Jihočeské putování od Českobudějovických rybníků I. (Chelčice, Bavorov, Helfenburk, Vodňany a Dříteň)

Naše letošní tradiční podzimní putování se po čase opět vrátilo do lokality oblíbené a půvabné, tedy mezi jihočeské rybníky a vše, co je obklopuje. Naším přechodným domovem se staly Dívčice a cílem našich výprav města i vesničky, hrady i zámky, vodní plochy i rozhledny … a pochopitelně také různé občerstvovny, včetně místa, které proslavilo i slovutné seskupení Tři sestry (a v této chvíli opravdu nemyslím manželku a její blízké příbuzné).  

Pro mě osobně se navíc jednalo o náplast na bolístku, kterou mi způsobila nešťastně vynucená neúčast na zářijových kulturně – poznávacích akcích v Berlíně a Benátkách (navíc jsem to ani v jednom případě nemohl k lepšému konci nijak ovlivnit). Takže mi vůbec nevadil ani fakt, že jsme finálně zvolenou variantou nahradili obsazené Třeboňsko. Podstatné bylo to, že nám vyšlo počasí a že nám bylo v jižních Čechách opět dobře. A to nás, prosím pěkně, bylo přesně tolik jako v legendárním týmu pana Klapzuby …  

Ze Šumperka jsme autem vyjeli v pátek 24. září před polednem a po přibližně pětihodinové cestě bylo naprosto jasné, že se Ministerstvo dopravy ani Ředitelství silnic a dálnic mezi naše oblíbence určitě nezařadí. Spíše naopak, na adresu těchto institucí padala spíše slova ostřejší až nepublikovatelná. A určitě to bylo zcela zasloužené …

Díky tomu (a také výrazně pozdnímu příchodu jednoho nejmenovaného účastníka zájezdu k odjezdovému autu) jsme se stihli ten den jen najíst a ubytovat, takže veškerý program pro nás začal až v sobotu 25. září ráno, kdy jsme vyrazili na nedlouhou procházku mezi Českobudějovické rybníky u Dívčic. Potom jsme již nasedli na kola a vyrazili přes Dubenec, Libějovice (krátká zastávka u tzv. Starého zámku) a Chelčice (tady nás několik zajímavých památek a jedno plechovkové chvilku zdrželo) k Bavorovu. Ten sice – jak všeobecně známo – není, co jsou Vodňany, ale minimálně svým děkanským kostelem je předčí.

Hned od samého začátku cesty nás provázely výhledy či pohledy na dvě atrakce: domy ve stylu selského baroka a chladící věže jaderné elektrárny Temelín. Ten první byl určitě příjemnější, ale pořádně užít jsme si ho měli až následující den.

Po příjezdu do Bavorova zasedl celý kolektiv na zdejším náměstí k pivu a obědu s tím, že se budou všichni raději držet původního plánu cesty bez větších výšlapů. Já sám se ale statečně podržel své představy, protože o návštěvu půvabné zříceniny hradu Helfenburk jsem opravdu přijít nechtěl. A tak jsem se nejprve vydal přes náměstí k jedné z nejvýznamnějších staveb jihočeské gotiky, tj. krásnému trojlodnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie z poloviny 14. století (tato stavba v podobě Mockerovy regotizace z počátku minulého století opravdu stojí za vidění a zaujme zejména barokním sloupovým hlavním oltářem se sochami světců, bočním oltářem sv. Marka, gotickým presbytářem s nástěnnými malbami, šestipatrovou Rožmberskou i třípatrovou jihozápadní věží, ústupkovým portálem nebo některými – i když zjevně falešnými – chrliči) a potom i na sedmikilometrové stoupání, které ale rozhodně stálo za to.

Nijak zvlášť jsem nespěchal, protože mi bylo víceméně jasné, že zbytek dne už budu putovat zcela sám. Ani mi to nevadilo a ve finále jsem přišel vlastně jen o jeden kamenný mostek a židovský hřbitov. Více než plnohodnotnou náhradou mi byla nejen nádherná hradní zřícenina, ale i obrovské mraveniště pod hradem, které se dokonce – a velmi dobře – prodává na pohlednicích. Původně jsem chtěl na jeho obyvatele upozornit Ťutínka, ale nakonec jsem si to rozmyslel a snažil se mít raději nepříjemně prudké, závěrečné stoupání rychle za sebou.

Prohlídku hradní zříceniny jsem se snažil neuspěchat. Lidí zde bylo až nepříjemně mnoho a bylo třeba zklidnit tepovou frekvenci. Takže napřed jedno točené, nějaká ta vizitka a drobný suvenýr, a až poté se vydat mezi kamenné hradby. Hrad Helfenburk založili Rožmberkové počátkem II. poloviny 14. století. Později se celý komplex dočkal různých přestaveb a přístaveb, takže se jeho podoba stala pozdně gotickou. Několik nádvoří, dva paláce (do jednoho se dnes nesmí neb z něj odpadává kamení), dvě válcové věže (ta strážní v současnosti slouží jako rozhledna), zbytky hospodářských budov, hradby s baštami … no prostě a krátce, i když jsem se rozhodně neloudal, pobyl jsem nakonec na Helfenburku něco málo přes hodinku.

Následoval sjezd do Bavorova a potom zrychlený přesun po hlavní silnici do Vodňan. Tady jsem dojel své souputníky, kteří zde odpočívali – zcela nečekaně – v občerstvovně na náměstí. Setkali jsme se zde ovšem jen letmo, a tak jsem jel i nadále sám. Definitivně jsme k jednomu stolu zasedli až v restauraci naproti zámku v obci Dříteň. Předtím jsem si ale prohlédl alespoň vodňanské náměstí Svobody (mj. zajímavá budova spořitelny) a zdejší kostel Narození Panny Marie (pochází z počátku 14. století, jeho současná podoba je výsledkem regotizace a zdobí jej dekorace vytvořené dle návrhu Mikoláše Alše). Až zde budu příště, zaměřím se na městské opevnění, takto jsem si už dal jen jedno zelené pivo s příchutí konopí a pokračoval dál.

Původně jsem namířil nejkratší cestou k našemu přechodnému domovu, ale protože jsem neměl klíče a netušil, kde jsou ostatní, využil jsem služeb mobilního operátora a následně se vydal do obce Dříteň. Ještě předtím jsem ale stihl zastávku v Záblatíčku (mariánský kostel, kaple, kovárna) a u památníku bitvy u Záblatí. V Dřítni jsem nahlédl na nádvoří zdejšího barokního zámku (dnes obecní úřad, v nedávné minulosti JZD), pohlédl na sochu sv. Jana Nepomuckého a přisedl ke zbytku statečných, kteří ještě vytrvali.

Potom už následoval jen nedlouhý sjezd do Dívčic, večerní sprcha a následné posezení s debatou a kulturním programem. A asi fakt stárneme, protože jsme nekončili nad ránem, ale v čase spíše lehce popůlnočním …