KRÁLÍKY 2014 - 3. Na Studený a Mariánskou skálu u Mladkova

A máme tady pondělní ráno se zamračenou oblohou. Jana se rozhoduje pro odpočinkový den a já pro už tradiční "odskok" někam do skal. Než mi je ale povolen, musím být hodný a poslušný a zajít s manželkou na nákup potravin. Pak už - Ádios Králíkos a zde žijící muchachos - a mizím na nádr, kde už čeká vlak do Lichkova. Cestou si promýšlím podle mapy nejpřijatelnější cestu, abych toho co nejvíce viděla... a hrome, vždyť já vám ještě neprozradil, kam že se to dneska chystám! Kdysi dávno jsem si pravidelně kupoval časopis Lidé a země, ve kterém se pravidelně objevovaly zajímavé články od významného skálologa Jana Vítka. V jednom z nich se autor zmínil i o nejmohutnějším skalním výchozu Orlických hor, nacházející se na kopci Studený. No, a až to tam pořádně zkouknu, zamířím na vlak do Mladkova. A kdyby mi - nedej bože - vybyl nějaký čas, navštívím ještě Mariánskou skálu, viděnou včera z okna vlaku při výletě do Častolovic a Letohradu. Teď ale stojím na perónu v Lichkově a nevěřícně zírám na "povoz", kterým máme my cestující pokračovat v další cestě. Podle cizojazyčného nápisu je to vlak, patřící polským drahám. Podle vzhledu oživlý exponát technického muzea. Jak už exteriér naznačil, mimořádným zážitkem je i cesta tímto dopravním prostředkem. Jediným plusem jsou měkká červená sedadla, hodící se i do kina, neboť jízda připomíná filmový horor: vlak se na kolejích kymácí jak odsouzenec, vedený na popravu, v zatáčkách se se strašlivým třeskem otevírají a vzápětí zavírají všechny dveře, umožňující průstup dopravním prostředkem (ty venkovní naštěstí ne) a divák, sledující tu okolní hrůzu, může být rád, že sedí tak jako v kině na měkkém!

V Těchoníně vystupuju. Zbytek strašidelné jízdy už bohužel neuvidím, ale stačilo. Jen co vytáhnu foťák a zoomem přitáhnu vzdálený vrch Studený, pod jehož vrcholem z lesa vystupuje pouhým okem viditelný skalní pás, polský vlak s pronikavým skřípěním couvá nazpět. Prokristapána - snad ten stroj není oživlou příšerou z románu S.Kinga, která se vrací pro jednoho ze svých pasažérů - pro mne?!? Pak ale zachraptí ampliony staničky a oznámí cestujícím, že se musí 10 minut vyčkat na vlak z protisměru. Stejně raději mizím. Při úprku je mi dobrým společníkem modrá turistická značka. Společně se propleteme periférií Těchonína s rekreačními chalupami, stojícími okolo břehů Tiché Orlice a mezi několika rodinnými domky se zahradami stoupáme do protější stráně. Přes vzrostlou vegetaci na cestě a loučce, pokrytou kapkami rosy a hladovými klíšťaty, stoupám s promočenými riflemi lesem na hřeben. Po chvilce vycházím z hvozdu na rozsáhlou louku. O něco výš vede silnice a nad ní se tyčí vrchol Studeného. Značka ale nezamíří přímým směrem k vrcholu - má recht, takto hore do kopčiska by to "bolelo" - ale stále jen mírně zešikma stoupá a nakonec se napojí na tu silničku. Občas už mezi mraky pronikavě zasvitne slunce, začíná hic, a tož můžu být jen rád, že část trasy vede po vrstevnici pod stinnými korunami stromů staré aleje do obce Studené.

Studené je maličká roztomilá a výhledová dědinka, neboť se rozkládá na lučinách vysoko ve svahu toho kopce se skálami a jejím poznávacím znamením je malebný kostelíček se čtyřhrannou věží, zdobící její protilehlý konec. Než k němu dojdu, postřehnu ve stráni vpravo jakousi maličkou žlutou kapličku a ve středu obce míjím oplocený pramen s informací, že tudy probíhala stará Královská cesta z Kyšperku (Letohradu) přes Králíky do Polska. Stávalo zde také stavení, před nímž se z úst projíždějících formanů často ozývaly výkřiky: "Prrr, koně - hospoda!" (Koníci se ale museli spokojit s vodou z chladivého pramene, po němž dostala obec své jméno.) Když pak přijdu ke kostelíku, obehnaném hřbitovní zdí a přizdobeném sochami několika světců, podle letopočtu 1820 nad vstupními dveřmi se mi dostává informace o čase jeho založení. (A doma na internetu také o tom, že to není kostel, ale mešní kaple sv.Anny, ve které se jednou za 14 dnů v úterý a každou třetí sobotu slouží mše.).

Od kostela, co není kostelem, se vracím zpět na modré značení. Ze silnice začíná prudce stoupat k poslednímu domu Studeného, jehož majitelé vlastní psychicky silně narušeného psa a mělo by se jim to oznámit: čokl je sice uvázán na řetězu, ale když vyskočí na střechu své Boudy, nacházejí se jeho čelisti blízko plotu a turistovy nohavice. Jenomže ten velký pes nemá na rafnutí čas - on jenom zuřivě štěká a štěká a jako smyslů zbavený skáče furt na boudu a na zem - no, šak říkám, že je to jakýsi psychopat - radši honem pryč, než sa urve z řetazu! Když už konečně vysoko v lese není ten jeho protivný zlý štěkot slyšet, dotáhnu nadoraz prudké stoupání ke křižovatku lesních cest a turistickém rozcestníku a hodím oraz. Však už je nejvyšší čas na voňavou cigaretku. Další moje pouť vede po červené trase. Chodník stoupá příjemným borovým lesem. Místy se stoupání zmírní natolik, že se turistům vrací chuť do života a oni zanedlouho radostně stanou na samém vrcholu Studeného. Pyšní se nadmořskou výškou, označovanou čísélky 721 - (jsou to pochopitelně metry). Skály na vrcholu nespatříte, ale stačí důvěřovat šipce, ukazující vpravo... a asi po 150 m klesnete k tábořišti, lavičkám a skalnaté vyhlídkové plošině. Otevírá se z ní moc krásný a bohulibý výhled na masív Suchého vrchu, do hlubokého údolí Tiché Orlice a vzdálené město Jablonné nad Orlicí. Po odpočinku a pokochání se výhledem se možná turista naštvaně zeptá: "A kde jsou, kruciš, ty skály?!?"

No kde by byly? Přece pod vámi, milánkové! Stojíte totiž na jejich nejvyšším místě - tedy na samotném temeni dlouhatánského, místy přerušeného mrazového srubu. Výška jeho stěn dosahuje průměru kolem dvaceti metrů a celková délka skalních pásů na Studeném, připomínajících kuestu, se blíží (plus mínus) k sedmi stovkám metrů. Jak vidno na bezvadně upraveném přístupovém chodníčku pod úpatím stěn, po zdejší ortorule s velkou radostí a často šplhají horolezci.. On sice pod stěnami probíhá po vrstevnici a také turistickému návštěvníkovi se po něm kráčí velmi pohodlně, ale z estetického hlediska skálami asi moc nadšen nebude. Dlouhá hlavní stěna je totiž dost "monotónní" a je členěna jen svislými puklinami. Daleko hezčí je její, asi 50 metrů vzdálené, pokračování s několika skalními polověžemi a bloky, z nichž některé se nacházejí i níž ve svahu. Když na ně zasvítí sluníčko, promění se jejich ponurá tmavá barva v sympatickou žluť.

Přístupový horolezecký chodníček prudce klesá k vrstevnicové lesní asfaltce, nad níž je vybudován odpočinkový altán. I usedám tedy na lavičku, lovím z batohu něco na zub a radostně se zakusuju do jakési téj bochte, když tu se z cesty ozve klapot podpatků, lesem se mihne tmavý stín a já mám najednou v klíně velkého labradora! Vrčíme na sebe, a když odhodím kus pečiva, ať dá pokoj, ozve se lesem pronikavý výkřik: "Ejmííí - ke mně!!" A milá Amy, Emilka či Amina, dá pokoj a poslušně se vrací ke své paničce. No fujky, málem jsem se to... nenajedl! Raději vložím do huby místo žvance na uklidnění jednu zorku, zvedám kotvy a pokračuji po té silničce směrem na Vlčkovice. Ve stráni se vyskytuje ještě několik větších skalních výchozů, ale ten nejhezčí se nachází až pod velkou zákrutou. Brzy poté se opět setkávám s červenou značkou a společně prudce seběhneme lesem na pastviny nad Vlčkovicemi. Otevírá se odsud hezký výhled na hornatou krajinu Orlických hor a jejího podhůří a z bývalého JZD na okraji obce se táhne "líbezný" smrad - ano, to je ta typická vůně domova...

Zamířím po silnici k Mladkovu, ale když míjím odbočku do středu Vlčkovic - (dědina se nachází v "horském" sedle mezi vrchem Studeným a Adamem), neodolám a jdu se tam podívat hezky zblízka. A dobře jsem udělal, neboť kromě kaple Narození Panny Marie stojí kousek vedle zajímavý starý statek. Pak už zpět na silnici a serpentinami klesám k Mladkovu. Těšit se dalekými krásnými výhledy moc nelze, neboť je tu: za a) čilý provoz... a za b) krajina není osvícena sluncem! Na okraji Mladkova se mi z výše otevře hezký pohled na celkové panoráma obce, ale hlavně na kostelní věž, ozdobenou hodinami. A ty mi zvěstují, že je 12:50. A že bych se tedy mohl letem ptáka mihnout kolem Mariánské skály a dosáhnout na nádraží Lichkov svého vláčku. A tož prudkou serpentinou okolo starých upravených sudetských baráků do centra obce ke kostelu sv.Jana Křtitele s dominantní a vysokou hranolovou věží. Všechny součásti sakrální stavby - věž i jednolodní chrám s třemi arkádovými kaplemi, nesou raně barokní rysy. Na tom není nic divného, vždyť byl založen r.1736. Na prostranství před kostelem stojí socha sv.Jana Nepomuckého, krásné sousoší Kalvárie a památný strom. (Kdo z nich tady asi stál jako první?)

Při další cestě Mladkovem obdivuji pěkné ukázky lidové architektury. Dřevěnice už byly samozřejmě dávno proměněny na rekreační stavení. Z odstupu zaujme pohled na vskutku impozantní kostel a také pohled na smrk, dosud ozdobený vánočními svíčkami. Alespoň se s tím nemusí mořit každý rok - stačí jen o svátcích zapnout elektriku, ne? Pak už tunelem pod tratí k zákrutě Tiché Orlice, za posledními chalupami Mladkova nahoru přes koleje. A pod úbočím kopce už po rovince nad kolejemi až ke krásnému tmavému skalisku, lesknoucímu se vlhkem jako vzácný černý drahokam. Mariánská skála je vysoká něco málo přes deset metrů a své jméno dostala od pramene, vyvěrajícího pod jejím úpatím. Jelikož se prokázal "zázračnými" účinky, přibyl u něj sloup se sochou bohorodičky a svůj oficiální název dostala i skála. Ale on to není jen tak nějaký, byť krásný, šutr! Na jeho temeni stávala ve středověku dřevěná tvrz, kterou si zde po prodeji svého majetku vybudoval Jan Žampach z Potštejna. Tehdy se Mladkov nakrátko stal centrem samostatného panství. Čas už je bohužel pokročilý (a doba nejistá) - nemohu už uskutečnit průzkum skály, natož potěšit se výhledem z jejího vrcholku. A tož usilovně valím a valím až na nádraží do Lichkova. Když se převléknu do posledního suchého nepropoceného trička, zůstane mi do příjezdu vlaku čas už jen na půlku cigaretky...