Jedeme znovu na severovýchod - 29. den: Malá Morávka - vesnická památková zóna a turbína Müllerovy papírny; rozhledna Nová Ves; Rýmařov - městská památková zóna, pivovary Morous a Excelent a Edrovický rybník; Rešovské vodopády

V noci byl klid, dobře jsme spali i ráno. Když jsme před osmou vstali, je parkoviště skoro plné, auta už stojí podél silnice. Poměrně schováni ve stínu u lesa snídáme a sledujeme davy, které směřují do údolí Bílé Opavy. Včera jsme udělali dobře, když jsme vyrazili už v sedm. Aspoň jsme si to užili v klidu. Jít v takovém davu, to bych to asi zrušila.

Zajíždíme do Karlovy studánky pro minerálku a při té příležitosti se jdeme podívat na malou dřevěnou osmibokou kapli sv. Huberta na západním okraji obce, kde jsme minule nebyli. Byla postavena pravděpodobně v letech 1757 – 1758. Stojí na kamenné podezdívce a je zakončena šindelovou zvonovitou střechou s lucernou, s cibulovou bání, makovicí a křížem. Nad oltářem je zavěšen obraz sv. Huberta z r. 1758. Na plochém stropu je obraz, který představuje hold venkovského lidu svaté Trojici. Na stěnách jsou zavěšeny obrazy malované na dřevě. Je vidět dovnitř, je to tam moc hezké.

Naše další cesta vede na jih do Malé Morávky, kde byla vyhlášena vesnická památková zóna. První písemná zmínka o této hornické obci je z r. 1594. Před r. 1598 tady byly postaveny nové hutě a čtyři hamry. Vrchnost zde postavila pět obytných domků pro odborníky, kteří sem přišli z Čech okolí i z Německa. Byl zde panský nájemní dvůr, pila a mlýn. Kolem roku 1790 tady bylo víc než 150 domů, většinou dřevěných roubenek sudetoněmeckého jesenického typu. Řada z nich se zachovala do dnešních dnů. V 19. století se dolování už omezovalo, v 70. letech 19. století zcela ustalo.

Obcí jsme pomalu projeli - domy jsou tu skutečně zajímavé. Zastavili jsme až na odbočce do Karlova pod Pradědem, kde je turistické zastavení u turbíny Müllerovy papírny ze 70. let 19. století. Zhruba 60 let byla zahrnuta pod úrovní zahrady jednoho zdejšího domu. Byla vyzvednuta, očištěna a od r. 2010 je vystavena zde - v rekonstruovaném torzu pilířové stodoly moučného mlýna.

Voda nám dochází. Pokračujeme směr Karlov pod Pradědem, kde v první vlevo odbočující silničce je po pravé straně studánka. Teče hodně, ale není pitná, jak nám řekli v domku naproti. Byli milí, zachránili nás - natočili mi dvě pětky pitné vody.

Vracíme se na hlavní a pokračujeme dál na jih do Dolní Moravice, kde odbočujeme k rozhledně Nová Ves. Nechá se dojet až k ní. Postavit tady rozhlednu chtěla obec postavit již r. 2004. Až r. 2011 získali dotaci z Regionálního operačního programu. Díky tomu mohli postavit nejen rozhlednu, ale i infocentrum, ve dvou místnostech malé muzeum, dětský koutek, sociální zařízení, úschovnou kol a lyží a také menší parkoviště. Slavnostní otevření bylo 29. května 2014.

Z přízemního šestibokého domku vyrůstá šestiboký železobetonový tubus, který je obložený modřínovým dřevem. Rozhledna je vysoká 31,3 metry, na zastřešenou vyhlídkovou plošinu ve výši 27,5 metru vede ocelové točité schodiště se 164 pohodlnými schody. V mezipatrech jsou informace o přírodě, těžbě, lyžování. Jsou zde vyobrazeny i rozhledny, které je možno v okolí navštívit. Výhled je kruhový - daleký a nádherný. Je vidět Rýmařovsko, Bruntálsko, hlavní hřeben Hrubého Jeseníku, Slezská Harta, Velký a Malý Roudný, při dobré viditelnosti i Beskydy a Vysoké Tatry. To vše a ještě víc je pěkně popsáno na panoramatických obrázcích. Tady se nám moc líbilo, i ta rozhledna je pěkná.

Po hranici CHKO Jeseníky pokračujeme dál na jih do Rýmařova. Začínáme v pivovaře Morous. Vlastní budovu - rodinný hotel Slunce začali stavět r. 2017, r. 2018 získali povolení k provozování daňového skladu i výrobě kvasného lihu a r. 2019 již uvařili svoji první várku. A proč zrovna název Morous? Morous je navenek drsný člověk, ale i ten může být citlivý a dobrosrdečný. Takový je právě i sládek Karel Polišenský, ale také Rýmařov a celý kraj Jeseníků a Sudet - je to drsný, ale nádherný kraj.

Já zde ochutnávám jejich sladovou limonádu Morousovu Pivoňku. Mezitím nám do našich petek natočili APU - Red Ale a klasiku ležák 12. Ota kupuje ještě tácek a etikety a odjíždíme do města.

Již před dvěma tisíci lety tudy procházeli Keltové - po nich zůstaly nízké rýžovnické kopečky v blízkosti řeky Moravice. Přibližně v 5. století zde žili Slované - přilákala je sem ložiska zlata, stříbra a dalších kovů. První písemná zmínka je z r. 1351. Již však v 1. pol 13. století zde začalo středověké osídlení. V té době byla založena tvrz na nízkém ostrohu jihozápadně od současného centra města. V dnešní době jsou v parčíku vidět kamenné základy obytné budovy a geologická expozice. V podhradí - na jižním břehu Podolského potoka byla založena zemědělská osada. Kolem r. 1250 však sídliště z neznámého důvodu zaniklo. V poslední třetině 13. století osadu obnovili kolonisté z Německa - ti postavili ves se zemědělskými usedlostmi a s návsí, kde byly domy řemeslníků. Od r. 1406 je Rýmařov městem. Po požáru dne 3. dubna 1790 bylo město téměř postaveno znovu - v duchu klasicismu a empíru.

Od r. 2003 je historické jádro města městskou památkovou zónou. Ta zahrnuje celkem 6 památek - ty jsme si chtěli ve městě prohlédnout. Parkujeme u dalšího rýmařovského pivovaru - u pivovaru Excelent, hned vedle repliky kamenných základů obytné budovy. Protože se chceme ve městě chvilku zdržet, začínáme tam. Vařit pivo se ve městě začalo r. 1561. Po požárech bylo nutno postavit nový pivovar - ten vznikl r. 1661 právě na místě nynějšího pivovaru. Pivo se zde vařilo do r. 1858. Pak budova chátrala. R. 1995 však byla zrekonstruována a od té doby se zde opět vaří pivo. Dnes se pivo vaří hlavně pro potřebu vlastní restaurace s hotelem. Občas si někdo přijede pro sud nebo si koupí petky.

Já si dávám malou ovocnou 11 - moc mi chutná, dokonce i pivaři Otovi. Ten chtěl černou 10, bohužel došla, dává si tedy malou 11. Nechávame si natočit litr polotmavé 13, medovou 11 a dokonce i tu ovocnou 11. Tácky mají zdarma, mají i kalendář, i když je na r. 2011. To samozřejmě Otovi nevadí. Rád si přečte i ten starší - vloni ho nesehnal.

Jdeme se podívat do města na těch 6 nejzajímavějších památek. Začínáme na náměstí Míru, které je nedaleko. Zde byl i středověký rynk. Kvůli častým požárům je zde možno najít stopy všech stavebních slohů. Dominantou je uprostřed stojící radnice. I v ní se prolínají snad všechny slohy od gotiky po klasicismus. Převládá však empír a klasicismus. Nad vchodem je umístěn kamenný znak města z r. 1844.

Na náměstí je mariánský sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie z r. 1863. Byl postaven po odeznění epidemie moru. Na druhém konci náměstí je pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1736.

Z náměstí je vidět nedaleký kostel svatého Michala. Byl založen ve 2. pol. 13. století, tedy v době založení obce. Tehdejší stavba byla dřevěná, od 14. století pak zděná. Poškodilo ho několik požárů. Po požáru r. 1668 byl přestavěn. Od té doby má jehlancovou střechu a nový interiér. Požár r. 1790, který zničil téměř celé město, se na kostelu zase tolik nepodepsal. Kostel nemusel být postaven nový, opravy byly provedeny v duchu klasicismu a historizujících slohů. Nejstarší částí je prostá barokní Růžencová kaple z r. 1688, která pozdějším požárem téměř nebyla poškozena. Zachovalo se i pozdně gotické jádro z let 1351 - 1360.

Naproti kostelu stojí fara - budova s věžičkou, která byla postavena r. 1542 ve stylu renesance, původně pravděpodobně k jiným účelům. Je to původní a nejcennější budova města. Tím jsme prohlídku města ukončili.

Je čas oběda, ale na oběd jít nechceme. Budeme vařit. Zajíždíme proto k Edrovickému rybníku, který je na západním okraji města. Je vhodný i ke koupání, pláž je travnatá, vstup do vody pozvolný. A já doufám, že bude vhodný i k vaření oběda. Jen se obáváme, zda tam nebude moc lidí. Počasí je na koupání přímo stvořené. Jenže snad všichni jsou na Pradědu. Už ve městě nebyl nikdo, dokonce ani v restauraci. Tady je parkoviště velké a prázdné, a to je tady i tenisový kurt a hřiště na volejbal. Ve vodě jsou dva lidé. Pro nás je to tedy prostředí zcela ideální.

Parkujeme v koutku u živého plotu. Nejdřív se jdeme vykoupat, voda je úžasná , dokonce není ani příliš studená. Cachtáme se docela dlouho, až pak vařím oběd. Těstoviny jsou hned.

Po obědě pokračujeme dál na jih. Zajíždíme do Rešova, chceme vyrazit na Rešovské vodopády. Je to tady jako v Karlově Studánce. Parkoviště jsou plná, parkuje se i podél silnice. Nechybělo moc a málem jsme odjeli. Naštěstí se uvolnilo jedno místečko. U jedné zdejší restaurace. Je otevřené okénko, ale je tam fronta. Nezastavujeme, pokračujeme po žluté.

Nevím, zda jsme zvolili tu nejlepší trasu. Začínáme tím, že hodně prudce klesáme. Cesta vede po úzké silnici mezi chalupami, cestou jsou asi tři prameny. Po včerejšku - po klesání z Praděda cítíme kolena. Rovná se to až na bezejmenném rozcestí, kde žlutá odbočuje k Fialovu mlýnu. Není známo, kdy byl založen. První zmínka o něm je z r. 1755 - tehdy pod názvem Eisenbergmühle, tedy Rudský mlýn. Vlastní mlýn byl postaven ve tvaru písmene L, patřily k němu dvě samostatně stojící dřevěné budovy. Mlýnský náhon, dnes již zaniklý, byl napájen říčkou Huntavou. Podle terénních úprav lze soudit, že byl postaven na ještě starších základech. Mlýn po klasicistní úpravě slouží k rekreaci. Když jsme šli okolo, bylo vidět, že se dělá mohutná oprava.

Odtud cesta začíná mírně stoupat. Blížíme se ke kaňonu, který zde vymodelovala říčka Huntava. Jsou zde skalní soutěsky, vodopády, tůně i peřeje. Na nepřístupných svazích kaňonu je člověkem téměř nedotčený les, kde je hodně jedlí. Po cca 0,5 km nás čeká zajímavé, ale nároční stoupání po kamenech, lávkách a žebříčcích. Okolo jsou skály. Já jsem ve svém živlu.

Spoustu lidí jsme potkali ještě v obci při klesání do údolí. Vždyť jsme vyráželi až v půl čtvrté. Samozřejmě tady sami nejsme, ale není to nic hrozného. Ty největší davy jsou už asi skutečně pryč. Zase to vyšlo. Samozřejmě musím až nahoru, ani nevím, kde jsme to otočili. Bylo to v místech, kde ještě říčka tekla klidným tokem, než se spustila dolů skalní soutěskou. K Soví skále jsme asi už nedošli. Těžko říct, skal tu bylo dost.

Zpátky se musí stejnou cestou. Lidí je tady už minimálně. Cesta podle Huntavy až ke mlýnu byla příjemná. Pak už nás čeká ten příšerný kopec. Otovi říkám, ať na mne nečeká, že půjdu pomalu a dlouho. Ale nakonec se mi šlo docela dobře. Otu jsem dost dlouho viděla kousek před sebou. Trochu víc se mi vzdálil, když jsem se u jednoho pramene omývala. Je stále ještě hrozné horko. Když jsem dorazila k restauraci, Ota stojí u okénka bufetu. Točí tady Rešovský Korbel, který pro ně vaří v Náchodě. Nechal si ho do petky natočit, ať ho ochutnáme. Diví se, že už jsem tu. Shodli jsme se na tom, že se nám nakonec šlo docela dobře.

Teď už máme jedině přání najít nějaké místo na spaní, nejlépe u potoka. Vracíme se kousek na sever, v Horním Městě odbočujeme po okresce na západ. Zajíždíme na parkoviště Rabštejnská lesovna, odkud zítra chceme vyrazit na výlet. Je to na konci silnice, dál je zákaz vjezdu. Sice je nedaleko domek, ale dnes to neřešíme. Snad si nikdo nebude na nás stěžovat. I ten potok tu je. Parkoviště je ve stínu, od vody to táhne, ale to nám nevadí. Po horkém dnu je to příjemné. Dáváme Rešovský Korbel, a pak hned jdeme večeřet. Mezitím odjelo i to poslední auto. Jdeme si dát koupačku.
Oskava je ledová, Ota tam zase zalehl, já se jen umyla. To mi stačí. Na závěr dáváme APU - Red Ale od Morouse - no žádný zázrak to není.

A jdeme spát. Dnešek byl skutečně pestrý.

Jedeme znovu na severovýchod - 29. den: Malá Morávka - vesnická památková zóna a turbína Müllerovy papírny; rozhledna Nová Ves; Rýmařov - městská památková zóna, pivovary Morous a Excelent a Edrovický rybník; Rešovské vodopády na mapě