Jeseníky 2007 podruhé - "Panská jízda" - 2.část

Den druhý

Ráno po snídani odjezd busem do Karlovy Studánky. Napřed se stavujeme v obchodě na doplnění potravin - salám, chleba a podobně a Martin nám kupuje dva litry kofoly. Poté si procházíme přenádherné lázničky až nahoru k parkovišti a bufetu pod vodopádem. Syn si tu dává pivo, já kafé a k němu samozřejmě nezbytnou "startušku". Kyslíku kolem nás je nějak až zbytečně moc, mé nebohé plíce se s nevolí dožadují zvýšené dávky nikotinu s horskou prémií. Kolem hlav nám poletují a u košů s odpadky poskakují ptáčci velikosti větších vrabců, ale překrásně zbarvení ! Synovi, který absolutně netuší, co ho v dalších chvílích čeká, kupuju jednoho panáka na kuráž a vidím mu na očích, že čuchá čuchá čertovinu ...

Takže vstyk a odchod. Napřed kousek po silnici a pak po značce proti proudu Bílé Opavy až na loučku, kde se značky dělí. Já samozřejmě vybírám tu žlutou a i když máme zataženo a pod mrakem, tak následující úsek procházíme jako ve snu a Jiříkově vidění. I když tudy nejdu zdaleka poprvé, pokaždé jsem ohromen nesmírnou krásou skalnatého kaňonu a kaskád a vodopádů Bílé Opavy. Na obtížných místech čekám synovo remcání nebo vrčení, kupodivu nic... Po výstupu nad poslední a nejvyšší, asi 8 m Vysoký vodopád a na napojení na modrou a už pohodlnější cestu poněkud zaostávám a od syna schytávám velmi pohrdavý pohled ... Nezbývá než kontrovat : "To sa ti to ide, když těžký batoh mosí na zádoch vláčit chudák tata !" ... a přenechat mu s důvěrou ruksak na zbytek výstupu až nahoru k Ovčárně.

Na "kosmickou raketu" nahoře na temeni Pradědu je dnes docela hezký výhled, počasí se začíná trochu umoudřovat. V samoobslužné restauraci si Martin dává hranolky a já kávu, kupuju mu pohlednici vodopádů Bílé Opavy a píšu mu na ni věnování na památku naší 1.cesty po horách. Na Praděd se díky bohu synovi nechce - mám totiž v rukávu pro odpoledne schován jiný program - a tak sjíždíme busem dolů do K.Studánky. V bufetě si tentokráte dáváme langoše a kofolu a pak mne syn doslova ohromí prohlášením, že by si ten přechod přes vodopády rád zopakoval a či si to nemůžeme dát ještě jednou !!!

Namísto toho mu slíbím další "nezapomenutelné" chvíle a zážitky. Po odpočinku znovu míříme po silnici na rozcestí k vodopádům, my dva ale teď pokračujeme po asfaltové komunikaci o 1 km dál až k dalšímu rozcestí. Po pár krocích po lesní cestě stojíme u převysoké Rolandovy skály. Na její vrcholek s velikým křížem vede zabezpečená cesta. Po zdolání vyhlídky spapáme každý jednu tatranku a kráčíme vstříc novým dobrodružstvím : po velmi pohodlné lesní cestě téměř bez stoupání a asi půl hodině přicházíme k Sedlové boudě ve stejnojmenném sedle mezi "Žárákem" a Lyrou. Zde k mému rozčarování stojí u chaty 2 auta a je tu poněkud přelidněno a přehulákáno !!

Když stoupáme po pěšině pasekami nahoru k Žárovému vrchu, máme v patách děcka i s jejich maminkou. A tak si sedáme pod velikým skaliskem, jehož úzké a vysoké čelo při pohledu zdáli vyvolává představu skalní věže odněkud z Hruboskalska. Je to ale jen skoro 20 m vysoká a uzoučká skalní hradba. Necháme lidi přejít a my si v klidu dáváme opožděný oběd ... Pak zase dál, kousek pod vrcholem potkáváme chlapíka s krásnou černovláskou, když ji míjím, tak se na mne významně zadívá ... o kousek dál se po sobě jako na povel oba ohlédneme ! ( Zajímavé ... ) Konečně nahoře a jsme tu sami !! I když je zataženo a pod mrakem, výhled do kraje a osvícení není úplně nejhorší a tak vytahuju fotoaparát a dávám se do "práce". Vrcholek Žárového vrchu dosahuje 1094 m a jeho vrcholová paseka je poseta skalisky, stěnami a jednotlivými skalními bloky. Horniny, které je tvoří, jsou fylity, migmatity a ortorula. Místy s detailním provrásněním skalních stěn. Pro laiky - jsou to všechno horniny, které vznikly přeměnou krystalických břidlic. Skály mají fantastické a pitoreskní tvary, připomínají postavy, různé pravěké potvory a hradní zříceniny - vaší fantazii se meze nekladou. Z vrcholku skalnatého hřbetu je moc krásný kruhový výhled na obrovský kus Jeseníků a jejich podhůří. Hlavně je ale odtud snad nejlepší rozhled na málo známou část těchto hor s masívem Orlíku, plnou skal a ještě ryzí divočiny, evokující atmosféru Rumunských Karpat ...

Po hřebeni a kolem dalších skal klesáme lesem do sedélka a procházíme si ty nejhezčí skály také na druhém, nižším vrcholu Žárového vrchu. Tady potkáváme sympatického "kolegu fotografa" a já s ním dávám řeč. ( Už posledně jsem si myslel, že je tímto druhým skalnatým vrcholkem Plošina, ale nedávno jsem při koupi velmi podrobné mapy tohoto pohoří zjistil, že její ploché temeno s dalšími skalními útvary se ukrývá v lese někde víc napravo směrem k Ludvíkovu. ) Naši procházku po skalách končíme u nádherné skalní stěny s výraznou polověží, která by mohla být okrasou i známých Broumovských stěn. Martin při řeči rozhazuje rukama, tím naštve prolétající vosu a ta ho "očkuje" proti dobré náladě !!

A je to v pytli !!! Syn mi zase hudruje jak starý krocan ... Zestupujeme po hřebeni průsekem dolů lesem a mne pak nenapadne nic moudřejšího, než zabočit vlevo do lesa a zestupovat opět v trávě a skrytými vývraty kolem desítek nižších skalních bloků k lesní cestě. A po ní prudký zestup dolů na lesní asfaltku, vedoucí po úbočí Žárového vrchu od Sedlové boudy až do Vrbna. Co říkal syn na ten neschůdný úsek ??? Tak to opravdu nevím, protože jsem si z batohu vytáhl špunty do uší a vrazil si je do slechů, jak nejvíc to jenom šlo !!!

V průběhu dalších ujítých metrů - tentokrát už po pohodlné silničce s výhledy do údolí a na lesy plné skal nad Střední Opavou - a s ubývající nadmořskou výškou se emoce uklidňují ... Máme telefonát od Jany, přicházíme do kempu, hygiena a večer v docela dobré zimě posedíme a pokecáme venku u bufetu. Přichází 22.hodina a my odcházíme na kutě. Já si pro jistotu na noc oblékám i mikinu, vrážím do uší ucpávky a když se pak jdu na WC vyvenčit, jako duch si vedle mne stoupne jakýsi dědek, já se příšerně leknu ... a jde to mimo mísu !!

Den třetí

V noci je opravdu šílená zima, ale zato se budíme se do překrásného rána. To je nám houby platné, protože dnes odsud odjíždíme. Rychle sbalit, odevzdat klíče a busem do Rýmařova. V bufetu kafé a kofola a asi po hodině odjezd okolo zámku v Janovicích a serpentinami nahoru do plochého sedla a u motorestu na Skřítku vystupujeme. Vyrážíme po značce směrem k Rabštejnu s tím, že cestou odbočíme na Bílé a Černé kameny. Cestou se ale nějak rozkecáme o všem možném - ( i na mé zážitky z vojny a na holky všeobecně dojde) - míjíme vyhlídkovou skálu Krtinec, zapomeneme odbočit vlevo a najednou se ocitáme na rozcestí jménem Hvězda. A to není dobré, protože jsme si udělali dost zbytečnou zacházku : na Rabštejn je to odsud 3 km a těžko se nám bude chtět vracet zpět. Syn ale k mému velikému překvapení navrhuje, ať potom jedeme k Malínské rokli vlakem a jdeme se na ni podívat z druhé strany ...

Po lesní vrstevnicové cestě s několika výhledy na skály Rabštejna přicházíme ke krásnému novému penzionu na louce pod hradem. Dáváme si tu něco k pití, s dovolením si tu necháváme těžké batožiny a na Rabštejn lezeme jen nalehko. Skály jsou ohromující a dosahují výše snad 40 metrů, lezeme na hradní nádvoří se zbytky kdysi významného hradu. Lidí a horolezců je tu v dnešním krásném dni jak much, skály jsou ale teď v létě docela dost zarosteny vegetací, takže jsem maličko zklamán ... Zato výstup po žebříku nahoru na nejvyšší bod skal a výhled do okolí je teda parádním zážitkem ! Tělo chrochtá blahem od zvýšeného přísunu adrenalinu, když lezu zpátky po žebříku dolů, nožky se mi štěstím jenom třepou, však mne taky Martin zůstal radši prozíravě čekat dole pod tím žebřem !!

Já se pak od syna vzdaluju na průzkum kopřivami a vegetací zarosteného spodního hradního nádvoří se skromnými zbytky zdiva a s Martinem se znovu potkáváme až na louce u penzionu. Bereme si naše věci, čeká nás zestup 3 km dolů lesem po červené značce do Bedřichova a po hodinovém čekání na bus odjezd přes Oskavu a Šumvald do Uničova. Před vlakovým nádražím se z informační tabule dozvídáme nějaké zajímavosti a informace o tomto kdysi královském městě. Několik fotografií pak poodhaluje něco z městských historických památek. Uničov se zdá býti velmi zajímavým městem. My už se ale v tom šíleném vedru nehneme z nádraží ani na krok - ( o nějaké Malínské rokli si můžeme nechat leda tak zdát, příště ) ... a čekáme na vlak do Olomouce a odtud pak jedeme rychlíkem do Zlína ...

( Tak tahle společná vícedenní cesta se synem byla první - a bohužel prozatím poslední - syn se vyučil na strojvedoucího,nemá čas a vše další prozatím ve hvězdách ...)