Jeseníky 2017 aneb Jak bylo všechno jinak

Cestopisy

Kouty nad Desnou • Fotografie (57) • Foto: HonzaC8

Vstoupit do fotogalerie (57 fotografií)

Kouty nad Desnou, Pohádkový les

Hučivá Desná

Vstoupit do fotogalerie (57 fotografií)

Začnu trochu zeširoka, snad to přežijete. Já a moje žena Věrka, to je dokonalý příklad protikladů. Ona romantik, já pragmatik. Ona estét, já praktik. Věrka nervák, já flegmouš. Prostě všechno naopak. Však jsme taky narození v protilehlých znameních, rak a kozoroh. Můžete hádat, kdo je citlivý ráček, ale já to nejsem. Přesto všechno jsme spolu už asi sto let a na okolí působíme dojmem dokonale sehraného páru a vzoru partnerského soužití. Kdyby to okolí vědělo... Naštěstí jsme hned při první krizi dostali velice funkční návod, jak spolu dále vycházet a nepovraždit se. Třeba by se mohl hodit i někomu z vás. Protože jsme měli absolutně na všechno rozdílné názory, hlavním úkolem bylo - rozdělit si kompetence. Jeden bude rozhodovat o tom, druhý o onom. Vyslovit názor je samozřejmě možné, ale to je tak vše. Jinak se nekompetentní musí podřídit kompetentnímu. Skřípat zubama přitom samozřejmě může, ale někde v ústraní. A tak jsme rozdělovali. Byla to fuška, spousta debat a silných slov, ale nakonec jsme se jakž takž dohodli a začali se snažit to i dodržovat. Děti - Věrka. Peníze - já (to mi asi věřit nebudete, že? ). Barák a auto - já, vybavení domácnosti a zkrášlovací serepetičky - Věrka. A tak dále. Ze začátku to šlo ztuha, ale k našemu velkému údivu jsme zjistili, že to funguje. Dnes už naprosto automaticky.

Taky jsme si měli vymyslet něco, co by nám umožnilo trávit společně volný čas. Tedy aspoň jeho část. Sláva, tady jsme se kupodivu shodli hned. Turistiku, saunu a večerní povídací frťánky slivovičky nebo dobrého vína máme rádi oba. Ale i v těchto aktivitách jedeme podle zajetého o osvědčeného kompetenčního postupu, i když ne zas až tak striktně. V turistice to například znamená, že Věrka určuje den, čas, přibližné kilometry, stravování (hospoda nebo s sebou) a náročnost. Kam, jak a kudy, to je vyloženě na mně a kam vlastně jedeme, se mě Věrka často ptá až ve vlaku a mnohdy i opakovaně. Takže na mně je vymyslet trasu, dopravní spoje, připravit mapové podklady (i když teď už díky chytrému "debilu" toto většinou odpadá, offline Mapy.cz fungují dostatečně) a pak už jen hlídat čas a dodržení plánu. Což mi vyhovuje. Jako správný kozoroh mám rád určitý řád a řídit se nějakým plánem je mi přirozené. Bohužel jsem z rodiny jediný, takže dost často šílím z chaosu, který mi v plánech moje žena a mé tři dospělé princezny dokážou udělat. Proto si užívám, když při té turistice jde vše podle plánu, vlaky jezdí, jak mají, turistické značky vedou tak, jak jsou zakresleny v mapě, vyhlédnutá hospoda má otevřeno, když mít otevřeno má a když nefouká severák, když jsem podle předpovědi počasí naplánoval cestu od jihu.

A teď si představte, jak neskutečně jsem musel trpět, když jsem podrobně naplánoval program na naše společné 4 dny v Jeseníkách a na poslední chvíli se to všechno začalo hroutit jak domeček z karet. Den před odjezdem. Náš stan si na začátku prázdnin půjčili jedni naší mladí. Nyní nám ho měli připravit, abychom si ho cestou vyzvedli. Najednou telefon a lezlo to z dcery jak z chlupaté deky. Stan není. Teda je, ale nepoužitelný. Měli ho ve sklepě a dostali se tam myši. Skvělá zpráva. Takže buď nikam nejet nebo naopak honem do Hradce a koupit stan nový. Kupodivu jsme se s Věrkou shodli - jedeme pro nový, aspoň ho rovnou zajedeme. Jaký? Kompetence jsou jasně dané. Kolik peněz se uvolní, to rozhoduji já, co se za uvolněnou částku koupí, rozhoduje Věrka. Vyslovil jsem částku, Věrka oči v sloup, ale ani slovo. Věrka vybrala stan, já oči v sloup, ale ani slovo. Oba jsme spokojení.

Přijedeme domů a já, že jen tak pro sichr ještě kouknu na stránky vytipovaného kempu ve Vrbně pod Pradědem (tam jsme dosud ještě nebyli). A co nevidím? Zrovna na náš termín si tam dělají dostaveníčko nějací sajdkáristi nebo co. Což jasně znamená rachot, binec, narváno, sbohem klídečku! Takže někam jinam. Ale kam, když už mám naplánované trasy včetně jízdních řádů a kešek po cestě právě z Vrbna? Věrka je v pohodě, přece změna je život a já se s tím nějak popasuju. Tož se s tím pasuju pozdě do noci, aby těch změn bylo co nejméně a toho naplánovaného co nejvíce a potom teprve balím, abychom ráno vyrazili.

Což se stalo. Jedeme autem do Koutů nad Desnou. První trasu jsem měnit nemusel, tam bychom bývali jeli stejně. Cesta ale byla nějaká zvláštní, každou chvíli musíme zastavovat. Jak po šesti pivech a kafi. Copak já, u šedesátníka už se prostata projevovat může, ale Věrka ji nemá a "musí" taky. Vzpomínám si, že čaj k snídani měl nějakou zvláštní chuť. Taky jo. Normální čaj už byl v tašce, tak prý Věrka vzala pytlíky, co byly v šupleti vedle a on to byl její urologický z doby, kdy měla zánět močáku. Dobrý, ledviny tím pádem máme v richtiku.

V Koutech auto odstavujeme na centrálním parkovišti a vyrážíme. Jsou prázdniny, všude mraky lidí, a to vždycky plánuju trasy tak, aby jich tam pravděpodobně bylo co nejmíň. Čili trasy pokud možno neatraktivní pro výletníky, ale o to atraktivnější pro turisty a milovníky té nejobyčejnější přírody. To by tady měla splňovat žlutě značená trasa z Koutů proti proudu Hučivé Desné na Sedlo pod Vřesovkou. Taky jo. Krásná cesta, krásná říčka a dva turisti v protisměru, přesně podle našeho gusta. Tím jsme se sice dostali do míst atraktivních pro všechny, ale měli jsme štěstí. Došli jsme ke Kamennému oknu a tady nikdo. Rozbalujeme gáblíček, sedíme v borůvčí, čučíme na protější kopce, baštíme a klid. Nádhera. Až po jídle slyšíme hlasy a lidí začíná přibývat. Jdeme kolem Vřesové studánky dolů na Červenohorské sedlo a ač čtvrtek, je tu jak na Václaváku. Ani se nezdržujeme a pádíme rovnou dolů do Koutů k autu. Kupodivu, na této žlutě značené cestě opět ani živáček. Že by lidi neměli rádi žlutou barvu?

Sedáme do auta a za chvilku jsme v kempu Bobrovník mezi Jeseníkem a Lipovou-Lázněmi. Tady už to známe z dřívějška. Žádný komfort, ten nepotřebujeme, ale je tu klid. Stan stavíme sice poprvé, protože je nový, ale šlo to hladce. Následuje sprcha v umývárce a je čas tak akorát na večeři. Snažit se najíst v kempové hospodě, to chce trochu masochismu. To už víme z minula. Buď něco smaženého z mražáku přes friťák nebo přes mikrovlnku nebo utopenec. Naštěstí nad hlavní silnicí tak půl kilometru do kopce je Koliba na Bobrovníku a tam se konají lukulské hody. Uzené rovnou z udírny nemá chybu, k tomu chleba, hořčice, křen, naložený kozí roh a pivko a za chvilku je v bříšku jako v pokojíčku. Ještě že do kempu to je z kopce. Vlastně před spaním příjemná procházka.

Ráno se vstává brzy, autobusy nečekají. Plán říká jet autem do Jeseníku, busem do Bělé pod Pradědem a proti proudu Keprnického potoka vystoupat na Keprník a na Šerák. Věrka tam ještě nebyla, přitom kdo nevypil aspoň jednoho Šeráka na Šeráku, jako kdyby v Jeseníkách nikdy nebyl. Jenže, změna je život, jak už tu jednou padlo. Nad kempem stojíme na stopce, abychom vyjeli na hlavní do Jeseníku, kolem jede auto, najednou vidím, že něco vybíhá z lesa a bum pásk, auto v příkopě na druhé straně. To něco byla srna a schytala to bohužel přesně a definitivně. Pomáháme posádce z auta, naštěstí se jim kromě pár odřenin a modřin nic nestalo, a čekáme coby svědci na policisty. Čímž se stalo, že autobus do Bělé odjel bez nás a my řešíme, co dál. No co, změna. Za chvíli má jet (a taky jede) autobus do Zlatých Hor, tam jsme chtěli následující den. Kešky v Garminu mám, mapu nepotřebujeme, když je v mobilu, tak jedeme do Zlatých Hor dnes. Jen budeme muset trasu trochu zkrátit, přece jen toho času máme mnohem méně, než jsem sem plánoval. Ve Zlatých Horách tedy vystupujeme, místo oběda na Šeráku kupujeme housky a sejra, protože první občerstvovnu na trase potkáme až na Rejvízu a tolik hubnout zase nemusíme, a vyrážíme po modré značce na Edelštejn. Je to pěkná makačka, takový ten kopec, kdy vás to nutí jít ještě normálně a ono už to moc nejde, chtělo by to přehodit na stoupací režim, ale ten se zdá být zbytečný... Do toho "prádelna". Slunce sotva prosvítá přes mraky (však taky výhledy nic moc, v oparu), větřík žádný, vzdušná vlhkost vysoká, teplota taky, jako kdyby mělo něco přijít. Ale dobrý, vylezli jsme a pak už to jde líp. Za studánkou Nad Mírem odbočujeme na naučnou stezku k bývalé štole Nový Hackelberg a na Táborské skály. Nad nimi je zajímavá kamenná Vyhlídka. Ideální místo na ty housky. Procházíme kolem dalších štol na Starohoří a kolem kaple sv. Marty (zrovna se opravuje) do Horního Údolí. Zrovna sem přijel úplně prázdný autobus a láká. Ale pochlapili jsme se a jdeme po modré dál pěšky. Zase do kopce. Je sice prudší, než ten na Edelštejn, ale "prádelna" se rozpustila, je krásně a ten kopec najednou vůbec nevadí. Bohužel nás trochu honí čas, takže vynecháváme odbočku k Lurdské jeskyni a metelíme na Rejvíz. No, trochu jsme to neodhadli (teda já) a rychlost chůze přepískli, takže jsme tu dřív a můžeme přejít až na horní konec Rejvízu, odkud nám za pár minut jede autobus do Jeseníku. Tady jdeme na večeři do Praděda a poté rovnou do kempu. Spinká se báječně.

Třetí den. Chceme tedy na ten Keprník a Šerák. Ráno můžeme spát déle, je sobota a autobus do Bělé jede později. Vylezu ze stanu, zataženo. Jdu do umývárky a když z ní vyjdu, prší. Zrada. Žhavím mobil a meteoradar a ouha. Ono to vypadá na dlouho. Ja fakt, že jsme jako docela zvyklí chodit za jakéhokoliv počasí, ale zrovna lézt na dva kopce, kde hlavní atrakcí jsou výhledy, za deště, to je trochu proti logice. No nic. Tak snídáme, Věrka se choulí zpátky do spacáku a já se snažím v mapě najít něco jiného. Další změna, krucinál, to mě dělaj naschvál. Vymyslel jsem tedy náhradní program jeskyňový. Sotva ho Věrka odsouhlasila, pršet přestává. I podle radaru se mrak rozpadl a vypadá to nadějně. To už si ze mě někdo dělá přímo srandu! Ne, už se nic měnit nebude!!! Jedeme do jeskyní! Hm, kdepak. "A nedalo by se na to pivo na Šeráku vylézt někudy jinudy?" s nevinným kukučem se mě zeptala moje drahá polovička. Raz, dva, tři, polykám slinu a slyším se, jak říkám: "Vydrž!" A opět žhavím mobila. Za chvíli už se brodíme mokrou trávou za kempem do Lipové na vlakovou zastávku, neboť nám jede osobák do Ramzové a odtud se na to pivo jít opravdu dá. (Já vím, od kempu tam vede žlutá značka taky, ale kdo tuhle cestu jednou šel, v životě už nemusí.)

V Ramzové už pálí slunce jak o život, díky čemuž se po červené značce pod lanovkou nahoru na Černavu spíše ploužíme. I tak ale pár lidí ještě předcházíme, nejsme úplně nejpomalejší. Na Černavě si chvilku sedíme v trávě, výhled na protější kopečky je nádherný. Potom se přeploužíme ještě do sedla mezi Šerákem a Keprníkem a rozhodujeme se, na který kopec půjdeme. Rozhodují dvě věci. Jednak čas, kdy normálně chodí Polednice a slušní lidé obědvají, a druhak podezřelé zvuky, v nichž identifikujeme bouřku. V té bude na Šeráku líp. Ano, krásně tam bylo. Gulášek, Šeráček, kafíčko, jak málo stačí ke spokojenosti. Bouřka se nakonec rozpadla dřív, než stačila dorazit. Spadlo asi pět kapek a bylo po všem. Jenže po tom obědě se nám už na Keprník nechtělo. Stejně ty výhledy byly nějaké zastřené... Prostě jsme Keprník odpískali. Příště. Padáme dolů k Obřím skalám. Všude spousta lidí, vyhýbáme se jim tak, že nejdeme po značené cestě pro pěší, ale po cyklotrase vpravo. Ta se záhy kříží s tou žlutou, co vede až k nám do kempu. Jenže jít dolů po ní znamená přijít brzy a co pak? Tak na rozcestí u Miroslavi odbočíme na zelenou značku a dorazíme do Lipové ke kostelu. Tahle cesta je moc hezká se spoustou výhledů, hodně si je užíváme. Zadem procházíme Lipovou-Lázně a když se blížíme ke kempu, začínáme zrychlovat. Podvědomě totiž cítíme vůni čerstvého uzeného a do kempu vůbec nejdeme. V Kolibě sedíme do tmy, likvidujeme obrovskou kupu uzených žeber, k tomu pivo..., ještě teď se mi sbíhají sliny.

Poslední noc v kempu se opravdu vydařila. V půl druhé nás probudila bouřka. Opět mobil a radar a když vidíme, co se přímo na nás žene... Bílé skvrny na radarových odrazech znamenají kroupy a těch skvrn je tam několik. I přesto Věrka zůstává romantikem a povídá: "Co kdybych přelezli do auta a dívali se na tu bouřku z auta? Ze stanu je houby vidět." Hned ji chválím: "Skvělý nápad. Jdem." Přece nepřiznám, že především je bouřka v autě daleko bezpečnější než ve stanu. Za chvíli jsme tedy v autě a vida. Podobný nápad měla snad polovina lidí, kteří v kempu byli.

Bouřka se vydařila. Nevím, jak je to možné, ale před Lipovou se nějak rozdělila. Jedna větev šla někde přes Šerák, druhá to vzala severně od nás přes Medvědí kámen, hodinu a půl se blýskalo všude okolo, ale nad naším kempem klid, skoro bezvětří a jen mírný deštík. Ale dokonalé divadlo. O půl čtvrté už zase spíme. Ráno jsme měli v plánu sbalit stan a jet na poslední túru do Branné, nějakých 18 km, jenže... Samozřejmě, zase všechno jinak. Snídáme a najednou telefon. Věrčin. Dcera samozřejmě. A že prý, kdy přijedeme, že by potřebovala nutně hlídat holky. Měl jsem na jazyku, že jsme na dovolené, že holky mají ještě další dvě babičky, jednu prababičku a dvě tety, ale když jsem viděl blažený výraz své ženy, že by mohla opatrovávat ty dvě tygřice, začal jsem v duchu vymýšlet nový program tak na dvě hodinky, abychom byli v Hradci co nejdřív, protože mi bylo jasné, jak rozhovor skončí. Taky jo. "Uděláme to nějak, viď?" Zas ten její kukuč. Jako fakt, až se příště narodím, chci být dcerou mé současné manželky, protože obětavější máma neexistuje.

Nic velkého už se mi vymýšlet nechce. Stan necháme stanem, jedeme do Jeseníku k nádraží a uděláme si okroužek lázněmi a okolím. Akorát tak na ty dvě hodinky. Vracíme se do kempu, balíme stan a valíme k dceři do Hradce. Jedno plus to mělo. Zeťák den předem udělal kýbl guláše a tak jsme se u nich pěkně nafutrovali. Pravda, včera byl guláš na Šeráku. Ale guláš, řízky a uzený, to jsou tři věci, které můžu mít klidně každý den. Zvlášť když z deseti gulášů nejsou nikdy dva stejné.

No a to byl konec naší jesenické dovolené. Z mých plánů nakonec zbyla jen ta první trasa, ale co. Byly to krásné čtyři dny, spousta zážitků a navíc, jako obvykle při líčení dovolené příbuzenstvu Věrka pronesla "Copak náš tatínek, to je skvělý plánovač", ale tentokrát k tomu dodala "a hlavně taky mistr improvizace". Jen doufám, že to nebudu muset dokazovat moc často.