Jedeme znovu na severovýchod - 11. den - Jeseník - tvrz a kostel Nanebevzetí Panny Marie, Rejvíz - vesnická památková zóna, cca 11 km dlouhý výlet: Rejvíz - rozhledna Zlatý Chlum - Rejvíz, NS Rejvíz - Velké mechové jezírko

V noci tu byl klid. Jen horko nás vyhnalo už před půl osmou. V noci v autě teplota neklesla pod 20, a to jsme dveře nechali nedovřené. Paní už hadicí zalévá kytičky u budovy jeskyně Na Špičáku. Kdo ví, jestli tu nespí a večer se nebavila tím, jak nás pozorovala.

Ota má pocit, že bychom tady snídat neměli. Přejíždíme jen kousek nad hotel, kde jsme včera parkovali. I tady je teplo, ale je tu stín.

Trochu upravujeme program. Procházku po naučné stezce Česká Ves necháme na víkend. Předpokládáme, že to není tak atraktivní oblast. Jedeme do Rejvízu. Tam bude o víkendu určitě víc lidí. Taky trochu projedeme auto a nachladíme naši lednici. Zatím je to ještě poměrně chladné, ale v těch tropech už dlouho nebude.

Ota má ve zvyku dát si vyvětrat polštář na střechu auta. Dnes zabodoval. Zapomněl ho uklidit. Naštěstí si všiml, když mu na silnici ze střechy spadl. Rychle zastavil a běžel pro něj. I když byl poměrně velký provoz, nikdo mu ho nepřejel. Všichni se mu vyhýbali - co kdyby to byla bomba? Má holt štěstí.

Cestou se zastavujeme v Jeseníku koupit na víkend pečivo a něco dobrého na dnešek. Hned také jdeme do infocentra, zda tam nemají pohlednice rozhleden nebo nějaké zajímavé prospekty. Ve městě je hrozný blázinec, jen těžko hledáme místo na zaparkování. Vloni jsme se tady stavěli v pivovaru, dnes se jdeme podívat k tvrzi a do kostela. Všechno je blízko sebe.

První zmínka o Jeseníku, tehdy nazývané Vriwald, pochází z r. 1267. Ještě koncem 13. století se stal městem. Mělo strategickou polohu na soutoku říček Bělá a Staříče, tudy také vedla obchodní stezka ze Slezska na Moravu. Proto toto důležité místo již r. 1284 střežil hrad, který patřil vratislavskému biskupovi.

Do dnešní doby dochovaná tvrz byla postavena pravděpodobně kolem r. 1328. Po požáru r. 1727 byla upravena v pohodlnou rezidenci. Hlavní stavbou byla věž o rozměrech 15 x 17 metrů. V přízemí byla kamenná zeď o síle 190 cm, na ni navazovala dvě dřevěná patra. Věž byla vysoká pravděpodobně 15 - 18 metrů. Sloužila současně k obranným i obytným účelům. Tvrz až do r. 1945 vlastnilo vratislavské arcibiskupství, kteří ji využívali k administrativním a hospodářským potřebám. R. 1932 ve dvou místnostech zřídilo městské muzeum. To tam je i dnes. Jsou tam expozice historie, geologie, mineralogie, fauny a flóry a čarodějnických procesů. Nádvoří tvrze je přístupné veřejnosti. Tato gotická vodní tvrz s kamenným mostem a vodním příkopem patří mezi jednu z mála zachovaných středověkých staveb u nás.

Téměř vedle tvrze je kostel Nanebevzetí Panny Marie. První zmínka o něm je z r. 1418. Předpokládá se, že nějaký kostel tady byl již dřív. Až do r. 1791 se kolem kostela pohřbívalo. Dnešní novorenesanční podoba je z poslední přestavby v letech 1882 – 1883. V kostele je intarziemi bohatě zdobená zpovědnice z r. 1760.

Déle se nezdržujeme. Už jedeme přímo do Rejvízu. Oba jsme tam už kdysi byli, já tam dokonce bydlela s rodinou o dovolené. Je to však víc jak 30 let. Přesto se na spoustu zážitků pamatuji.

Rejvíz je horská osada, která je součástí města Zlaté Hory. Je to nejvýš položená ves v českém Slezsku. Ještě v 18. století zde byly jen louky a cesta, která vedla z Jeseníku do Zlatých hor. Na odbočce do Vrbna pod Pradědem zřídil r. 1768 Kajetan Beer hostinec. Okolo něho se podél silnice začaly stavět domky a vznikla tak malá osada, dnes Starý Rejvíz. Osídlení nynějšího Rejvízu začalo až r. 1794, když v této oblasti začal vratislavský biskup levně rozprodávat panské pozemky. Nové obyvatelstvo se živilo pastevectvím a zpracováním dřeva. V letech 1808 - 1809 tu byl postaven kostel a škola, později i fara. R 2004 tady byla vyhlášena vesnická památková zóna. Je tu několik domů s dochovanou lidovou architekturou z 19. století.

Při příjezdu do obce se dozvídáme, že se parkovat smí pouze na vyhrazených místech. Tím jsou samozřejmě pouze placená parkoviště. Na celý den je to za 100, - Kč. Ve srovnání s parkováním v Lázních Jeseník, kde jsme platili za 7 hodin 350,- Kč, je to skoro zadarmo.

Hned u parkoviště je vyhlášený penzion Rejvíz, typická horská celodřevěná chata. Ta nejstarší část, kde od počátku byl výčep, byla postavena r. 1795, tedy krátce po nastěhování prvních osadníků. Bratři Braunerové, majitelé z poč. 20. století, tady vyřezávali pro své stálé hosty židle s jejich karikaturními podobami. Pokud host chtěl mít tady takovou svoji židli, musel si její výrobu zaplatit, ale kdykoliv do restaurace přišel měl pak tady své místo. Je tam židle písaře i lesního, bláznivě zpívající Bety i kostelníka, kominíka a řezníka. Do této horské chaty v 30. letech 20. století chodili jen ti nejbohatší hosté.

S rozvojem turismu na poč. 20. století, bylo potřeba víc míst pro občerstvení i ubytování. Proto r. 1919 byla postavena vedle výčepu velká jídelna a nad ní pokoje pro hosty. R. 1931 byl postaven ještě třípatrový hotel. R. 1947 se chata stala rekreačním střediskem ministerstva vnitra, během té doby bylo zničeno a ztraceno mnoho řezbářských výrobků bratrů Braunerů. Když r. 1962 přešla chata pod správu ROH, vytvořili z malé vinárničky muzeum se stálou výstavou židlí a dalších řezbářských prací. Nynější majitel vše odkoupil a muzeum tak zůstalo na svém místě.

Na venkovním posezení tohoto hotelu doplňujeme tekutiny. Ota dává samozřejmě pivo, já birela pomelo s grepem.
Hned pak vyrážíme na výlet na rozhlednu Zlatý chlum. Jdeme po červené, začátek je po silnici, ale pak hned stoupáme k vrcholu Bleskovec. Je horko, ve stínu to aspoň lehce profukuje.

Dnes to tedy vedeme, nejdřív Ota málem ztratil polštář, pak jsem se já se vracela do auta pro hůlky, naštěstí to bylo jen z parkoviště. Po cca 500 metrech začal Ota přemýšlet, že vlastně neví, zda potom auto zamkl. Takže se vrací on, ale výrazně dál. Já na něj chvilku čekám, ale pak jdu pomalu nahoru. Cesta je prašná, plná kamenů.

Červená značka vede okolo Chlapeckých skal, které dosahují do výšky 10 metrů. Samozřejmě jsou úžasné.

Vpravo míjíme zalesněný vrchol Bílé skály. Jeho jižní a západní svahy však již zalesněné nejsou. Cesta je plná větví, jak tady kácí stromy po polomu. Zmizely i stromy se značkami, jsou však nahrazeny místním značením. Zabloudit tady snad ani nejde. Má to však výhodu - je daleko vidět. Méně příjemné je, že sluníčko tady skutečně sálá. Konečně se dostáváme do lesa, stoupáme na vrchol Zlatý chlum, jednu z dominant Jesenicka. Rozhledna je o kousek dál, musíme k ní tedy ještě klesnout. Konečně ji vidíme.

Je to skutečně pěkná kamenná rozhledna. Postavil ji Moravskoslezský německý horský spolek v místě, kde v 50. letech 19. století stála malá turistická chatka. Původní termín r. 1894 byl z finančních důvodů odložen o 5 let. Tzv. Frývaldovská věž byla turistům otevřena 3. září 1899. Zhruba o tři roky později byla u rozhledny postavena Medritzerova horská chata, pojmenována podle polesného Adolfa Medritzera, významného člena spolku, který se zasloužil o její vybudování. Rozhledna i chata proto mohly být v provozu celoročně.
Po 2. světové válce byla většina zdejšího obyvatelstva vystěhována, na stavby pod Zlatým Chlumem se zapomnělo. Chata dokonce r. 1955 vyhořela. Až r 1976 se areálu ujal MNV Jeseník, rozhlednu opravil a zpřístupnil. Později obnovil i chatu s občerstvením. R. 2011 byla provedena kompletní rekonstrukce rozhledny. Dnes to je podle mne jedna z těch skutečně nádherných rozhleden. Vyhlídková plošina rozhledny s názvem Zlatý Chlum je ve výši 26 metrů a vede na ni 146 schodů, zpočátku dřevěných, později kovových, vždy točitých. Je vidět Hrubý Jeseník, Kralický Sněžník, Rychlebské hory i část část Polska.

Vstupenky se prodávají v kamenné budově s občerstvením. Samozřejmě tady točí i pivo. V tom horku si ho také zasloužím. Jen k jídlu nic nenabízí. O víkendu prý griluje, v týdnu běžně prodává špekáčky, které si každý může venku na ohni opéct. Jenže to mu lesáci nyní zakázali. Je sucho a tady všude okolo je les. Dávame si tedy naší malou sladkou svačinku a jdeme na rozhlednu.

Po zakoupení vstupenky je možno si zdarma půjčit i dalekohled. To Ota uvítal. Nahoře si to užívá o to víc. Slyším, že tamhle jsme šli, tamhle parkovali, tam je to a také to. Nestíhám se otáčet, natož si to pamatovat. Výhledy jsou krásné a daleké. Je to nádhera.

Vracíme se po červené přes Zlatý chlum a ještě kousek klesáme. Někde na rozhraní vrcholů Zlatý chlum a Bílé skály červenou trasu křižuje široká pěšina. Tady odbočujeme vlevo, abychom se po chvíli vydali po vrstevnici po neznačené cestě na mapě označené Za hřebenem. Doufáme, že se tak vyhneme nejen stoupání, ale hlavně pokáceným stromům a příšernému vedru. Jen si tím nejsme jistí. Je to však skoro pohádka. Jdeme ve stínu, po rovině, jen ke konci je cesta kamenitá, ale je to utažené, nechá se po ní jít slušně. Za chvíli jsme na rozcestí U Bleskovce - útulna, kde jsme ráno křižovali žlutě značenou cestu. I když to na km vyšlo stejně, bylo to pohodlnější a příjemnější, že jsem za to sklidila od Oty pochvalu.

V pohodě jsme došli k autu a dali malou svačinku. V tom horku jsme na pořádný oběd ani neměli chuť. Konečně jsme si prohlédli původní výčep. Tam jsem byla překvapena - uvnitř je celá řada nových vyřezávaných židlí. Nový majitel totiž usiluje o další rozšiřování původní sbírky. I současní hosté tam mají svoje židle. Kdokoli si může na zakázku objednat výrobu té vlastní. Původní vinárnička se starými židlemi je stále na svém místě, kde jsem si je pamatovala z doby před 30 lety. Tehdy tam byl místo dveří provaz a nesmělo se tam. Dnes tam jsou pěkné stylové dveře, částečně prosklené, ale zamčené. Moc toho vidět není. Po chvíli váhání jsem se šla do výčepu zeptat, zda je možno se dovnitř podívat. Samozřejmě jsem počítala se vstupným. Byla jsem příjemně překvapená. Dostala jsem klíč a bylo vyřešeno. Já byla úplně nadšená.

Máme pocit, že po 11 km jsme málo zničení, že jsme toho málo viděli a když už tu jsme, že musíme vidět všechno - ještě jdeme k Velkému mechovému jezírku, kde je rašeliniště a kam vede naučná stezka Rejvíz. Na 2,5 km dlouhé trase je 5 zastavení s informacemi o zdejším rostlinstvu a živočišstvu, o vzniku rašeliniště - tak to píšou na informační tabuli NS. Jenže to je jen cesta tam, i když NS je na mapě značená skoro jako okružní. Moc jsme jsme to nezkoumali a pak jsme se divili, že to bylo skoro 5 km.

Jdeme z parkoviště po NS a po žluté, na rozcestí Pod Rejvízem odbočujeme vpravo, na rozcestí Vstup do rezervace vlevo. Po chvilce přicházíme k pokladně a po povalovém chodníčku jdeme až k Velkému mechovému jezírku, které je 68,5 metrů dlouhé, 41 metrů široké a 2,95 metru hluboké. Tam jsme se skutečně pokochali a také přečetli spoustu zajímavých informací. Je docela dost vody - o to je to zajímavější. Při zpáteční cestě kousek před pokladnou je pramen. Zda je pitný nepíšou, ale věřím, že ano. Napouštím si vodu do lahve. Pořád piju a pořád mám žízeň.

Převýšení celé cesty velké není, jsou tam snad 2 menší kopečky, ale nějak nás to zničilo. Tam jsme došli v pohodě, i když Ota prohlásil jako první, že už ho bolí nohy. Já se stále cítila dobře až do posledního malého stoupání při zpáteční cestě. To jsem tvrdila, že už nedojdu, že nemůžu. Prostě mi došla síla. Sotva jdu, ale nakonec jsem to zvládla. Vždyť mi nic jiného nezbývalo.

A to jsme si mysleli, že se ještě zajedeme podívat k hotelu Franz, nejstarší stavbě v Rejvízu. Byla postavena r. 1793 při založení dřevorubecké osady novými kolonisty pro starostu a zakladatele obce Franze Fochlera. R. 2014 byla zrekonstruována - získala tak svoji původní podobu. Takhle jsme ho jen zahlédli z auta. Ani jsme nevystupovali.

Také mne lákalo poutní místo Lurdská jeskyně na jihu Starého Rejvízu. Bylo vybudováno pod skalním převisem r. 1908. Tehdy tam byla socha Panny Marie. Dnes je tam její obraz a celé místo je udržováno. Daleko to není, necelý 0,5 km nahoru a pak stejnou cestou zpátky. Ale já už mám pocit, že skutečně nedojdu už nikam. Ota je na tom jen o trochu lépe. Vzdáváme to.

Na nocleh jsme se ani moc nesnažili najít něco jiného. Nejlepší je jistota. Vracíme se na parkoviště jeskyně na Špičáku. Také proto, že zítra se chceme vydat po NS Česká Ves, což je nedaleko. Jen jsme se v Jeseníku zastavili v minipivovaru pro dvě pětky piva. Ať večer nestrádáme. Kdyby zde vařili, dala bych i večeři. Jenže nevaří. Jinam už nezajíždíme, připravím nějakou bleskovku.

Cestou a na parkovišti posloucháme zprávy z fotbalu. Hrajeme s Chorvatskem. Skončilo to 1:1. Uhráli jsme aspoň bod. I ten je dobrý.

Když jsme se najedli a umyli, přijeli v autě ještě jedni mladí. Dnes tu spát sami nebudeme. Ale to nevadí, parkoviště je tu velké. Je teplo jako včera. Sedíme venku a likvidujeme aspoň jednu petku pivu. Na tu druhou už nedojde. Už je moc hodin. Jdeme spát, dokonce déle než včera. Teplo je však větší, necháváme opět pootevřené dveře.

Jedeme znovu na severovýchod - 11. den - Jeseník - tvrz a kostel Nanebevzetí Panny Marie, Rejvíz - vesnická památková zóna, cca 11 km dlouhý výlet: Rejvíz - rozhledna Zlatý Chlum - Rejvíz, NS Rejvíz - Velké mechové jezírko na mapě