KRKONOŠE - PŘECHOD

Den 1.

V pátek 4.května jsme se vydali na čtyřdenní túru do Krkonoš. V 15:45 jsme autobusem vyjeli ze Ždírce nad Doubravou, v Hradci Králové jsme přesedli na další autobus a v 18:45 jsme vystupovali na autobusovém nádraží v Trutnově (~414m.n.m.). Svítilo sluníčko, měli jsme dobrou náladu a těšili jsme se na nadcházející prodloužený víkend. Nejprve jsme se šli podívat na náměstí. Zde se chystali Dračí slavnosti a panovala tu letní prázdninová atmosféra. My jsme si dali před cestou pivo a pak už jsme vyrazili na „cestu z města“. Šli jsme po červené turistické značce, po které vede Cesta bratří Čapků. Poté, co jsme vyšli z města, následovala rozrůstající se zástavba rodinných domů, která sahala téměř na okraj lesa, kde jsme se teprve dostali do přírody. Tam se nám značka málem ztratila, značení na stožárech elektrického vedení nebylo příliš viditelné, ale po zdolání krátkého stoupání jsme jí opět našli a pokračovali jsme hezkou lesní cestou až na chatu Vebrovku (525m.n.m.), kam jsme ve 20:45 úspěšně došli a kde jsme měli domluvený nocleh. Celkem 5,28km, 6 955 kroků, celkové převýšení přibližně 111m.

Den 2.

Ráno nás zase přivítalo sluníčko. Nasnídali jsme se a vyrazili jsme na cestu. Od Vébrovky jsme šli lesem, stále po červené turistické značce, celkem po vrstevnici, přes Zámecký vrch (634m.n.m., 1,5km), na rozcestí Nad Babím (640m.n.m., 1km), kolem vrchu Baba (637m.n.m.), za nímž se nachází kamenolom Babí. Ten jsme obešli, vystoupali jsme na malý hřebínek a ocitli jsme se před dělostřeleckou tvrzí Stachelberg (634m.n.m., 3km). Je to rozsáhlý vojenský pevnostní areál z roku 1938, kde se nachází jeden z největších bunkrů v ČR. Přímo v bunkru se nachází muzeum s expozicí o československém opevnění, včetně modelu celé dělostřelecké tvrze jak měla vypadat po jejím vybudování. Součástí prohlídky je unikátní podzemí tvrze, kam se sejde po 186 schodech do hloubky kolem 35m pod povrchem země a prohlídka zhruba 1km chodeb, které byly vyraženy ve skále. Vzhledem k tomu, že pevnost nebyla dokončena (z několika plánovaných objektů byly vyraženy chodby jen v tomto jediném srubu a vybetonováno bylo jen asi 7% prostor), se prohlídka zaměřuje hlavně na způsob budování těchto podzemních objektů, místy v hloubce až 50m pod zemí. Dále prohlídka zahrnuje návštěvu vyzbrojeného lehkého bojového objektu typu B, tzv. ŘOPÍKU a ukázku protitankových zátaras a obnovených zákopů z r. 1938. Krom jiného je odtud výhled na město Žacléř. Po této zastávce jsme pokračovali stále po červené značce a konečně jsme se dostali na území Krkonošského národního parku. Mimo jiné to znamenalo, že jsme začali lehce stoupat. Nejprve na vrchol Kámen (865m.n.m.), potom na rozcestí Pod Dvorským lesem (978m.n.m., 3,5km), dále přes chráněné území na nejvyšším místě hřebenu Rýchor – Dvorský les (1033m.n.m.). Dvorský les je horská slatina, kde dominantním porostem jsou pokroucené buky obrostlé mechem. Zde jsme začali potkávat místa pokrytá sněhem, příroda se tu teprve probouzela po zimním spánku, ale na mnoha místech tu rostla Kýchavice bílá Lobelova. Rýchory jsou nejvýchodnější částí Krkonoš, v 16.-18. století se zde těžilo zlato a stříbro. Odtud jsme začali mírně klesat k rozcestí Kutna – Rýchory (996 m.n.m., 2km). Tady už nás přemohl hlad a tak jsme odlehčili batohům a naobědvali jsme se. Po obědě jsme se vydali k Rýchorské boudě, vzdálené 0,5km (1001m.n.m.), kde se nachází Krkonošské středisko ekologické výchovy. Je zde také malá vyhlídka na Sněžku, Pomezní hřeben a Horní Albeřice a v chatě se lze občerstvit v malém bufetu. Toho jsme také využili a před sestupem do Horních Albeřic jsme se trochu občerstvili. Pak jsme se vrátili na rozcestí Kutna-Rýchory (0,5km), minuli jsme Rýchorský kříž (956m.n.m., 1km), obešli jsme vrchol Mravenečník (1005m.n.m., 0,5km) a došli jsme na rozcestí Roh hranic (944m.n.m., 1km),kde jsme se napojili na státní hranici ČR-PL. Po ní jsme šli až nad Horní Albeřice (870m.n.m., 1km), kde jsme se od ní zase odpojili a sestupovali jsme do Horních Albeřic (720m.n.m., 1km). Při sestupu jsme procházeli kolem Celního lomu, kde se těžil vápenec, který se zpracovával v albeřické vápence. V současnosti lom využívá místní speleologický spolek. Během odpoledne se počasí změnilo, začal foukat vítr, zatáhlo se a chvíli po té, co jsme se ubytovali, začalo také pršet. My jsme ale po celodenním putování byli rádi, že si můžeme dát večeři a odpočinout si před dalším zítřejším pochodem. Celkem (i s prohlídkou tvrze) 17,5km, 27 667 kroků, celkové převýšení přibližně 548m.

Den 3.

V noci pršelo, proto jsme ráno byli rádi, že neprší a ani nám nevadilo, že všude leží mlha. Čekal nás nejdelší úsek celé trasy. Vypravili jsme se v půl deváté. Prošli jsme kolem Albeřické Vápenky, kde se nachází i muzeum. Začali jsme stoupat na Albeřický vrch (943m.n.m.) a až k Lysečinské Boudě (958m.n.m., 3km). Prošli jsme přes rozcestí Cestník (1003m.n.m., 1km) a stále po červené turistické značce jsme postupně klesali do Malé Úpy – U kostela (975m.n.m., 2km). Zde se nachází svého času nejvýše položený kostel v Čechách, zasvěcený sv. Petrovi a Pavlovi, který nechal postavit císař Josef II. po své návštěvě Malé Úpy v roce 1779. V kostele se mimo zimní období konají pravidelné bohoslužby. Dál jsme pokračovali do Horní Malé Úpy – Pomezní Boudy (1050m.n.m., 2,5km). Odtud nás čekalo největší stoupání celého výletu. Stále jsme neopouštěli červenou turistickou značku, protože zde začíná Cesta česko-polského přátelství. Od Pomezní boudy jsme začali stoupat lesem, kde se objevila první místa se sněhem, od Sovího sedla (1160m.n.m., 3km) podél státní hranice ČR-PL, až k chatě Jelence (1260m.n.m., 0,5km). Tam jsme si dali první delší přestávku, abychom načerpali síly před náročným výstupem. Ten začal hned za Jelenkou, nejdříve jsme vystoupali na Svorovou horu (1410m.n.m., 0,5km) potom jsme opět sešli dolů do sedla a začali jsme stoupat znovu, tentokrát už na Sněžku (1602m.n.m., 3,5km). Během dopoledne jsme šli většinu času v mlze nebo nízké oblačnosti a viditelnost byla minimální. Ani na Sněžce nás nečekala změna – teplota:3,8°C, rychlost větru: 7,9m-s, vlhkost vzduchu 100% a směr větru 215°. Bylo tam celkem zima, foukal vítr a vrchol Sněžky se topil v mracích, které se převalovaly sem a tam. Dlouho jsme se nezdrželi, akorát tak, abychom prozkoumali další část trasy a napsali a odeslali pohled. Dali jsme se tedy na sestup dolů směrem k bývalé Obří boudě v Obřím sedle, dnes tu stojí Slezský dům (1395m.n.m., 1,5km). Pokračovali jsme stále po červené, sníh už pokrýval větší část hřebene. Pohybovali jsme se na polském území, takže i značení bylo převážně polské, Spalona Stražnica 1430m.n.m., Rownia pod Sniežka (1416m.n.m., 1,5km), Slonecznik (1420m.n.m., 3km). Zde se nachází malý skalní útvar, který se nazývá Polední kameny. Cestou jsme procházeli po hraně hlubokých srázů směrem do Polska, kde ještě byly sněhové převisy hrozící spadnout dolů. Hluboko pod námi jsme měli jako na dlani dvě jezera Maly a Wielki Staw. Tam, kde jsme vyšli ze sněhu, jehož byla vrstva kolem 0,5m, tvořily cestu neurovnané kameny, po kterých jsme museli doslova přeskakovat. Tak jsme se doklopýtali k rozcestníku Pod Malým Šišákem (2km). Malý Šišák (1439m.n.m.) jsme obešli a zvolna se na nás snesla mlha, na parkovišti před Špindlerovkou (1200m.n.m., 1,5km) už bylo vidět jen na pár metrů. S trochou štěstí jsme našli žlutou značku – zkratku, která nás po asi 300m dovedla k Vojenské zotavovně Malý Šišák (1155m.n.m., 0,5km), kde jsme měli zamluvené ubytování. Nejlepší nakonec nás ale ještě čekalo. Byla to sauna s přírodním bazénkem, která po celodenním pochodu přišla krásně vhod. Mlha se rozehnala, a tak jsme se nakonec koupali pod vycházejícími Hvězdami. Celkem 26km, 36 694 kroků, celkové převýšení přibližně 1035m.

Den 4.

Ráno se na nás opět smálo sluníčko. A taky nás čekala výborná snídaně. Udělali jsme pár fotek, které jsme večer už nestihli a v 9hod jsme šplhali zase zpátky do kopce ke Špindlerovce (1200m.n.m., 0,5km). Kolem Petrovy boudy (1288m.n.m., 2km), z níž po požáru v srpnu 2011 zbylo jen pár trosek, na Dívčí (Slaskie) kameny (1413m.n.m., 1km) – pověst praví, že zde zahynula mladá pastýřka a podle ní se vrcholové skály i celá hora nazývají Dívčí kameny. O 0,5km západněji se tyčí Mužské (Czeskie) kameny (1417m.n.m., 0,5km). Jejich vrchol, stejně jako Dívčích kamenů, tvoří výrazná žulová skaliska s balvanovými a suťovými poli. Vrcholové skály se táhnou v délce přes 50 metrů, na výšku měří 10-11 metrů a při hezkém se z nich nabízejí krásné panoramatické výhledy. My jsme sledovali mraky, jak se převalují nad Špindlerovým mlýnem a občas nechají vykouknout vrchol Malého Šišáku. Prošli jsme sedlem Smielec (1409m.n.m., 0,5km) a začali jsme stoupat k Vysokému kolu (1506m.n.m., 1km). Krajinu kolem nás začala halit mlha a když jsme došli k Sněžným jamám (1489m.n.m., 1km) nebylo vidět téměř na krok. Úchvatný pohled do hlubin pod námi jsme si museli nechat na příště. Spěchali jsme tedy dál, přes Českou budku (1,5km) na Tvarožník (1,5km). Tady končí hřebenová magistrála s červeným značením tzv. Cesta česko-polského přátelství o délce 28km (začátek je na Pomezních Boudách). Vydali jsme tedy po žluté k Vosecké boudě (1250m.n.m., 0,5km), která byla ale uzavřena, protože zde zahajují sezónu až od 1.června. Lámali jsme si hlavu proč, ale brzy nám to bylo jasné. Větší část přístupové cesty vedoucí z Harrachova k Vosecké boudě byla ještě hodně hluboko pod sněhem. Sešli jsme na rozcestí pod Voseckou boudou (1135m.n.m., 1km) a stále většinou sněhem ke křižovatce zvané Krakonošova snídaně (1030m.n.m., 1,5km), která se nachází v místě, kde se do řeky Velké Mumlavy vlévá Malá Mumlava, dalšími jejími přítoky jsou potoky Smrková a o kousek níže Vosecká. Vznikne tak řeka Mumlava dlouhá 12,2km (povodí tvoří plocha o velikosti 51,6km2), která je zajímavá mnoha oblými kameny a hlavně těsně nad HARRACHOvem známým Mumlavským vodopádem. Jedná se o jeden z nejvodnatějších vodopádů v Česku, kdy řeka překonává až 12m vysoké stupně ze žulových skalních bloků, v zimním období vodopád naopak velmi často zamrzává a stává se z něj ledopád. Tak jsme se tedy podél toku řeky Mumlavy dostali k Harrachovu (655m.n.m., 7km), zbývalo nám už jen 2,5km do centra města, kde jsme měli zajištěné ubytování. Bydleli jsme naproti lanovce na Čertovu horu, která nás čekala další den. Během sestupu k Mumlavskému vodopádu jsme se unikli mlze, která nás obtěžovala na hřebeni hor, a HARRACHOV nás přivítal zalitý podvečerním sluncem. Celkem 22km, 31 588 kroků, celkové převýšení přibližně 423m.

Den 5.

Poslední den našeho cestování. Chtěli jsme vyrazit co nejdříve, ale museli jsme do 9 hodin čekat, než nás lanovka vyveze na Čertovu horu (1021m.n.m.). Na tomto vrchu, který je dominantou nad městem, byly již v roce 1920 postaveny první Skokanské můstky a o tři roky později se zde konaly první lyžařské závody s mezinárodní účastí. V roce 1980 došlo k rekonstrukci celého lyžařského areálu a vyrostl zde v té době nejvyšší skokanský - mamutí můstek pro lety na lyžích K-185. Postupně přibyly další Skokanské můstky K-125, K-90, K-70 a K-40. Na Čertově hoře je také známý skiareál s několika sjezdovkami. Využitím lanovky jsme unikli nepříjemnému stoupání a měli jsme možnost „zblízka“ si prohlédnout Skokanské můstky. Pak už jsme ale nasadili rychlé tempo a pod modrou oblohou a hřejícími slunečními paprsky (s klesající nadmořskou výškou se stále více oteplovalo) jsme směřovali k Jablonci nad Jizerou. Nejdříve po modré turistické značce, kousek po sjezdovce dolů, pak kolem Janovy skály (1002m.n.m., 1km) a stále dolů přes Studenov (1km). Zde jsme přešli na žlutou turistickou značku, která nás vedla napříč sjezdovkami, po loukách nad Rokytnicí nad Jizerou, přes rozcestí Liščí díra (1,5km) a k rozcestníku Nad Vilémovem (0,5km), kde jsme zase pro změnu přešli na zelenou turistickou značku a ta nás dovedla přímo do centra Rokytnice nad Jizerou (520m.n.m., 1,5km). Rokytnice se nám na rozdíl od Jablonce nad Jizerou líbila. Podívali jsme se na náměstí, kde stojí hezká radnice, navštívili jsme informační centrum (měli otevřeno i ve svátek!) a potom jsme procházeli přes celé městečko, po modré značce a také kousek po silnici, do Jablonce nad Jizerou, na železniční zastávku (450m.n.m., 6,5km). Odtud nám měl jet ve čtvrt na jednu vlak domů. Na nádraží jsme přišli asi o ¾ hodiny dřív a tak jsme si chtěli koupit zmrzlinu, aby nám čekání lépe utíkalo, ale v cukrárně, kterou jsme cestou potkali, měli zavřeno. Takže jsme se vrátili a nastoupili jsme do vlaku, který tu již čekal. Měli jsme před sebou cestu vlakem dlouhou 5hodin, se třemi přestupy a hodinovým čekáním v Pardubicích. Cesta nakonec uběhla docela dobře, byli jsme sice unavení, ale spokojení a už jsme se těšili domů. Celkem 12km, 16 645 kroků.