Jedeme znovu na severovýchod - 14. den - Mikulovice - kostel sv. Mikuláše; Horní Údolí - vesnická památková zóna; Zlatokopecký skanzen - naučná stezka Údolí ztracených štol

V noci na parkovišti jeskyně Na Špičáku to lehce protahovalo, takže jsme se docela dobře vyspali. Vstáváme v 8, snídáme a trochu přerovnávám věci. Dnes jedeme Zlatých Hor, kde jsme si zajistili 4 noci v hotelu Minerál. Aspoň se trochu po 14 dnech zcivilizujeme.

Program nám vyšel perfektně. Nepojedeme už daleko. Na dnešek máme naplánovány jen krátké zastávky.
Mimo plán zastavujeme u kostela sv. Mikuláše v Mikulovicích. Z dálky se zdálo, že je v románském slohu, zblízka je vidět, že je neorománský s gotickými i renesančními prvky. Byl postaven v letech 1903 - 1904, kdy nahradil původní kostel z 16. století, který již nedostačoval stále rostoucímu počtu farníků. Z původního kostela sem byl přemístěn reliéf Ukřižování Krista z pol. 16. století a renesanční náhrobek Wolfa Christiana Bibritsche z r. 1605, který v té době Mikulovice vlastnil. Oboje je zazděno do stěny u bočního vchodu do kostela. Kostel se stal nejmohutnější církevní stavbou na Jesenicku.

Zajíždíme do osady Horní Údolí, kde byla r. 2005 vyhlášena vesnická památková zóna. Je to typická horská ves, která je rozložená podle horního toku potoka Olešnice při silnici do Vrbna pod Pradědem. Jsou zde roubenky jesenického typu převážně z 19. století a skoro žádné novostavby. Na Příčném vrchu východně od obce jsou známky hlubinného dolování již z 13. století. Byly zde pravděpodobně první zlaté doly v podhůří Jeseníků. O osadě jsou písemné zmínky z r. 1450. Obyvatelstvo se živilo hornictvím, ale také plátenictvím a dřevařstvím, vyráběly se zde šindele. Byly zde mlýny a pily. Od r. 1960 je součástí města Zlaté Hory.

Obcí jsme projeli, zastavili jsme se u kostela svatého Jana Křtitele, který je dominantou obce. R. 1888 nahradil původní barokní farní kostel z r. 1632. Je postaven v novogotickém stylu z lomového kamene se žulovými ozdobnými prvky. Tady v centru jsme si to i trochu prošli. Jsou zde skutečně zajímavé stavby. Mají tady dokonce i sjezdovku se dvěma vleky.

Dnes to máme skutečně odpočinkový pohodový den. V tom vedru, které však poslední dobou panuje, to zcela stačí.
Abychom měli aspoň trochu pohybu, zajíždíme do bývalé hornické osady, kde je Zlatokopecký skanzen. I tato oblast patří do katastru města Zlaté Hory. Tady se nechá projít okružní naučná stezka Údolí ztracených štol. Na 2,5 km je 10 tabulí s informacemi o rýžování zlata, způsobu zpracování zlata, o zdejší přírodě a podobně. Je zde i místo, kde voda teče do kopce. Je zde hornická osada, zlatokopecké sruby, dvě strážní věže, tavící věž, zlatorudné mlýny, zvonička.

Z parkoviště je to do skanzenu snad jen 200 metrů. V tom největším srubu je možnost občerstvení a pokladna. Do skanzenu je vstup volný, ale bez možnosti prohlídky interiérů budov. Kdo si zaplatí vstupné, může si zkusit rýžování zlata a u zlatorudného mlýna na něj čeká průvodce, který ho seznámí prakticky s tím, co je psáno na informačních tabulí, ale ukáže mu mlýn i uvnitř.

My jsme si to prošli sami. Začali jsme proti toku zlatonosného potoka Olešnice. Je škoda, že tuto oblast postihly polomy. Od druhé strážní věže se většina lidí vracela. NS tu však nekončí. Je možno projít o kousek dál, přejít po lávce přes potok a pokračovat podél kanálu, který přivádí vodu k mlýnu. Cesta od kanálu dolů k mlýnu je uzavřena - tu si mohou projít jen ti, co si vstup zaplatili. Zase se tak moc nestalo. Trošku jsme si to prodloužili, obešli to lesem. Další možnost byla udělat si odbočku přes potok od tavící pece. Je tu všude řada zajímavého povídání.

Od mlýna pokračuje NS lesem zpátky ke zlatokopeckým srubům. Ještě jednou se přibližuje ke kanálu, aby se každý mohl podívat, jak voda teče vzhůru. Není to klam. Voda stéká z malinké kaskády a rychle teče jen kousek. O kousek dál je vidět, že teče setrvačností, než překoná ten nejvyšší bod.

Před potokem jsem NS opustili a po lesní pěšině došli na parkoviště. Když jsme pak jeli po silnici vedle kanálu, skutečně jedeme do mírného kopečka, stejně jako voda v kanálu.

Už jedeme do Zlatých Hor. Jsme zvědavi, jaké ubytování jsme si vybrali. Náš hotel Minerál je při hlavní silnici, jen kousek severním směrem od centra. Ubytovali jsme se už ve dvě. Hotel má malé pokojíky, ale stačí to. Místo křesel je tu pohovka. Lednice je na chodbě. Na pokoji je televize, ale žádný pořádný český program se tu nechytí. Nebudou zprávy, ani zítra fotbal. Ota se musí smířit s jediným českým programem Primou.

Řádně umytí se jdeme projít do městečka. I když je v hotelu restaurace, je pro veřejnost uzavřená. Pivo nám natočí až večer. Ota chce tedy hlavně na pivo. Prohlídku nyní rozpáleného města si necháváme na jindy. Procházíme po hlavní silnici hlavně proto, aby Ota zjistil, kde je otevřená hospůdka a kde co točí. Je vidět, že je zde pohraničí - tedy konec světa. Některé domy jsou opravené, některé vybydlené. Nakonec jsme se vrátili skoro až k hotelu. V Palackého ulici je bar Stopka. Má kryté venkovní posezení a točí zde Radegasta - ráznou desítku. To je to nejlepší z toho, co jsme tady našli.

V šest se vracíme na večeři. Dnes to je překvapení. Od zítřka si snídani i večeři můžeme objednat ze dvou možností. Začíná drobně pršet, slibované přívalové deště se zatím nekonají. Uvidíme, zda jim předpověď vyjde. Tím, že spíme v hotelu, nám to nevadí. Ostatně nevadilo by nám to ani v autě - jsme zvyklí na leccos.

Již odpoledne jsme se tady setkali se dvěma sympatickými ženami zhruba v našem věku. Na večeři si k nám přisedli jak ke starým známým a pěkně jsme si povídali. Jídlo je dobré, ale sníst se to nedá. Máme polévku, hlavní jídlo a moučník. Polévku jsme nedojedla, nechávám i přílohu, i tak jsem přejedena. V osm musíme opustit příjemné venkovní posezení, zavírají. Lehce se ochladilo, ale stále je dusno. Jsem totálně zničená, spát jdu brzy. Zítra bychom už chtěli udělat nějaký pěší výlet.

Jedeme znovu na severovýchod - 14. den - Mikulovice - kostel sv. Mikuláše; Horní Údolí - vesnická památková zóna; Zlatokopecký skanzen - naučná stezka Údolí ztracených štol na mapě