Jedeme na Posázaví - 6. den – Poříčí nad Sázavou, Konopiště s naučnou stezkou Historie a příroda Konopišťského zámeckého parku a zámeček U Želatinky

Jak dlouho pršelo, ani nevíme. K ránu už bylo po dešti. Když jsme vstávali, vylézalo z mraků i sluníčko. Snídani jsme opět dali v krytém přístřešku. Na sluníčku je vysloveně horko. Podle předpovědi má pršet až večer. Vyletňujeme se, opouštíme rybník Potočiny a jedeme na Konopiště.

Ještě však děláme zastávku v nedalekém Poříčí nad Sázavou, kde je úžasný románský kostel sv. Petra a Pavla pravděpodobně z poč. 12. století. Před pár lety jsme okolo něj projížděli pozdě večer, byl nasvícený, takže jsme se u něj zastavili, ale moc jsme toho neviděli. Dnes si ho chceme pěkně prohlédnout a nejen kostel.

Dnešní obec vznikla v 15. století sloučením tří historických osad Poříčí (1351), Kouty (1318) a Balkovice (1361). Do dějin vstoupila bitvou u Poříčí nad Sázavou v noci z 19. na 20. května 1420 – to připomíná žulový památník z r. 1924. Dne 19. 5. 2020 – k 600. výročí této bitvy zde byla umístěna pamětní deska. Během 2. světové války zde bylo vojenské cvičiště Zbraní SS Benešov. Obyvatelé se proto museli 1. dubna 1943 vystěhovat.

Nás samozřejmě nejvíc zajímal kostel svatého Petra a Pavla. O jeho historii jsem tady již psala, protože něco tak úžasného se často nevidí. Nebudu se tedy opakovat. Tentokrát jsme se dostali na hřbitov, který je udržovaný jen u hlavního vchodu. Kostel jsme si mohli z větší části obejít, jen nás překvapilo, že o jeho historii tu není uvedena žádná zmínka, ani komu je zasvěcený. Obcházeli jsme ho z venku i v širším okruhu, ale nikde nic. A přitom husitství a zdejší bitvě je věnován jeden informační panel, na druhém je možno se dočíst o Posázavském Pacifiku a jeho poříčské historii. Je snad tento kostel méně významný?

A to je ještě v Poříčí další původně románský kostel svatého Havla, jen je trochu mladší. Byl postaven asi na konci 12. nebo na začátku 13. století. I ten prý patří mezi vzácné české románské stavby. Jeho současná podoba je z let 1745–1750, z té doby je i dřevěná barokně-gotická výbava interiéru. Věž byla upravena ještě později. Jenže 2. kostel jsme v tak malém městečku nehledali, takže u něj jsme se nezastavili. V centru obce je dětské hřiště, jehož součástí je pumpa s vodou. Ta musí být určitě pitná. Doplnila jsem do auta aspoň pár litrů.

Teď už směřujeme do Konopiště. Na placené parkoviště se nám nechce. Všimli jsme si, že u vstupu do parku z východní strany je u fotbalového stadionu a tenisových kurtů parkoviště. Zkoušíme to tam. Parkoviště je velké a téměř prázdné. Proto ceduli, že platí pro uživatele sportovního areálu, přehlížíme. Snad nám nedají pokutu.

Z parkoviště musíme do parku přes hlavní silnici. Vede tudy i červená turistická trasa, je proto před vstupem na silnici udělaná šikana. Ne však nízká. Před sebou máte obrovskou plochu v životní velikosti vstupu do parku.

U tohoto vchodu do parku je panel okružní naučné stezky Historie a příroda konopišťského zámeckého parku, ale také panel naučné stezky Pod stromy. Tu první si chceme celou projít. Začíná u placeného parkoviště, je na ní 12 zastavení a na 7 km nás provede areálem zámeckého parku. Seznámíme se tak s historií zámku, parku a dalších malých zámeckých staveb, ale i se zdejší florou a faunou. S tou druhou se na trase občas potkáme.

Po hlavní promenádní cestě, která měří 1125 m, míříme rovnou k zámku. Tato cesta a její okolí byla upravena v letech 1892 – 1893. V okolí je řada starých stromů, známých i cizokrajných, které jsou doplněny popisky. Dozvídáme se např. kolik druhů je topolů, javorů, dubů apod. Cesta končí na hlavní křižovatce cest, kde je barokní fontána se sochou Neptuna, která pochází ze zahrady zámku Catajo u italské Padovy. Na opačné straně křižovatky je na malém prostranství Křížová cesta z r. 1775. Zachovalo se jen 14 zastavení. Zanikla i Kalvárie, na její místo nechal František Ferdinand d'Este umístit Lurdskou jeskyni s křížem jako vzpomínku na svoji návštěvu Lurd r. 1905.

Naše další cesta vedla k zámku. Na ostrohu nad Zámeckým rybníkem stál od konce 13. století nejdříve gotický hrad. Zajímavostí jeho dějin je, že hrad vzdoroval 18 měsíců obležení, když se v dubnu r. 1467 rozhodl Jiří z Poděbrad vojenskou silou zlomit moc katolické šlechty. Posádka se vzdala až v prosinci r. 1468, protože již měli nedostatek potravin. Tato doba je raritou v dějinách našeho středověkého válečnictví. Na poč. 16. století byl přestavěn v pozdně gotickém slohu, po r. 1725 začaly barokní úpravy. Z té doby je i dochovaná barokní brána. Tam umístěné sochy pocházejí od Matyáše Bernarda Brauna. Když si r. 1887 Konopiště koupil poslední majitel, pozdější následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este, nechal si zámek upravit jako své rezidenční sídlo. Jeho zavraždění v Sarajevu bylo záminkou spuštění první světové války. R. 1921 zámek i s parkem převzal Československý stát a jeho část zpřístupnil veřejnosti. Během 2. světové války tady byl hlavní štáb jednotek SS. Po osvobození byl znovu otevřen veřejnosti. V příkopu okolo zámku chovají medvěda Jiřího, který se narodil r. 2006. Jen ven se mu nějak nechce. Prošli jsme se okolo zámku, došli jsme i na nádvoří, kde je kavárna. Tam jsme si koupili skutečně výbornou zmrzlinu a prohlásili, že obědváme. Čas na oběd je, jenže nedávno jsme snídali.

Zašli jsme se podívat i do Růžové zahrady, kterou vybudoval v letech 1906-13 František Ferdinand d'Este. Má tam být až 200 druhů růží. I když někde v zahradách jsem už růže viděla kvést, tady ještě nekvetou. Zklamalo mne to tak, že jsem se nešla podívat ani do skleníku.

Zámecký areál opouštíme cestou okolo Zámeckého rybníka. Těsně pod hrází se zachovala budova bývalé elektrárny. Od r. 1896 čerpadlo pohánělo vodu do nádrží ve velké věži. Tlaková voda poháněla hydraulický výtah, který sloužil k přepravě mezi třemi podlažími zámecké budovy.

Rybník jsme obešli podle jeho východní strany až k Žofiinu mostu, který vede přes přítok vody do rybníka. Je pojmenován po Žofii Chotkové, manželce Františka Ferdinanda d'Este. Naučná stezka dál vede jižní částí parku, kde je nádherná dvojice převislých forem buků lesních až ke kapličce sv. Anny. Celá cesta je perfektně značená, jen tady jsou nějaké zmatky. Na stromě nás ukazatel posílá přes hlavní silnici dál směrem na Hůrku. Jenže NS vede vlevo po hlavní silnici. Naštěstí jsem si to podle mapy zapamatovala, jen Otu jsem musela chvilku přesvědčovat. Nechtěl věřit tomu, že najednou máme jít po hlavní silnici, navíc zcela jinam, než ukazuje šipka. Až po prostudování mapy mi uvěřil. Ale ani jsem se mu nedivila.

Asi 1 km jsme šli po silnici, naštěstí tady moc provoz nebyl. Snad jen kvůli té kapličce nevede cesta parkem. Je tam, dokonce na ní je i odpočívadlo. Takže doporučuji se od kapličky kousek vrátit. Pak se jde po silnici jen kousek. Od motelu už cesta zase vede parkem.

S výjimkou 1. zastavení, které je na placeném parkovišti, jsme si přečetli všechna zastavení. Povídání je skutečně zajímavé. Zajímavé jsou i informace o jednotlivých druzích stromů na NS Stromy.

Když jsme přišli k autu, tak k naší velké spokojenosti tam auto stálo a žádný lísteček o nevhodném parkování jsme tam neměli. Spokojeně odjíždíme. Ještě se kousek vracíme, protože jsem ráno zapomněla zajet k zámečku U Želetinky. Dnešní budova pochází z 90. let 19. století a sídlí v ní Lesní závod. Původně tu stávala myslivna Želatinka. Dcera Márinka fořta Jana Sticha byla první velkou láskou básníka Karla Hynka Máchy. Seznámili se r. 1832 při vlastenecké divadelní hře v Benešově. Často za ní na Želatinku přicházel nebo jí posílal dopisy i verše.

Jsme jen kousek od Benešova, jehož prohlídka nás láká, ale už nechceme dnes nic vidět. Už toho bylo dost. Necháváme to na zítra. Navíc máme hlad. Jdeme hledat místo, kde by se nechalo přespat. Jenže žádné mé plány nevyšly. Dokonce zajíždíme až k rozhledně Špulka, kde jsme jednou byli, jenže počasí nám tehdy nepřálo a moc jsme toho neviděli. Jsou tam dvě parkoviště. To jedno by bylo vhodné, jenže je blízko silnice, po které zrovna vede objízdná trasa. Takže tady ne.

Další typ bylo parkoviště Starého zámku Jemniště. Tam by to bylo ideální, jenže parkoviště je placené a poměrně plné. To už jsem ztrácela trpělivost. Kdybychom neměli jídlo k akutní spotřebě, už dávno bychom zajeli na oběd. Zoufale hledám další místa. Přejíždíme na cyklotrasu do Struhařova a odbočujeme k Velkému rybníku a za ním po kupodivu slušnější cestě vpravo. Přijíždíme na další rozcestí, strašně to tu fouká. Popojíždíme ještě kousek dál, kde je docela hezký palouček, dokonce v závětří. Jen tam stojí malý bagr. Uvidíme, kdy nás co ráno vzbudí. Jinam nejedeme. Ohřívám oběd - zavařenou kachnu s bramborovým knedlíkem. Naštěstí vydržel až do dneška. Vezli jsme ho však mražený. Je pět hodin. Je to oběd nebo už večeře? To uvidíme za pár hodin.

Je to hrozné. Před 4. hodinou jsme chodili v krátkých rukávech, o hodinu déle v mikinách, o další hodinu už v zimních bundách. Má se však oteplovat, tak snad se někdy ohřejeme i večer. Přes den je to super, ale večery a noci jsou studené.

Dali jsme si samozřejmě pivo, k tomu slané krekery a shodli jsme se, že jsme i po večeři. Pivo však dopíjíme v kabině. Venku se nedá sedět ani v těch zimních bundách. K tomu před osmou začalo opět pršet. Ale to už nám tak moc nevadí.

Jedeme na Posázaví - 6. den – Poříčí nad Sázavou, Konopiště s naučnou stezkou Historie a příroda Konopišťského zámeckého parku a zámeček U Želatinky na mapě