Kterak velký děd přes Malý Děd na Švýcárnu a Vysoký vodopád kráčeti ráčil

Tento „pozdně jarně vycházkový“ cestopis z milovaných Jeseníků může – zejména těm starším - klidně připomenout nejen olympické Někdy se to schumelí, ale i jednu budovatelskou píseň o partyzánovi, který se přesouval divočinou mezi skalami a stepí. Byl sice hladový a otrhán, ale hořelo mu srdce a měl v ruce jakousi střelnou zbraň. My měli v rukou sice jen „fofrklacky“ a prošli pouze prostorem označeným jako „Ostrov horské divočiny“, ale přesto se nám podařilo během poslední květnové soboty a krátkého časového úseku zažít jarní slunce s modrou oblohou, černé nebe s deštěm a hromy – blesky, krátké sněžení i delší bubnování drobných krup.

Během několika málo hodin, nějakých 15 km vzdálenostních a přibližně půlkilometrového převýšení jsme viděli „hory, doly, černý les“ (Curro Jiménez však tentokrát zřejmě chyběl), oblíbenou horskou chatu, vodopád nazývaný „Jesenická Niagara“ i zajímavou roubenou kapli z I. třetiny minulého století. Hezké počasí jsme zažili hlavně při přesunu autem tam i zpátky … a přišlo nám to chvílemi tak trošku jako hodně drzá provokace odněkud shora.

Tuto trasu jsem si naplánoval už dávno, ale vždycky nakonec dostalo přednost něco jiného. Takže jsem byl rád, když to konečně „klaplo“ a s přáteli jsme se příslušným směrem vydali. Jen to počasí mohlo být lepší, ale to jsme ve chvíli startu ještě tušit nemohli (mohli, samozřejmě, nebylo to přece poprvé). Vezměme to ale postupně a bez pravidel, kterými je svazována např. kategorie „Tip na výlet“. I když to do jisté míry tento cestopis takovým tipem jistě být může …

Za slibovaného polojasna až skorojasna jsme dojeli na parkoviště Videlské sedlo. Naše vozidlo v počtu zaparkovaných těsně zaostalo za medailovými příčkami a i odpoledne zde těch aut bylo „jen“ několik desítek. Někoho asi odradilo počasí (naši meteorologové ve finále opět nepatřili k nejpřesnějším), jiné cena PHM (podstatně levnější Polsko je ovšem nedaleko). Statečně jsme – po žluté TZ a částečně kolem Česnekového potoka, který však připomínal spíše reklamu na globální oteplení než říční koryto po období dešťů - hned vyrazili vzhůru, abychom to nejhorší měli co nejrychleji za sebou. Na 2,5 kilometru jsme museli nastoupat více 430 nadmořských metrů a bohužel se asi po první stovce z nich začalo počasí měnit výrazně k horšímu. Jeseníky hold už takové prostě jsou … a my se navíc občas (spíše většinou) na horách s hezkým počasím tak nějak míjíme.

Na úsek cesty vedoucí v těsné blízkosti vrcholu Malého Děda jsme již dorazili v temnu, zimě a nepříjemně sílícím větru. Absenci rukavic se nám naštěstí podařilo potlačit slivovicí a za chvíli jsme dorazili na Švýcárnu, kde se topilo a bylo velmi příjemně. Ve frontě nikdo, stoly volné, prostě nádhera. Takže rychle jedno pivo a dršťkovku (celkem za cca 130 Kč na osobu), posadit se … a pak už jen hledět, jak je zde během pár minut narváno. Bylo to opravdu o vlásek či o fous. Když jsme pak restauraci opouštěli, vrhli se na naše místa ihned stojící. Naštěstí to byla skupinka, kterou doprovázel velmi sympatický pejsek, který vlastně u našeho stolu již stejně chvilku pobýval …

Švýcárna je jednou z klasických jesenických turistických chat vzniklých na konci 19. století (v roce 1887, my se ale známe o pár desítek let kratší dobu). Její historie je však ještě delší, původně se ovšem jednalo o pasteveckou salaš. Oblíbená křižovatka turistických tras je v permanentním obležení po celý rok i za každého počasí. Dnes si zde turisté snad nejčastěji pořizují společné fotografie před zvoničkou z roku 2006, která je vlastně takovým pomníkem zesnulým horalům.

Počasí se, bohužel, nijak nezlepšilo, a tak nám nezbylo nic jiného, než na sebe nasoukat všechny vrstvy oblečení a pokračovat – tentokrát již po modré TZ - v cestě. Sněžit začalo asi 200 m od Švýcárny a po chvíli už do nás bušily drobné krupky. Ty jsou, naštěstí, suché, ale při srážce s okem nijak zvlášť nepotěší. A doprovod nám pak dělaly až zbytečně dlouho. Turisté, které jsme potkávali v protisměru, nám ovšem tvrdili, že dole je počasí podstatně lepší a že zažili jen pár dešťových kapek. K rozcestníku Nad Vysokým vodopádem jsme pak skutečně došli za jarního slunečného počasí a pod modrou oblohou.

Následoval poměrně náročný sestup k samotnému vodopádu, během kterého jsme museli na necelém půlkilometru poztrácet více než 120 výškových metrů. Funící osoby ženského pohlaví nám prozradily, že vody ve vodopádu teče více než dost, ale že výstup zpět je natolik náročný, že z nich teče ještě více. Až tak moc bych ale nesouhlasil – podle mě vodopád spíš jen tak „cmrndal“ a výstup zpět byl docela pohodový. Cesta dolů k vodopádu mi přišla podstatně horší a krkolomnější. Zpestřil jsem si ji alespoň krátkým pobytem na „vyhlídkové plošině“ Sokolí skály. Své spoluputující jsem sice na tuto zajímavou atrakci z krystalické břidlice upozornil, ale ti (hlavně ty) nedbali (-y) a uháněli (-y) dál jako onen legendární pryskyřičník pádivý. 

Dolů jsem tedy, pochopitelně, dorazil až jako poslední a navíc jsem se jako jediný odmítal spokojit s nabízejícím se bočním – nezáživným a nicneříkajícím – pohledem na slavné jesenické bouřící vody. Proto jsem si našel místo přece jen o něco atraktivnější, které alespoň trošku odhalilo krásu Vysokého vodopádu na Studeném potoce. Ostatní se na mě sice dívali, jako by jim kvůli tomu ujel Poslední vlak z Gun Hillu, ale já věděl své a tiše se radoval. Už jen proto, že jsme si toto místo užili zcela sami. A to se nestává často, protože ve chvíli, kdy jsme nejvyšší vodopád Jeseníků (dnes má asi 28 m, ale před sesuvem půdy v roce 1880 to prý bylo 45 m) opouštěli, sem dorazily další skupinky turistů.

A potom již nastal čas se po nějaké době zase vrátit do nadmořských výšek s trojcifernou hodnotou. Následně už se jen klesalo, nejprve po cyklotrase 6154, která spojuje Červenohorské sedlo se sedlem Videlským, později lze využít i jedné neznačené cesty, která tuto trasu v podstatě kopíruje. Cestou se naskytne pár částečných výhledů a potkáme i bezejmenný potok, jehož součástí je docela zajímavý Stříškový vodopád.

Závěrečná část výpravy již byla zcela v režii obce Vidly. V 930 m.n.m. nás čekalo Videlské sedlo, Videlský kříž a auto, o nějaké 3 km dále a o přibližně 160 m níže pak dřevěná kaple sv. Hedviky. Jedná se o památkově chráněnou stavbu z roku 1926, která vznikla podle projektu architekta Alfonse Petera a jsou jí přisuzovány prvky ve stylu kubismu. Interiér byl, bohužel, uzavřen a nedalo se nahlédnout ani přes mříž.

Vzápětí zahřmělo a začaly padat první kapky. Tak ještě rychle na skok ke „skalnímu“ kříži vedle kaple, poté k autu a následně z vísky na Střední Opavě raději pryč. Za chvilku již slušně pršelo, ale na ČHS už bylo zase krásně a modře. Osmička na teploměru a s naraženými kapucemi se tetelící postavičky na autobusové zastávce ovšem představu blížícího se léta nijak zvlášť nevyvolávaly. V Koutech už bylo dvanáct a při tiskovce na Koupáku příjemných osmnáct. 

A že následující den bylo na horách – oproti sobotě i všem existujícím předpovědím počasí – v popsaných místech takřka nádherně, slunečno a bez stopy závlahy už nemusím jistě ani dodávat …           

Závěrečné PS k titulku cestopisu: V naší skupince se toho dne vyskytovali dva zástupci mužského pohlaví. Oba jsme se již před několika lety stali prarodičem a autor tohoto článku je z obou tím větším, min. ve smyslu vyšším. A proto na Malý Děd kráčel děd velký … ovšem v doprovodu toho středního, samozřejmě.