odtud zamplionů rozléhaly rázné vojenské pochody a slogany Strany. Dnes může každý klidně spát.

Ve městě na Mekongu je orientace složitá i stou nejlepší mapou. Vpřepisování laoského písma do latinky je takový zmatek, že například jméno ulice Phothisalat může být uváděno jako Sisavangvong, Navang nebo dokonce Sakkalin. Proto místní lidé názvy ulic takřka nepoužívají a při vysvětlování směru udávají jména známých míst nebo staveb. Také přijde vhod znalost francouzštiny, která soupeří sangličtinou o statut obchodního jazyka a ovládají ji zejména starší vzdělaní Laosané.

Plavba po Mekongu

Až na registračním úřadě vLuang Prabangu jsem byl informován, že mé vízum ve skutečnosti neplatí na tak dlouhou dobu, na jakou mi bylo vystaveno včínském Kunmingu, a do dvou dnů musím ze země zmizet. Takže místo cesty do hlavního města Vientiane přemýšlím, jak se co nejrychleji dostat do Thajska. A protože řeky jsou pravými dálnicemi Laosu a tradičními cestami Dopravy, poplavím se polonákladním člunem do Huay Sai, malého městečka na laosko-thajské hranici.

Mekong se vdélce 4500 km táhne ze svého prameniště vTibetu až do jižního Vietnamu, kde se vlévá do Jihočínského moře. Vjihovýchodní Asii je nejvýznamnější vodní cestou a Laosané by se bez něj jen těžko obešli. Úrodná mekongská nížina byla po staletí hlavním centrem lidských sídel a také dnes se kolem veletoku sousedí většina laoské populace.

Po nezbytných byrokratických průtazích odrážíme vdeset hodin ráno od břehu a pomocí silného motoru se člun pozvolna šine proti proudu. Je to úzké dřevěné plavidlo, asi 15 m dlouhé, skompletně krytou palubou a budkou kapitána a kormidelníka vjedné osobě. Kdispozici máma dokonce i záchod - díru vyřezanou vprknech na zádi. Kjeho dosažení je ovšem třeba přelézt sudy spalivem, motor a další strojní zařízení, na tak malou loď až pekelně složité. Protože zrovna vrcholí deštivé období, řeka je rozvodněná a plná dřevěných kmenů a jiného harampádí, které co chvíli naráží do boků kocábky. Kapitána to však očividně nemůže vyvést zmíry. Zkušeně křižuje vodu a vyhýbá se silnějším proudům, jenž by mohly člun snadno stočit ze směru. Čas od času se zastaví motor. Pro posádku je to rutinní, leč nevítaný problém. Kjeho nahození je třeba síly pěti mužů. Jeden tedy skočí do vody a slanem vzubech doplave na břeh, odkud plavidlo přitáhne. Ostatní pak přeskočí za ním, provaz upevní za lopatku motorové vrtule, odpočítají „Ning, song, sám!" a všichni jednou škubnou. Kýžený efekt se dostaví průměrně po desátém pokusu. Stařičký motor zachrchlá, cestující zajásají a posádka má do dalšího výpadku (asi za hodinu) volno.

Početnou skupinu pasažérů zastupují usměvaví vesničané, jejich dítka a objemná zavazadla. Těch mají tolik, že na nich někteří musí sedět, aby se na palubu všichni vtěsnali. Při zastávkách vpobřežních vesničkách polovina lidí vystoupí a nalodí se další cestující, sdalšími pytli rýže, případně drobným zvířectvem.

Protože zrovna neprší, sedím na střeše, kochám se okolní krajinou - neprostupnou džunglí se sytě zelenou vegetací, liánami, ptactvem a vůbec vším, co kdžunglím patří, a u žívám si klidu, jakého si dole vžádném případě neužiju. Přisedá si ke mně Nuhak, jemuž se přelidněná paluba také nezamlouvá. Staří na něho hledí sopovržením a mladí se závistí. Nuhak je totiž příslušníkem nové, moderní městské mládeže. Na svět se dívá skrze tmavé sluneční brýle (nepochybně pašované zThajska jako většina takového zboží), navlečen do džín a trička sbýčí hlavou a nápisem Chicago Bulls. Snažím se mu vysvětlit, co ten potisk znamená, ale vysvětlovat pravidla basketballu není tak snadné, když každý mluvíme jinou řečí. Nevím, jestli to nakonec pochopil, ale dostal takový záchvat smíchu, že málem přepadl přes palubu.