Jižní Čechy a Šumava I. (Skuteč, Podlažice, Obrataň, Komařice, Trhové Sviny, Buškův hamr, Pořešín)

Oblíbené jižní Čechy jsme navštívili – alespoň někteří – po čase krátkém, k vyzkoušenému ubytování v blízkosti Českého Krumlova jsme se vrátili po dlouhých jedenácti letech. A jak jsou přepestré celé jižní Čechy, tak jsem se snažil připravit i náš týdenní program, který měl zahrnovat neobvyklé skalní útvary, památky technické i sakrální, rozsáhlé vodní plochy, hradní zříceniny všech velikostí a stupňů zachovalosti, rozhledny z řad obrů i trpaslíků, poutní areály i „hory, doly, černý les“ …

A hned na úvod bych asi měl zmínit, že i když vše neklaplo tak, jak bychom si představovali (občas déšť, všude objížďky a rozkopané silnice, zavřená muzea a informační střediska nebo rekonstruované – a tudíž zcela nepřístupné – památky), bylo to ve finále skvělé. Dokonce jsme našli i chvilku času na sběr a následné zpracování stopkovýtrusných.

Vše začalo v sobotu 10.9.2022 východočeským prologem. Ten si vymysleli naši přátelé, protože byli ještě nepolíbeni Ďábelskou biblí. Takže zatímco oni bloumali muzeem v Chrasti, my si prošli centrum pětitisícového městečka Skuteč (mj. kostel Nanebevzetí Panny Marie, který postupně vznikal od 14. do 18. století, mariánský sloup z 18. až 19. století nebo zajímavá školní budova) i část velice zajímavé Žulové stezky Horkami. Poté již nastal čas přesunout se do Podlažic, kde se nachází kostel sv. Markéty z přelomu 17. a 18. století. Díky jedné z „účastnic zájezdu“ jsme tentokrát měli domluvenou komentovanou prohlídku této trojlodní baziliky. Prošmejdili jsme ji celkem poctivě (alespoň někteří), poděkovali průvodci a hned poté, co jsme tento svatostánek opustili, začalo pršet. Brzy lilo tak, že jsme si – ač neradi - připomněli Kokořínsko, které jsme relativně nedávno kvůli vodě shůry předčasně opustili.

Během cesty nás ještě čekali tři nedlouhé přestávky. Během nich jsme stihli opožděně poobědvat a prohlédnout si zajímavý kostelík Narození Panny Marie v obci Obrataň (to už jsme byli na Vysočině), jehož historie se začíná psát již v I. polovině 14. století, i zámek (chátrající renesanční stavba vzniklá z tvrze pocházející z poloviny 16. století) a sochu Immaculaty (barokní práce z roku 1730) v obci Komařice. To už jsme byli na Českobudějovicku a kolem půl šesté jsme se již zdravili s panem domácím. A zanedlouho také s personálem restaurace s velmi sympatickým jménem – Slávie.  

Pak ještě zatopit v krbových kamnech a byla tu neděle 11.9.2022. Ranní obloha nám nic moc pěkného neslibovala, ale my se drželi nadále naplánovaného programu, který nám dával jasný směr - Trhové Sviny. Koneckonců zdejší kostel Nanebevzetí Panny Marie s oltářní soškou Madony z roku 1520 zmiňuje snad každá správná kniha o gotické architektuře a umění - tedy minimálně o té české nebo jihočeské. A já tak tuto zastávku považoval za jeden z vrcholů celého týdne.

Příjezd na místo ovšem moc úspěšný nebyl. Po zaparkování jsme totiž vyrazili do infocentra, které bylo neprodyšně uzavřeno (v této souvislosti je zajímavé, že v drtivé většině případů jsme v pracovní dny navštívili IC, která otevírala pouze o víkendech, a o víkendech jsme se marně dobývali do IC, která fungují pouze ve dny pracovní – nebylo by špatné to trošku sjednotit, nenechávat na internetu nepravdivé informace o otevíracích dobách a alespoň v tom září ještě trošku myslet i na turisty). A tak někteří vyrazili shánět něco na zub, jiní raději ke zmíněnému kostelu.

A měl jsem štěstí, protože mladý pan farář ještě venku debatoval se svými dvěma ovečkami. Kostel mi ochotně odemknul, ale dal mi jen dvě minutky, protože odjížděl na další „štaci“. Potemnělý kostel jsem proběhl v takovém tempu, že jsem sice vnímal jeho krásu, ale zcela opomněl onu gotickou sošku na oltáři. Ostatní pak už stihli jen nakouknout ode dveří, které se vzápětí opět uzavřely.

A potom jsme se již vydali na okruh nazvaný NS Trhosvinensko. Současně také začalo lehce pršet. Po několika minutách už ovšem lilo jako z konve a někteří malověrní se přestávali usmívat. Naštěstí jsme brzy dorazili k dalšímu klenotu dne, tedy k Buškovu hamru. A tady jsme se od první chvíle cítili skvěle. Do začátku prohlídky půl hodiny času, krbová kamna jela na plný výkon a v nabídce dne spousta zajímavých laskomin, např. točené pivo a horká medovina.

Buškův hamr se nachází na toku Klenského potoka, byl založen v roce 1780 a je jedním ze tří dochovaných funkčních hamrů v ČR. Hamr je v podstatě vodní kovárna (zejména ty, které měly za otce kováře, zde byly nadšeny) a spuštění bucharu je opravdu zážitek. A v momentě, kdy velmi zajímavá prohlídka hamru končila, už na nás z modré oblohy svítilo sluníčko.

V té chvíli zavládla všeobecná spokojenost, kterou nezměnil ani fakt, že po zbytek dne už jsme až tak moc úspěšní nebyli (tedy pokud pominu skutečnost, že někteří jednotlivci během další cesty neustále odbíhali do lesa, kde zahájili úspěšný sběr hřibovitých). Ostatní atrakce už nám totiž zůstaly uzavřeny a první z nich byla ještě stále součástí „naší“ NS. Poutní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1710 se nachází v centru barokního areálu, který jsme tak viděli jen z venku. Po něm nás čekalo ještě několik zajímavých božích muk, výborný oběd u Asiatů a odjezd za posledním bodem programu druhého dne.

Tím měla být prohlídka zříceniny hradu Pořešín, která se nachází na skalním ostrohu nad řekou Malší. Hrad vznikl na přelomu 13. a 14. století a jeho historie nijak dlouhá nebyla. Oldřich z Rožmberka totiž nechal hrad sám pobořit, aby nepadl do rukou husitům. Na romantickou zříceninu jsme se opravdu těšili … bohužel marně. I když zde mělo být podle internetu otevřeno až do 18,00 hod., našli jsme již v 16,05 hod. areál opuštěný a bránu pevně uzamčenou.

Takže jen nějaké to neslušné slovo (na místě se nás podobně nadávajících sešly snad dvě desítky) a odjezd do našeho přechodného bydliště. V neděli jsme pak usínali s tím, že v první pracovní den nového týdne by nás měla čekat kombinace pěkného počasí, pěší turistiky a „té pravé“ Šumavy.