Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 8 (den plný Poreče a cesta domů)

Poslední den našeho chorvatského pobytu měli ostatní možná podstatně pestřejší než já, ale to nic neměnilo na mé absolutní spokojenosti s vlastní volbou. Stejně jako většina jsem sice tento den trávil téměř celý ve dvanáctitisícovém městě Poreč, ale svou pozornost jsem upřel zejména na zdejší nejvýznamnější památku, umístěnou dokonce na prestižním seznamu UNESCO. Většina jistě ví, že se jedná o někdejší biskupský komplex s bazilikou sv. Ezfrazia, jejíž počátky sahají až do 6. století, tedy časů raně křesťanských staveb. A kdo zná můj vztah k italské Ravenně, tomu je jasné, že jsem se v areálu této úžasné památky zdržel hodně dlouho. Při zpětné kontrole fotografií jsem totiž zjistil, že v pátek 8. července 2016 jsem v Poreči trávil nějakých sedm hodin a z toho mi více než dvě hodiny čistého času zabral jen pobyt v placených prostorách pana Eufrazia. A dalo se „pobejt“ i děle …

Ráno nás autobus vyhodil na hřbitovním parkovišti mezi Vrsarem a Funtanou. Někteří se jeli podívat do Vrsaru, ale protože jsem tam byl včera a Ivana toto městečko nijak nezajímalo, vyrazili jsme rovnou směrem na Funtanu. Chvíli jsme zde pozorovali nějakého motorkáře, který se projížděl po laně, nataženém nad místním Dinoparkem, a poté jsme pokračovali do Zelené laguny. Tam nás nečekaně dostihla žízeň a chvíli jsme se proto raději zdrželi. A najednou jsme byli na předměstí Poreče. A než by člověk vyslovil nějaké hodně jednoduché slovo - jako např. Rumplcimprcampr – stáli jsme mezi téměř 600 let starými gotickými domy na porečcské ulici Decumanus. A tady nás opět přepadla žízeň a potřeba podebatovat. Vydrželo nám to přibližně dvě piva. Potom se Ivan vydal s převážně dívčí skupinou na mořskou pláž a já ke zmíněné bazilice.

Ještě před tím jsem ale neodolal a krátce se zastavil u městských hradeb i mezi starořímskými ruinami, kterým dominuje zbytek sloupoví antického chrámu. A pak už jsem konečně vstoupil do biskupského areálu sv. Eufrazia. Spíše však – nebo tedy alespoň také - sv. Maura. K vidění je toho tady strašně moc, protože pod výrazem „návštěva baziliky“ si musíte představit spíše velké – a všestranně zaměřené - muzeum. Procházíme-li celý komplex víceméně ve směru hodinových ručiček, tak nás postupně čekají zdobné sloupové hlavice, figurální náhrobníky, výstup na vrchol zvonice, diecézní muzeum, ve kterém nechybí ani gotické sochy z 15. století, pozoruhodná sbírka kamenných artefaktů a „sejmutých“ mozaik, nádvoří s mozaikovou podlahou původní baziliky sv. Maura, procházka po hradbách, stará bazilikální sakristie … a pak to teprve přijde.

UNESCO jistě dobře vědělo, proč tuto byzantinskou stavbu již v roce 1997 vzalo pod svá ochranná křídla a proč přinutilo svého úředníka, aby vzal do ruky brk a náročný administrativní úkon zápisu provedl. Proto bych se o ní měl zmínit alespoň pár slovy. Bazilika sv. Eufrazia Ravennského je zřejmě nejlépe dochovaná památka raného byzantského umění v celém Středomoří. Byla postavena v polovině 6. století na místě staršího raně křesťanského kostela a ještě staršího patricijského domu. Tehdy „světu“ vládl císař Justinián I. a v Poreči vznikl pozoruhodný komplex baziliky, farního kostela, křestní kaple, zvonice a biskupského paláce.

Samotná bazilika sv. Eufrazia vlastně vznikla jako katedrála Nanebevzetí Panny Marie a byla dokončena v roce 553. Ravennský biskup byl v té době „jen“ jejím zakladatelem. Chrámu se dotkly pozdější úpravy, částečně i gotické (někdy bývá dokonce označován přímo za stavbu gotickou), a nevyhnuly se mu ani mnohé katastrofy, zejména zemětřesení, války a požáry. Naštěstí se však nepodařilo zachránit jen původní podlahové mozaiky z 5. století, ale i část těch nástěnných, krásných, třpytivých, „ravennských“ …

Bohužel z nich přežily jen ty apsidové. Konkrétně dvě skupiny svatých, z nichž ta apoštolská je soustředěna kolem vrcholového Trůnícího Krista, zatímco kolem Panny Marie postávají svatí mučedníci, v čele s patronem města sv. Maurem. Svatí mučedníci zdobí – v podobě medailonů – také vítězný oblouk a najdeme zde i jednu raritku – zobrazení těhotné Panny Marie. V každém případě se jedná a vysoce reprezentativní ukázku raně křesťanského umění. Tyto mozaiky zaujmou až filigránskou jemností a přesností. Přitom je potřeba si uvědomit, že nejstarší části apsidových mozaik jsou datovány již do 3. století.

Bazilikální katedrála, jejíž stavba trvala celkem jedenáct let, je rozdělena na trojlodí dvěma řadami štíhlých mramorových sloupů s propracovaně zdobnými hlavicemi. Sloupy jsou propojeny oblouky. V kněžišti můžeme rovněž vidět monumentální mramorové ciborium, které však bylo postaveno teprve v roce 1277. Když jsem to všechno viděl, bylo mi hned jasné, že bazilika bude na dlouhý pobyt, a tak jsem si celý prohlídkový okruh prošel raději napřed ještě jednou s tím, že jsem se už zaměřoval hlavně na jeho největší klenoty.

Pak jsem se vrátil do biskupského chrámu, pozorně a dlouze zadíval na mozaiky v apsidě a v té chvíli jsem byl opět ve své milované Ravenně. A tak jsem si sedl v hlavní lodi na zem a v klidu si tam meditoval. Hlavou se mi sice honilo všechno možné, ale abych zůstal v oblasti turisticko – cestopisné, tak např. také to, že osudy většiny měst na Istrii jsou v podstatě naprosto stejné. Vezměme si třeba právě Poreč.

Ta byla původně hlavním městem římské kolonie Iulia Parentium. Poté zde vládli Byzantinci a po nich Frankové. Později byla takřka „samostatným městským státem“, aby se vzápětí stala součástí Benátské republiky. Pak přišli Rakušané, po nich Italové a v období II. světové války také Němci. Největší tragedií od dob bojů Benátek s Janovem byly pro město Angličané a Američané. Konkrétně jejich bombardéry zničily nebo alespoň vážně poškodily téměř tři čtvrtiny města. Poté se město stalo nedílnou součástí sjednocené Jugoslávie a nakonec samostatného Chorvatska.

A najednou nastal čas odejít. Doba odjezdu se blížila a já se ještě alespoň zastavil v – unescem také jistě chráněném - shopu, kde jsem si před mnoha desítkami minut kupoval vstupenky. Až zde jsem zjistil, že mi zbylo na 2-3 pohledy a jinak jsem už zcela bez prostředků. Těch 15 euro poslední pomoci, dovedně ukrytých spolu se zrcadlovkou (dost mi občas chyběla, ale nechtěl jsem se s ní raději celý den „tahat“) v autobuse, mně v té chvíli bylo platných asi jako umrzlému nový zimník. A dlouhodobý pobyt v nejznámější porečské památce mě také celkem dost dehydratoval. Tekutiny mi ovšem už také dávno došly a zbytek slivovice nebyl v té chvíli tím nejvhodnějším osvěžovačem vyschlého hrdla.

Bez peněz i tekutin a s písní o cestě s bolavou patou na rtech jsem se znovu vydal do ulic města. Nevím proč, ale právě v této chvíli si mě vybrali náhončí všech zdejších taveren, restaurací a pizzerií a nutili mě, abych se právě k nim šel dobře najíst a napít. Ve chvíli totální krize jsem dostal malou pivní infuzi od kolegů z Ostravy a vzápětí narazil na část naší výpravy. Janin šlechetný Mira mi půjčil na pivo, čímž mi zachránil minimálně život. A ten jsem si pak raději ještě opakovaně zachraňoval po příjezdu autobusu.

Předtím jsem – patřičně posílen - ještě stihl opět projít památkově nejatraktivnější část města a k úplnému štěstí mi chyběla – nebo spíše přebývala – svatba, jejíž průběh mi zavazel v pořizování fotodokumentace. Pozitivem bylo pár nových objevů, včetně několika pozoruhodných děl místních pouličních umělců. Pak jsem se jel ještě podívat k místu odjezdu (kupodivu to bylo opět u hřbitova) a protože času bylo ještě dost, šel jsem si zaplavat do moře. Během tohoto zájezdu už podruhé. Tam jsem pořídil posledních pět fotografií a potom už nás všechny čekal opravdu jen odjezd domů

Do Šumperka jsme přijeli v sobotu 9. července. Všichni živi a relativně zdrávi. Rozloučili jsme se a já se vydal kolmo k domovu. Naštěstí bez zavazadel. Ta mi za chvíli doručila Alena, protože moje rodina se i s přibližovadlem pohybovala kdesi na Boskovicku. Při zpětném pohledu musím přiznat, že se mi v Julských Alpách chvílemi líbilo dokonce více než rok předtím v Dolomitech. A i když chorvatská část byla pro mnohé zbytečná, já si ji také užil. A neviděných památek mi v této části Istrie zůstalo ještě pořád dost a dost …