KRÁLÍKY 2014 - 5. Cesta do "Půlnočního království"

Jako bych ten údiv ve čtenářově tváři přímo před sebou viděl: "Jaképak Půlnoční království? Vždyť takové přece v reálu neexistuje... Autor si z nás snad dělá šprťouchlata!" Omlouvám se, vážení - jedná se samozřejmě o nadsázku. Pátý den naší dovolené v Králíkách jsme totiž podnikli výpravu do sousedního státu, který leží od našich hranic směrem na sever - proto ta "půlnoc" - ale nejeli jsme tam sami, tentokrát se stali našimi souputníky i přátelé ze Šumperka - Martina a její zákonný manžel Marek, známý na tomto webu pod nickem Markýz. Po radostném přivítaní jsme s Janou vlezli do jejich červené "Berušky" a vyrazili k nejbližšímu hraničnímu přechodu, nacházejícímu se za Dolní Lipkou. Než jsme si stačili vzájemně vylíčit nejnovější události, které protkly naše životy, přejeli jsme státní hranici a ocitli se v cípu Polska, označovaném jako Klodsko, jinak též polské Sudety. I když jsem si včera do sešitu pečlivě z netu obkreslil mapu našeho putování, odbočku vpravo na Pisary jsme jaksi minuli. Na hledání nebyl čas, neboť nám to dnešní nabitý program nedovolil: rozhodli jsme se tedy flexibilně změnit trasu a začít od konce, od městečka Mezilesí, jehož silueta se z kraje vyloupla před předními skly vozu.

Než jsme ale vjeli do jeho ulic, čekal nás odskok do zalesněného kopce vlevo, kde se měl někde poblíž lesní silničky nacházet jeden z objektů, které tolik učarovaly Markovi. Někdo má rád holky, jiný bochte, někdo skály... a Markovou srdeční záležitostí jsou zase kamenné smírčí kříže, němí svědkové pradávných zločinů. Dlužno dodat, že silnička, po které jsme stoupali v serpentinách do kopce, byla v tak dezolátním stavu, že by se na ni u nás báli vjet i vojáci s tankem, aby jej náhodou nepoškodili, ale jiný kraj, jiný mrav... a až bude všude ta prokletá globalizace, už si nejspíš takovou dobrodružnou jízdu neužijeme! Po řádném natřesení a masáži všech našich tělesných orgánů nakonec zastavujeme na křižovatce pod hřebenem. Jana zůstává hlídat Berušku a my tři pokračujeme obloukem do kopce a po chvilce lesem zazní radostný Markův výkřik, neboť je kříž objeven!

Svůj fotoaparát jsem bohužel nechal v autě, šťastnému objeviteli se při pořizování fotodokumentace před hledáčkem toho jeho teda neplancu, ale pak už zvědavě přistupuji k objektu. Myslím, že se Mára při jeho popisu dostatečně vyřádil, a tak se jen mohu připojit k tomu, že i mně, laikovi, se kříž zalíbil: je hezky zachovalý, dostatečně velký i pro návštěvníky s brýlemi a pod dosud zataženou oblohou vypadá v přítmí lesa jako tajemný přízrak. Ani se člověku nechce věřit, že v tom "temném" středověku měly tak progresivní zákony: pokud někdo někoho usmrtil, nemusel jít hned šupito presto na popraviště, ale byla dovolena možnost se s rodinou nebožtíka finančně vyrovnat a na místě mordu pak vystavět kříž, zvaný smírčí. Kdežto dnes?!? Nejenže pozůstalí od vraha neuvidí ani floka, ale ten už se nemusí bát šibenice (natož nějaké práce) a po několika letech chytání lelků a vyléhávání u televize bývá většinou předčasně z výkonu trestu za vzorné chování propuštěn... (Dovoluji si do Fotogalerie zařadit i jeden Markův snímek, aby se i čtenář mohl pokochat tímto krásným uměleckým dílem, snad se na mne za tu opovážlivost nebude jeho autor zlobit.)

Po návratu ke dvěma "beruškám" se opět naloďujeme do vozu a tentokráte ho odstavujeme až na náměstí v Mezilesí - malém, jen asi třitisícovém městečku. O co je to sídlo ale menší, o to nabízí víc zajímavostí. Na rynku se potkáváme s nějakým morovým sloupem a sochami, nedaleko od nás vidíme radnici a masivní barokní kostel, ale městskou památkou nejcennější je objekt velkého členitého zámku se zajímavým půdorysem. Po bývalém padacím mostě přes příkop procházíme branou v jednopatrové budově na nádvoří a odtud teprve vidíme hlavní vysoký zámecký objekt s věží, mající tvar lichoběžníka a připomínající i přes množství zámeckých oken pevnost. Nad vchodem do něj jsou umístěny erby majitelů. I když s Markem moc toužíme dostat se dovnitř, musíme si nechat zajít chutě, neboť tato část zámku je veřejnosti stále uzavřena. Naštěstí je ale po schodech volně přístupna část toho prvního stavení, kde si můžeme v patře (zadarmo!) prohlédnout některé zrekonstruované místnosti s náznakovou zámeckou instalací, výstavou částečně erotických obrazů a také plánů proměny hlavní části zámku na hotel. Z nádvoří potom procházíme další branou do hodně neudržovaného parku s rybníčkem (asi nejsou lidi), pak už zamíříme k další zajímavé měststké památce.

Je jí mohutný kostel Božího těla s vysokou věží, který - tak jako zámek - pochází ze 17.století. Honosí se tudíž hezkými barokními exteriéry i interiéry. Zatímco já obdivuji krytou chodbu, spojující kostel se zámkem a umožňující do něj panstvu projít i za nepříznivého počasí suchou nohou", Marek se zamotá mezi lidi, vycházející z chrámu po mši a podaří se mu vyfotit kazatelnu ve tvaru plachetnice. (Něco podobného jsme viděl v kostele v Pruském na západním Slovensku, tam ale mají místo plachetnice rovnou koráb!) Pomalu se mezi davy, opouštějící kostel, motáme k autu. A vůbec se nepozastavujeme nad tím, že je středeční ráno (ne neděle) a že bylo těch návštěvníků v chrámu tolik, neboť víme, že Poláci jsou daleko zbožnější národ, než je ten náš...

Z Miedzylesie pokračujeme přímo na sever do větší dědiny Domaszkow. Cestou vlevo vrcholky Bystřických hor a napravo pásmo Králického Sněžníku, který zde má statut Národního parku - však také Polákům patří jeho větší část. V Domaškově se stáčíme napravo a silničkou bystře jedeme vstříc nejatraktivnějšímu místu Sniežnickeho Parka Krajoobrazoweho - do údolí nazývanému ve starých časech Vlčí důl (Wolfesgmud). Nacházela se v něm dřevařská a uhlířská vesnice (později i se železnou hutí), ale když tuto oblast v roce 1848 koupila princezna Marianne Oranžská, choť pruského knížete A.Hokenzohlera, vše se tu rázem změnilo. Princezně se zde velmi zalíbilo a protože byla z budovatelského rodu, brzy zde vzniklo letovisko v alpském stylu, kde začaly růst - jako houby po dešti - ubytovací zařízení a sanatoria. Zároveň se obec mohla pochlubit i dvěma kostely - ten dolní dřevěný, zasvěcený sv.Josefovi, zde sice stál už r.1740, ale horní, honosící se novorománským slohem, krášlí návrší nad centrem letoviska až od roku 1911. Na počest "dobré paní" Marianne zde byla pojmenována řada míst - Mariannin pramen, skály a jiné. Vlčí důl se stal velmi oblíbeným výletním místem s klimatickými lázněmi a říkávalo se mu Slezské Švýcarsko. Po II.světové válce, kdy připadl Polsku, byl přejmenován na Miedzygórze (Mezihoří).

Je výborným místem k nástupu cesty do pohoří Králického Sněžníku a túry na jeho nejvyšší horu, ale největší atraktivitou Mezihoří se stal nejvyšší vodopád v pohoří, který se nachází při dolním konci letoviska. Říčka Wilczska se zde vrhá skokem 22 m Vysokým do hlubin skalnatého Amerického kaňonu a toto místo je zpřístupněno veřejnosti. I my zajíždíme až k hotelu u Wodospadu, ale pak se raději vracíme na okraj obce, kde je neplacené parkoviště a auto umístňujeme tam. Pak už cesta zpět. Jana je indisponována kvůli noze, a tak si jde svojí osou, kdežto my tři vyrážíme nedočkavě vstříc vodopádu. Po lávce se žlutě natřeným zábradlím překračujeme divoký tok říčky, která se hned pod námi vrhá do hlubiny, ale než se dostaneme nad okraj kaňonu s nejhezčí vyhlídkou na ten přírodní fenomén, čeká nás k němu po mnoha schodech cesta velkým obloukem ve strmém skalnatém svahu - vzdáleně to tady připomíná okruh okolo naší milované Macochy. A to žluté zábradlí tu mají všude a navíc je vzorně natřeno.

Vzápětí se kocháme vyhlídkou na řvoucí vodopád... a když už jsou naše fotoaparáty dostatečně ukojeny, čeká nás půlkilometrové stoupání (po schodech!) ke skále Baszta. Rulová skála tvaru komolého kužele je ze spodní strany téměř 20 m vysoká, z horní strany dosahuje jen asi třetinové výše, tady ji ale lemuje cesta, stoupající k poutnímu kostelu na Gore Iglicne. Dalšího "potěšení" z Ostrého stoupáku se vzdáváme a po vydechnutí se raději vracíme pohodlnou cestou po vrstvenici do centra Mezihoří. Lázničky působí i teď v sezóně velice ospalým dojmem, je tu hezky, ale nejvíc nás mrzí pohled na kdysi výstavné objekty s dřevěnými balkonky, balustrádami, Ochozy a zdobnými řezbami, ze kterých se všude loupe lak a střechy zdobí prorezavělé plechy! Některé tyto "alpské" budovy jsou sice už opraveny, ale tyto zase krášlí Plachty s velkým nápisem Na prodej! Škoda - je tu opravdu hezky... a nás až udivuje taková "péče" o památky na tak atraktivním místě!

Po důkladné procházce letoviskem s návštěvou obou kostelíků se vracíme k hotelu nad vodopádem. Marek si zde s Martinou dávají za jakési zbylé drobné zloté napůl pivo, pak se společně přesunujeme k autu a po svačině vyrážíme na další pouť. Je poledne, mezi šedými mraky sem tam na krajinu nakoukne i ojedinělý sluneční paprsek a nám je hned veseleji. Vracíme se na okraj Domaszkowa a tady se stáčíme vlevo pod úpatí Národního parku. Našim dalším cílem se stává nevelká obec Nowa Wieš, na jejímž kraji se nachází významná krajinotvorná dominanta - mohutný poutní barokní kostel Nanebevzetí P.Marie. Interiér je bohužel uzavřen, musíme se spokojit jen se záběry zvenčí. Někteří z nás ale ze všech světových stran... a při té příležitosti mne upoutá také pohled na nedaleký lom na jakýsi červený kámen. Společně přecházíme okolo hřbitovní zdi s márnicí k maličké návsi. Stojí zde socha Sv.Jana Nepomuckého, jejíž výskyt na tomto místě nás napřed udiví, ale pak si vzpomeneme, že než to Marie Terezie projela s Prusy, bylo součástí monarchie i Kladsko... a záhada je vysvětlena! Ještě si prozkoumáme starý renesanční dvůr, stojící opodál, a pak už sedáme do auta a přesunujeme se do další dědiny.

Tahle se jmenuje Goworów a k našemu překvapení z ní stoupá skalnatým údolím do vesnice Jodlów (další skvostný kostel) zkratka bez zákazu vjezdu. Projíždíme kupodivu po dobrém asfaltu okolo udivených pěšáků i kolařů a když se dostaneme nahoru na hřeben s božím výhledem, silnička se mění na nám už známý tankodrom. Opatrně sjíždíme k jakémusi statku s volně se pasoucím koněm. Tady je výhled na okolní krajinu tak úžasný, že neodoláme a lezeme všichni ven! Z kopce pořád prudce dolů do vlastní obce a znovu nahoru na návrší, na němž je strategicky vystavěn krásný kostel, zasvěcený svatému janu Křtiteli. Procházíme si spolu s Markem zajímavý hřbitov, obhlédneme sochařskou výzdobu před chrámem a také pasoucí se brůnu na okraji lesíka za ním. Pak už zpět za našimi ženami, neboť jakýsi domorodec nespokojeně huhlá, že mu parkujeme na soukromém pozemku. A sjíždíme po úzké silničce do obce Pisary.

Ten zdejší kostelík si jde už vyfotit jen pan řidič, neboť nás ostatní už přepadla veliká lenost. A navíc máme hlad! Toto byla naše poslední polská zastávka: zbývá už jen přejet do země s mnohem kvalitnějšími silnicemi a co nejrychleji na opožděný oběd do králické hospůdky, umístěné na Malém náměstí a které dal Marek přezdívku "U čápa." Od smrti hladem nás zachraňuje Lesnická vepřová s knedlíkem, od leknutí pivo a limo. Po siestě u sklenic se vracíme na hlavní náměstí - naši přátelé chtějí navštívit ještě muzeum, ve kterém dlouho nebyli, bohužel je už půl páté a tudíž zavřeno. Marek s Martinou se rozhodují ještě pro návštěvu chrámu sv.Michaela Archanděla. Tam my ale byli hned první den. A tož si ještě domlouváme sraz na pozítří na náš poslední výlet, loučíme se a hajdy na tu naši ubytovnu...