Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 1 (italská horská jezera a Planica)

Při pohledu z okna jistě mnozí rádi zavzpomínají na letní dny, kdy sluníčko bylo usměvavější a venkovní teploty naší tělesné schránce příjemnější. A proto i my si připomínáme moment, kdy jsme - po loňském cyklozájezdu do italských Dolomit – začátkem už loňských prázdnin vyrazili do států s Itálií sousedících a dříve sdružených pod sjednocující výsostné znaky Jugoslávie. Oblíbená Itálie však ani tentokrát opomenuta rozhodně nezůstala. Protože ale horské části byla věnována jen první polovina nabízené cestovní atrakce, mnozí z loňských účastníků zájezdu letošní akci „odpískali“. Nahradit je měl jeden z občanů Spojených států amerických, který neváhal dorazit až z Floridy a – alespoň pro mě – početný soubor chorvatských historických památek. K těm však bylo ještě hodně daleko, protože jsme se teprve hotovili k odjezdu ze Šumperka a na kalendáři „svítil“ čtvrtek 30. června 2016. Odjížděli jsme tradičně z parkoviště jednoho šumperského chrámu konzumu a já teď jen doufám, že jsem toho půlroku udržel v hlavě dost myšlenek na to, abych dal dohromady tento soubor cestopisů. Deník výpravy jsem si sice nevedl, ale snad mi pomůže obsáhlá fotodokumentace …

První skutečný zájezdový den byl tedy až pátek 1. července, kdy jsme nejprve projeli Rakouskem do Itálie, a poté již pokračovali v sedle svých bicyklů. Autobus nás vysadil v sedle Sella Nevea a my se těšili nejen na pobyt v místě, kde trénují závodníci SP ve sjezdovém lyžování, ale také na výjezd lanovkou k horské chatě Rifugio Gilberti a následné výhledy, focení a krátkou túru. Lanovka však „nepremávala“ a my také – po nedlouhém prudkém sjezdu a následném zpětném stoupání - hned pochopili, že se tentokrát bude jezdit po hodně malých skupinkách, protože jsme se okamžitě totálně „roztrhali“. Nejen Američan Ivan tím byl celkem dost zaskočen …

Výjezd lanovkou k vrcholkům hor tak nahradil sjezd k vodním hladinám. Konkrétně k jezeru Lago del Predil a stejnojmenné pevnosti. Okolo jsou kopečky s výškou pohybující se většinou mezi 1.600 až 1.900 nadmořských metrů a nás čeká první pivo, ty odvážnější také první skok do živlu rozbouřeného střemhlav. A pak se již vydáme směrem na Tarvisio. Zde se napojíme na novou asfaltovou cyklostezku, která vede po zrušeném tělese železnice. A zamíříme směrem na Slovinsko.

Ještě před tím nás však čeká jedna zajímavá odbočka. Bude to sice do kopce a výšky téměř tisíc metrů nadmořských, ale odměnou nám bude „dvojpodlažní“ ledovcové jezero Lago di Fusine s krásným panoramatem okolních hor. Horní jezero sice viděli jen někteří z nás, ale pivo na terásce nad hladinou toho dolního chutnalo opravdu všem. Velmi pěkné místo, nacházející se v blízkosti italsko-slovinské hranice, mnohdy označované za jedny z nejkrásnějších alpských jezer vůbec, je dnes už přírodním parkem.

Nic ale netrvá věčně, a tak i my se dokocháme, já najdu na krátkou dobu ztracené cyklistické brýle, a všichni se odměníme sjezdem do údolí. Zanedlouho pak legálně překročíme státní hranice. Po naší cyklostezce však nejedeme dlouho, protože nás čeká další odbočka s následným – tentokrát podstatně mírnějším – stoupáním – na jejímž konci nás čeká mamut. Tím není myšlen nějaký zamrzlý prehistorický chlupatý slon ani jiná fosilie, ale slavný planický skokanský můstek, na kterém svého času padaly všechny světové rekordy v letech na lyžích a kde si i naši borci hravě plnili svá osobní maxima, překračující 200 naměřených metrů. Krátce zde spočneme, prohlédneme si zajímavý sportovní komplex Nordijski center Planica a pomalu se vydáme k místu, kde máme být ubytováni.

Podhorská vesnička Podkoren nás přivítá nepřívětivě. V jakési chalupě prodávají jen předražené lahváče a obchod tady nemají vůbec. Žádná velká tragedie to pro nás ale není, protože jinak se jedná o velmi příjemné místo, které každoročně ožívá hlavně při pořádání závodů SP ve sjezdovém lyžování. Já si stihnu prohlédnout i zdejší hřbitovní kostelík sv. Ondřeje, na kterém se i dnes můžeme potkat s nepatrnými pozůstatky časů gotických, včetně venkovních fresek, a poté jsme již rozděleni v různých soukromých zařízeních po celé obci. Pro nás je jistou nevýhodou, že na večerní porady musíme chodit poměrně daleko, navíc s celkem zbytečně velkým převýšením. Nakonec jsem patřil k nepatrné menšině, která se těchto porad s fasováním mapek a točením hanušovického Šeráku zúčastňoval poctivě a pravidelně. Na rozdíl od jiných jsem pak při závěrečném vyúčtování chvíli i lehce zalitoval, že jsem nebyl střídmější. Škoda, že tu chyběl Pekoš …

Pro většinu účastníků zájezdu nastává období večerního klidu, jen my s Ivanem si – zřejmě v rámci svazu česko-amerického přátelství – ještě zajedeme do nedalekého věhlasného městečka a lyžařského centra Kranjska Gora. Naším úkolem je sice hlavně nákup základních potravin, jako jsou např. pivo, víno, sýr a okurky, ale ke své velké radosti stihnu také prohlídku zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie. Jeho současná podoba pochází z roku 1510, gotika zde rozhodně nechybí a pohyb je zde opravdu hodně volný, včetně možnosti vystoupit na kůr a okouknout chrámové „hammondky“ hodně zblízka. Pak ještě koupit na pěší zóně pár pohledů a je opravdu pomalu konec prvního – dle programu zájezdu, samozřejmě, již druhého - dne. Ivan se ještě vydává v plen tlupě našich osamělých krásek a já se v klidu usadím k televiznímu fotbalovému zápasu. Příští den nás prý čeká opět pěkné počasí a převážně dlouhé prudké sjezdy …