Květnové a navlhlé hory Jizerské pt. 1

Kam letos na jarní kola bylo jasné už od loňského podzimu, kdy Pepa referoval o svém zájezdu. Cílem byly Jizerské hory, kde se mu zalíbila jedna chatička nad Bedřichovem. Kladné ohlasy byly i od ostatních, tedy od nás co už jsme v Jizerkách byli, a ostatní museli souhlasit. Tradičně tedy květnový termín se státním svátkem plus dva dny volna.

Bohužel, není každý rok jak loňský. Tudíž loni jsme měli od dubna léto, letos v květnu přišlo normální jaro, podle rčení studený máj v stodole ráj.

 

8. 5. 2019

Do Jizerek to máme přeci jen z ruky, takže až na jednoho odvážlivce (no železničář má laciný vlak) jedeme všichni vozidly. Kolega Boris bere pracovní mikrobus, takže naše původně pětičlenná skupina bude mít pohodlný prostor, kola vlezou na vozík co půjčil Marek v práci. Vyjíždíme před devátou, Mohelnice, Svitavy, Hradec. V okolí Jičína se kocháme známými místy Českého ráje. To už se přibližuje za Turnovem dálnice, přes Jablonec a už jsou tu kopce, tedy výjezd do hor. Boris to vzal trošku zkratkou, tak jsme se trefili obráceně. Tudíž se musíme podívat dolů na stadion v Bedřichově, kde se startuje slavný lyžařský závod. Na druhý pokus jsme u Liščí farmy (jak se jmenuje naše ubytování).

Než přijde ubytovatel, vykládáme kola a zavazadla. Brzy doráží i další naši kamarádi, takže bude-li zájem, vyrazíme na nějaký výlet. No dokud je hezky. Díky dobré poloze jsme skoro na vrcholu. Ten vrchol se jmenuje Nekras (859 m) a stojí na něm od roku 1907 kamenná rozhledna. Královka patří k nejhezčím i nejvyhledávanějším zdejším rozhlednám. V Roce 1936 k rozhledně přibyla i hospoda, takže jedna z výletnic vtipně poznamená, jaký je to hezký výlet hned po kilometru do hospody. Musíme ovšem přiznat, že někteří zatím více neobědvali. Naštěstí je restaurace samoobslužná, tak to jde rychle.

Rozhledna samozřejmě stojí za návštěvu. Zejména kvůli faktu, že další dny neslibují jistotu krásných výhledů. Samotné Jizerské hory nijak nevynikají výškovým členěním, takže spíš podle odhadu hlednám Jizeru (na vršku jsou skály). Na východě jsou k vidění ještě flekatě zasněžené Krkonoše. Nejvyšším vrcholem Západních Krkonoš by měl být Kotel. Zdá se že vykukuje mohutný oblouk Luční nebo Studniční hory. Jak tak bloumám po obzoru, nacházím Trosky, velké město v údolí je Jablonec (nad Nisou). Samozřejmě v blízkosti dominuje Ještěd.

Po pár stovkách metrů odbočujeme z asfaltky, kolem další chaty zvané Prezidentská. Co se týče hospod, je tu skoro na každom kilometri.

Od Prezidentské je pěkný kopeček, sjíždíme k přehradě. Je to zrovna největší přehrada Jizerských hor, Josefův důl. Hlavní úkol zdejších přehrad je jímání pitné vody pro Liberec i Jablonec (a okolí). Podzemní štola vede do velké úpravny vody v Bedřichově (když jsme kolem projížděli, vypadá spíš jako hotel). Přehrada zajímavě řešené má sypané hráze, které svírají tupý úhel, výstavba proběhla v l. 1976–80. Plocha jezera je 1,38 km2, hloubka cca 10 m. Hlavní zdrojnicí je říčka Kamenice, která ale vznikala soutokem v místě zátopy z dalších potoků ( Hluboký potok, Blatný potok, Červený potok).

V okolí přehrady malebně vystupují malé skalky, které zdobí i naši další trasu po žluté TZ. Většina cest v Jizerkách jsou různě zpevněné komunikace, jen zrovna kolem Velkého Kamenického potoka je spíš horší kvality. Ovšem potok je vysloveně fotogenický a je v něm dost vody, takže nás několik fotografů se trošku zdržíme.

Mimoděk míjíme Kristiánov a u blízkého Blatného rybníka si telefonujeme, kde jsme kdo. Já sdělím, že jedeme na Novou Louku. Ne tedy všichni, ale stále v početné skupině se nakonec shledáme u loveckého zámečku. Zámeček už to dávno není. Původně zde byla sklářská huť. Majitelé panství Clam-Gallasové objekt přestavěli na dřevěný zámeček. Po zestátnění sloužil jako rekreační vládní objekt. Jak ví ti co sledují Jizerskou 50, právě tudy se jezdí a Šámalova chata patří k velmi oblíbeným. Pojmenována je po prvním kancléři prezidenta Masaryka Přemyslu Šámalovi. A oblibu získala i u nás, nakonec neuplynul den, abychom se na ní nezastavili. A to i vícekrát.

Napoprvé tedy jen tak na jedno. Pokračujeme k další přehradě, té Bedřichovské neboli Černé Nise. Ta Nisa je černá i od pohledu, jak sbírá vodu z okolních rašelinišť. Přehrada se sice dá objet, ale daleko od břehů, volíme tedy pěší variantu, vedouce kola po hatích. Zelená TZ je daleko blíže zátopě. Vodohospodáři drží celkem vysokou úroveň hladiny, to ještě netuší, jak se bude květnové počasí vyvíjet. Z chodníku jsou vyvedeny odbočky na pozorovací místa, ty jsou blízko pomníčků, kterých je v Jizerkách skutečně dost.

Jezero je z těch menších, délka cca 1 km. Přehrada byla vystavěna v l. 1902–5. Je to hráz kamenná a taková hradní. Tedy s věžičkami s cimbuřími, jaké se stavěly v dobách rakousko-uherských.

Cesta pokračuje v mírně zvlněných výškách cca 2 km až poslední kilometr je poněkud větší sjezd do Bedřichova. Pepa nás vede do hospody pod stadionem, ta je ale zavřená (ač svátek). Vracet se nikdo nechce, tak se rozhodujeme k návratu do naší chaty. On je to parádní krpál, kilometr a půl s víc než stometrovým převýšením, tedy žádné sprinty. Ovšem nemíříme přímo do ubytovny, ale když jsme odpoledne minuli tu prezidentskou chatu, podíváme se na večer sem.

A protože jsme se cestou dosti rozprchli, navečer dorazí i ti co s námi nejeli nebo se pohybovali i jinde.

 

9. 5. 2019

Další dny se nesly ve studiu meteorologických radarů a předpovědí. Že přijde v noci déšť jsme předpokládali, ovšem lišily se názory jak rychle se fronta přežene. Část výpravy je rozhodnuta hned dopoledne vyrazit někam autem (do Frýdlantu), ostatní váháme, udá se že by mohlo přestat pršet. Když už je tedy první skupina odjetá, řadíme se, že na kola vyrazíme. V tu ránu se ale spustí silná sprška, takže rychle převléct a jedeme i zbývající optimisté. Musím vynechat Vaška, který trénuje víceboje a do Frýdlantu vyrazil během.

Cestou tedy definitivně pršet přestává, ale vracet se nebudeme. U zámku potkáváme i první skupinu, která ještě neabsolvovala prohlídku, tak nás bude dost. Vstupné na dospělého je sice dosti vysoké (180), ale prohlídka za to vskutku stojí. Zámek se vlastně skládá z vyššího hradu na čedičové skále zámecké budovy jsou níže. Hrad začal vznikat v polovině 13. století, prvními majiteli byli Bibrštejnové. Za panování Redernů (1558–1620) bylo postaveno první zámecké křídlo pod hradem – je to s těmi sgrafity. Asi nejznámějším majitelem objektu byl Albrecht z Valdštejna (vévoda Frýdlantský). Samozřejmě i on už získal hrad poněkud výhodně po Bílé hoře. No a po něm za dobré služby výhodně získali panství Gallasové. Gallas byl sice vévodovým přítelem, ale když se dozvěděl o tajných jednáních se Švédy, Albrechta udal. Ten pak byl zavražděn v r. 1934 v Chebu.

Udavač si majetku moc neužil, do konce války byl hrad v držení švédských vojsk, zrádce umřel již v roce 1647. Majetku si užili až potomci. Rod defakto vymřel po meči v roce 1759, takže jméno zůstalo až ve spojení s rodinou Clamů. Clam-Gallasové sídlili na hradozámku až do konce 2. světové války, kdy musel poslední hraběnka Frýdlant opustit. Sídlo se podařilo uchránit i před osvoboditeli z Rudé armády, tak se objekt předvádí takřka v nezměněné podobě.

Horní hrad byl již za držení šlechty přeměněn na muzeum (1801). Co se musí líbit, že zařízení s výbavou je poplatná době z cca 16. – 17. století, takže je zařízení ještě poplatné končící renesanci než nastupujícímu baroku.

Oni nakonec zámečtí páni si už začali stavět pohodlnější zámecká křídla, které jsou již laděny od renesance do baroka a později i do klasicismu a empíru až vlastně do moderních výbav počátku 20. století.

Prohlídku jsme stylově zakončili posezení v Zámeckém pivovaru, kratší zastávku ještě na jídlo v restauraci Beseda.

Protože jsme s Alenou pozřeli v pivovaru utopenec, zbyl nám i čas na kratší procházku městem. Na náměstí nám nutili návštěvu volebního stánku SPD, i přes fakt, že rožnili kýtu jsme odmítli (chtěli podepsat jakousi petici). Víc jsme se kochali zdejší radnicí či Albrechtovým pomníkem. Před 16. hodinou se vracíme do Bedřichova. V pozdním odpoledni se celkem vyčasilo, tak jsme si i plánovali nějaký kratší výlet. Ale jak to tak chodí, velké plány vezmou vždy za své. Prostě dojeli jsme na Šámalku, kde se nám neobyčejně zalíbilo. Tak pak jen zpátky a večer si uděláme špekáčky.

pt. 2.