Krátká procházka lázněmi a návštěva Muzea Luhačovického Zálesí

Na první červencovou neděli jsme si s Janou naplánovali procházku po městě a lázních Luhačovice. Autobusek nás do nich ze Zlína vezl už o v osm ráno, ale na místě nás čekalo zklamání. Nebe totiž bylo zataženo nízkou oblačností a nezdálo se, že se ošklivá šedá mračna brzy rozpustí.

Však nás také procházka po Masarykově třídě vedoucí do centra města a k lázním dost rozladila. Okolní krásné vily a další zajímavé objekty si dnes nasadily - díky ponurému odrazu z nebes - natolik zasmušilou tvář, že nám bylo na jejich portrétování líto tahat fotoaparáty z brašen.

 

V přízemí domu Elektra jsme pod cestou naštěstí zahlédli nápis „Muzeum Luhačovického Zálesí“, a protože bylo i v neděli kupodivu otevřeno, byl náš nejbližší program jasný a my se přestali na pěkně dlouhou chvíli trápit nenadálým rozmarem počasí.

 

Musím přiznat, že mne „velikost“ muzea nejprve trochu zaskočila. Po návštěvě podobných institucí např. v Bojkovicích či Jindřichově Hradci se mi zdály jeho prostory pro nejkrásnější moravské lázně málo reprezentativní (asi už začínám být na stará kolena pěkně rozežraný), ba až miniaturní... ale i tady plně platilo staré lidové úsloví řkoucí, že „co je malé, to je milé.“

 

Muzeum bylo založeno už před 105 lety – v červenci 1918 a nejvíce se o jeho zřízení zasloužil A.Václavík. Tento pán se později, ve třicátých letech, stal docentem brněnské Masarykovy univerzity a po druhé světové válce na ní působil ve funkci profesora a ředitele pro etnologii a etnografii.

Sbírky „Muzejní společnosti v Luhačovicích“, která vznikla v srpnu 1918, byly vystavovány v „Zámečku“ nad lázeňskou kolonádou. Později se muzeum několikrát stěhovalo do jiných prostor a dnes je poněkud nenápadně zastrčeno v přízemí Elektry obrácené do boční ulice U Šťávnice, kde se do něj nalézá i hlavní vstup.

 

Expozice představují Luhačovice známé i neznámé a to několika pohledy zaměřenými na počátek dvacátého století, vyzdvihující zejména rozvíjející se lázeňství po navrtání léčivých vod a změnu osídlení prostoru mezi lázněmi a bývalou vesnicí, jenž postupně získalo ráz města.

K vidění jsou tady jak historické národopisné sbírky původní muzejní společnosti, tak i předměty, fotografie a dokumenty z mnohem mladších let.

 

Mně osobně nejvíc zaujal Jurkovičův kabinet. Návštěvníky seznámí s architektovými projekty, jenž vtiskly lázním jejich specifický charakter a díky virtuálnímu „kouzlu“ umožní i průlet Luhačovicemi – bohužel v podobě, jakou ji už nikdy nepoznáme. Video totiž představí všechny nerealizované Jurkovičovy plány. Kromě toho je tady k vidění i souhrná přehlídka děl slavného architekta, s jejichž návrhy se popasoval v jiných městech a sídlech.

 

Pěkné byly i kolekce hrnčířských výrobků a fajáns, ukázky interiérů lidových domácností, lidových krojů, modrotiskových forem, obrazů na skle, barevných plastik, počátků lázeňství a mnoho dalšího.

 

S prohlídkou jsme byli velmi spokojeni a venku byli odměněni dalším zvratem počasí. Mraky se začaly poznenáhlu trhat, pukliny bleskově vyplnilo modravé ažuro a svou cestu směrem k zemi si mezi oblaky intenzivně propracovávaly i sluneční paprsky. A tak, než jsme pomalu dokráčeli na „třídu“ Dr.Veselého, bylo už skoro hezky.

 

Jana se ale rozhodla, že dál do lázní nejde – že dnes raději prozkoumá bludiště pasáží s butiky a obchůdky. Domluvili jsme si tedy za necelou hodinu sraz u restaurace Vltava a já vyrazil na mini lázeňský okruh k Inhalatoriu, Jurkovičovu domu,, kolonádě, Galerii, Bruselské fontáně a k mému nejoblíbenějšímu lázeňskému stavení – domu B.Smetany, sám.

 

Po znovusetkání s manželkou jsme se zastavili ve Vltavě na dobrý oběd a poté zamířili Masarykovou ulicí nazpět k autobusovému nádraží, kde jsme před odjezdem k domovu ještě ochutnali zmrzlinu v cukrárně Oáza...