Křížem krážem městem Napajedla

Fotografie (69) • Foto: Franta

Do Napajedel jsme chtěli na prohlídku zámku vyrazit už v sobotu, ale stránky netu nás upozornily, že je zámecké sídlo kvůli jakési soukromé akci veřejnosti nepřístupné.

No bóže, tož se nám výlet o 24 hodin posune. O nic přece nepřijdeme – červnový tropický hic byl předevčírem a včera, je i dnes... a to samé má být také zítra!

Po dobrém nedělním obědě jsme se trajflem přesunuli na autobusák, po vyhlídkové jízdě přes celý Zlín náš bus na okraji Otrokovic zabočil k jihu a my z něj o chvilku později na napajedelském busovém nádraží u břehů Moravy vystoupili.

Ke slavné fabrice FATRA jsme se otočili zády, k městu čelem a zamířili do jeho centra přes most klenoucí se nad širokým tokem řeky.

Tady - v místech, kde jsou od sebe poslední výběžky Vizovické vrchoviny a Chřibů navzájem odděleny hlubokou průrvou, jíž protéká Morava, vzniklo na jejím levém břehu už roku 1362 sídlo, které dnes obývá téměř sedm a půl tisíce obyvatel. Průrva je rovněž dělítkem mezi Dolnomoravským a Hornomoravským úvalem.

Nad názvem města netřeba nijak dlouze špekulovat – už od pradávna tady byly břehy Moravy využívány jako napajedlo pro uondané koně, kteří se s jezdci na svých hřbetech ploužili po staré kupecké stezce vedoucí od severu Moravy na jih.

(Čím se namísto kalné říční vody napájeli samotní kupci bohužel známo není, neboť o tom historie cudně mlčí...)

Už z mostu jsme viděli tři největší napajedelské dominanty, vystupující ze zástavby města: jsou jimi kostel sv.Bartoloměje, načinčaná věž radnice vystavěné v historizujícím slohu a samozřejmě i ta masa feudálního sídla, k němuž naše nožky směřují jakožto dnes nejdůležitějšímu cíli.

Nejprve se ale musí proplantat centrem města, kde na okraji Masarykova rynku minou stavení starobylé formanské Hrubé hospody a vystoupat ke vstupu do zámeckého areálu.

Ale u Jóviše, co to? Vždyť je zavřeno! Na bráně visí jakési oznámení... i vylovím z batůžku brýle a zdrcené Janě přetlumočím, co je tam napsáno. Prý je z technických důvodů dneska zavřeno!

Tož pěkně děkujeme – když už se nemůžeme spolehnout ani na aktuální informace na netu, tak to sem tedy hned tak znovu nepojedeme!

Ale co včil? No co – projdeme se cik cak městem, vždyť je v něm zajímavostí a památek naštěstí dost. A některé jsme ještě zblízka ani neviděli...

Jako třeba ten památný hřbitov vypínající se nad nejvýchodnějším cípem města. Janě se tam ale moc nechce, prý mne počká na náměstí, takže k němu zamířím sám.

Ještě před tím, než jsme se na dobu blíže neurčitou rozloučili, minuli jsme otevřené městské muzeum. Na chvilku jsme zaváhali, ale měla se tu za chvilku konat jakási společenská akce, takže návštěva neměla význam. A navíc se nám cena 80 Kč za dospělého zdála za prohlídku muzea trošínku přemrštěná...

Při prohlídce hřbitova mi nálada podstatně stoupla, neboť je skutečně místem velmi působivým a já musel uznat, že by se mi na něm po smrti bydlet líbilo.

Jakožto nový městský žalov byl založen v prudkém svahu nad městem pod Kalvárií roku 1814. O pár let později se stala jeho ozdobou empírová kaple, do jejíž hrobky bylo ukládáno zemřelé zámecké panstvo. Pohřby bývaly v těch časech významnou společenskou událostí, a když skonal nějaký vyšší panský úředník (anebo nedejbože samotný hrabě!), provázela jej na jeho poslední cestě i početná suita z vysoce postavených napajedelských občanů, kteří při tom prostě nesměli „chybět.“

Při rozšíření hřbitova výše do svahu na jeho podobě zapracoval v té době významný architekt Dominik Fey.

V současnosti byl hřbitov v několika etapách kompletně zrekonstruován a zkrásněl.

Kromě mnoha zajímavých a umělecky vyvedených náhrobků návštěvníka zaujme stavbička připomínající další kapli. Její hlavní interiér ale slouží k ukládání nástrojů hrobníka a v tom vedlejším menším je umístěno WC.

Při procházce hřbitovem narazíme také na hroby významných napajedelských osobností. Bylo jich kupodivu víc jak dost...

Čas běží, takže ádié, krchove... a nožky popohnány ku svižné chůzi ku náměstí. Co jsem nahnal, jsem ale vzápětí ztratil, neboť jsem na vyhlídkové terase u chrámu sv.Bartoloměje zjistil, že je jeho interiér dnes odpoledne přístupný.

Pozdně barokní kostel se zde vypíná od roku 1712. Jeho gotický předchůdce stával vedle fary poblíž radnice a tržnice na rynku, ale jeho kapacita nedostačovala a musel být zbourán. Všechno ale vniveč nepřišlo: do kostela nového bylo ze starého použito zdivo, některé stavební prvky a hlavně sochy. Sv.Petr a sv.Pavel dodnes zdobí vstupní průčelí barokního kostela a interiér zase oživují dřevěné sochy evangelistů. Pod podlahou chrámové lodi se nachází krypta, kam byly přeneseny ostatky dvou Wartemberků a sedmi pánů ze Žerotína.

Nový kostel nechal vystavět tehdejší majitel panství – pan Adam Jáchym z Rottalu. Obraz Umučení sv.Bartoloměje, který je ozdobou hlavního oltáře, roku 1809 namaloval generální ředitel vídeňské Akademie – Franz Kanczik. Za zmínku stojí také mešní kalich zdobený listovým a květinovým vlysem od Františka Richtera.

Původně barokní interiér byl roku 1846 nahrazen klasicistním a na přelomu 18. a 19.století došlo k další výrazné proměně interiéru, při níž byla rozšířena hudební kruchta. Začátkem minulého století přibyl nový mramorový oltář, křtitelnice, kazatelna a rovněž kostelní lavice. K poslednímu zásahu do interiéru došlo v roce 2001 a o osm let později do něj byly nainstalovány i nové varhany od mistra Václava Smolky.

Od radosti, že je chrám otevřen veřejnosti, jsem se natolik kochal hlavním interiérem, že jsem si vůbec nepovšimnul renesančních náhrobků Bartoloměje a Bedřicha ze Žerotína z roku 1568, které jsou umístěny po obou stranách vstupní předsíně.

Nepřehlédl jsem ale erb Rottalů, umístěný nad portálem hlavního vchodu a hlavu hluboce zaklonil při pohledu na vrchol věže, která je součástí vstupního průčelí. Dříve si v ní vesele vyzvánělo šest zvonů, jenže čtyři byli ve válkách zkonfiskovány a zůstal jen sv.Václav a umíráček.

K Masarykovu rynku jsem pak sestupoval majestátním širokým schodištěm, které je v jistých odstupech zdobeno sochami našich národních světců. Ženu jsem z té výše už na dálku zahlédl – zrovna si fotila novou moderní městskou kašnu, já se ale při úpatí schodiště ještě na chvilku zastavil. Zaujal mne totiž pohled na místní Pomník padlým, umístěný ve stínu zeleně.

Ony jsou to vlastně pomníky hned tři: první je věnován památce šesti sovětských a rumunských vojáků, kteří padli při osvobozování města 2.května 1945. Ten vedlejší pak dvěma americkým letcům – J.Johnsonu a R.W.Wintersovi, kteří se svým bombardérem B 176 přistáli v lokalitě Napajedla Prusinky a byli 14.října 1944 nacisty zastřeleni.

Třetí pomník je „obyčejná“ vysoká vyleštěná mramorová deska, ale z počtu jmen obětí na ní až jednoho zamrazí: město dnes obývá něco přes 7000 obyvatel, ale v první světové válce zahynulo jeho 87 občanů a v té druhé 89!

Hned vedle jsem ale přišel na jiné myšlenky: kromě manželky tady rynek zdobil moderní a netradiční vodní prvek.

Má prý znázorňovat vodu Moravy a několika dalších řek, které se do ní na horním toku vlévají. Zajímavě opracovaná mrákotínská žula má navodit představu hor a vrchovin, jimiž voda protéká a spodní odtékající část je zase miniaturní připomínkou Napajedleské brány. Fontánu navrhl architekt Pavel Šimáček a podobu projektu do reálu uvedli Jiří Vlach a Martin Kuchař.

Kromě nás na novou fontánu z blízké zeleně zvědavě nakukoval i patron hasičů, svatý Floriánek a barokní budova fary, která svého času sloužila i jako škola. My zase zvědavě pozorovali protější dvoupatrové barokní stavení s čevenobílou barokní fasádou – Starý zámek.

Jako patrové panské sídlo si jej v půli 17.století nechali vystavět tehdejší majitelé napajedelského panství – Rottalové. Po jejich odchodu do zámku nového bylo přízemí budovy upraveno na kanceláře a byty panských úředníků, přičemž část sloužila i jako sýpka a vězení.

Roku 1898 byla budova nadstavena dalším patrem, které obsadil berní a soudní úřad.

V první čtvrtině dvacátého století se stalo vlastníkem jeho části olomoucké arcibiskupství a až do dokončení nové funkcionalistické budovy v roce 1925 zde měla své sídlo i městská spořitelna.

Dnes je objekt „starého zámku“ vzorně zrekonstruován a jeho interiéry jsou využívány jako penzion a obchůdky.

Nejkrásnějším stavením Masarykova rynku je ale nedaleká Městská radnice.Vedle ní stojí strohá funkcionalistická spořitelna a o to víc víc vynikne spanilost novorenesančního stavení se secesními prvky, které tady bylo roku 1905 realizováno dle návrhu architekta Dominika Feye. Ze zajímavě řešeného radničního domu v nároží vystupuje vystupuje vysoká věž s dřevěným ochozem, který bývá několikrát v roce přístupný veřejnosti.

Niku nad vstupním průčelím zdobí pískovcová socha sv.Jiřího, patrona Napajedel, kterou vytvořil František Úprka. Překrásné vitráže oken a keramický ciferník věžních hodin jsou zase dílem Jano Kohlera. Ciferník vytvořil technikou řezané mozaiky na motivy čtvera ročních období. Kdybychom si mohli volně projít interiéry radnice, asi bychom byli víc než nadšeni jejich překrásnou výzdobou, která prý za exteriérem nijak nezaostává.

Po dostatečném poobdivování jsme vyrazili ulicí Na Kapli k napajedelskému přístavišti. Cestou jsme narazili na hezky upravené prostranství, které zdobila zajímavá budova kina. Při pohledu z dálky se mi zazdálo, že se jedná o secesní stavení, ale když jsme přišli blíž, zjistil jsem, že je to „jen“ další ukázka socrealizmu. Nutno ale uznat, že v tomto případě dost povedená.

Stavbu realizoval Československý státní film roku 1955, a když ji o rok později městu slavnostně předal, nacházelo se v ní pro fandy „pohybujících se obrázků“ rovných 500 sedadel.

Kino bylo velmi oblíbené, promítalo se v něm téměř denně a nabízelo bohatý program. My dříve narození ale víme, že se kromě naší filmografie jednalo převážně o snímky z produkce socialistických zemí, z těch západních jich bývalo poskrovnu. Kinosál býval plný až do konce šedesátých let, kdy zvítězilo TV vysílání. Většina občanů pak raději zůstala sedět doma u svitu modrých obrazovek a v kině musel být počet sedadel drasticky snížen.

Po „sametu“ se promítání omezilo už jen na úterý, středu a neděli a namísto produkce bývalých států RVHP se jednalo hlavně o snímky české a americké.

Roku 2013 bylo kino uzavřeno a v průběhu dvou let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, při níž byl kinosál proměněn na multifunkční sál s vysunovacím prostorem a 170 místy pro platící diváky.

Funkčním se kino znovu stalo už roku 2015, o rok později proběhla digitalizace kina na standart DCI a technologii 3D obrazu i 3D zvuku. Celkově rekonstrukce kina přišla zhruba na 11 miliónů a hradilo ji samo město.

Z blízké tabule jsme se dozvěděli, že se tady u kina nacházíme v nejstarší části Napajedel, která kdysi bývala ostrovem a od 13.století na něm stávala tvrz. To vše zaniklo při regulaci Moravy, ale při výstavbě nového protipovodňového opatření se tu roku 2014 narazilo na zbytky zdiva tvrze a na malý sklep.

To nám teď ale žíly zrovna netrhalo, neboť naše mozky už byly informacemi o všech shlédnutých napajedelských památkách zcela zahlceny a díky nesmírnému dusnu hrozil brzký kolaps.

Záchrana byla naštěstí nadosah, neboť jsme se právě domotali k přístavišti, nad nímž se tyčila pohostinná vyhlídková terasa jednoho z místních „napajedel“, určeného samozřejmě ne koním, ale lidem. Studené pivečko, limo a jakási dobrůtka k nim přišla víc než vhod, těla pookřála a my mohli pohodlně a z výše pozorovat přistávací manévr výletní lodi.

Poněvadž nám do odjezdu k domovu zbývalo ještě moře času, vyrazili jsme po cyklostezce okolo břehů řeky nazpět k mostu (do trasy se nám tam přimotal i jeden rozmazlený černý kočičák) a za objekty továrny Fatra zamířili pod viaduktem k bývalým lázním.

Ty jsou i s restaurací bohužel už od roku 1999 nefunkční, ale aspoň ten pramen Slanice je vzorně zrekonstruován a nechybí tu ani cedule, na níž je možno se dozvědět o historii lázniček a složení vodního pramene.

Samozřejmě jsem neodolal a hnal se tu kyselku ochutnat, jenže její „lahodnost“ naprosto předčila mé očekávání a přiznám se, že mne koštovačka poněkud rozhodila. (Viz výstižný ilustrační obrázek ve Fotogalerii.)

Před odjezdem vlakem k domovu nás ještě přepadla „hladová“, ale to pivo (a grilovanou klobásu) jsme si dali v objektu u řeky, hned naproti přes hlavní silnici. Nacházela se tam totiž půjčovna gumových člunů, ale nejen zájemcům o plavbu je zde k dispozici zahrádka s obsluhou...

Poslední aktualizace: 9.10.2019

Křížem krážem městem Napajedla na mapě