Jedeme do našich severních hor - 17. den: Heřmanice a Heřmanické peklo, přírodní památka Kodešova skála; Višňová - 2,5 km dlouhý okruh okolo podstávkových domů na Pohanské kameny; Frýdlant - Zámecký pivovar Albert, zámek a rozhledna Frýdlantská výšina

V noci bylo srovnatelně jako předcházející dny. Snad až do 4 nepršelo nebo málo, ale ve 4 nás vzbudil mohutný liják. Přesto jsme i při něm nakonec usnuli. Ještě ráno drobně pršelo. Vstáváme v půl deváté, na silnici jsou louže, ale zdá se nám, že moc zataženo není. Bylo to skutečně jen zdání. Během půl hodiny začalo opět pršet. Naštěstí drobně a s malými přestávkami.

Vracíme se do Heřmanic. Již včera při průjezdu obcí jsme viděli několik nádherných hrázděných domů s podstávkou z přelomu 18. a 19. století. Dnes si je jedeme prohlédnout. Hned jeden (čp. 29) je na křižovatce, kde odbočujeme vpravo k hranici. Po pravé straně za říčkou Oleškou a dětským hřištěm je čp. 77, ale zastavujeme až u čp. 39, kde je snad jeden z nejhezčích - velký patrový hrázděný dům, ve kterém sídlila škola. U požární zbrojnice mne zaujala dřevěná socha Soptíka. To se už vracíme zpátky do vsi. Takřka na jejím konci děláme další krátkou zastávku. Dokonce téměř neprší. Je to dobře, tady je toho víc - za Oleškou je krásná hrázděná chaloupka z r. 1817 a o kousek dál tzv. Heřmanické peklo. Tady by si asi na své přišli nejvíc děti, ale musím říct, že i nás zaujaly dřevěné vyřezávané postavičky pekelníků, které byly odhaleny r. 2017 před čedičovými skalami. Nejzajímavější část této zastávky a nejnádhernější čedičová skála stojí však naproti u silnice. Byla pojmenována Kodešova skála - po frýdlantském učiteli a vlastenci Otakaru Kodešovi, pomocníkovi Stráže ochrany státu, který byl u této skály dne 22. 9. 1938 zastřelen příslušníkem sudotoněmeckého oddílu. Skála je vzácná tím, že má vějířovité uspořádání sloupů. Proto je celá tato oblast přírodní památkou. Vedle skály je domek, kde je hospůdka. Venku je další dřevěná socha pána s půllitrem jako vzpomínka na PhDr. Josefa Václava Scheybala, který se zde r. 1928 narodil a do svých 10 let žil. Je známý mimo jiné i tím, že ilustroval knihu Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách. Kdo se zajímá o sklářství, tak si tady může přečíst i povídání o sklářské tradici v příhraniční oblasti dnešního Česka a Polska.

Popojíždíme do obce Višňová. Cestou míjíme celou řadu dalších hezkých hrázděných domků s podstávkou, je radost se na ně dívat. Tady máme naplánovány dva výlety. Ten delší necháváme na zítra, už má být lépe. Budeme tomu věřit. Dnes chceme jít jen na krátkou procházku. Tu v dešti ještě zvládneme.

Jen jsme zaparkovali, strhla se doslova průtrž. Jsme rádi, že jsme nepřijeli o chvíli dřív a už neběháme někde po lese. Proti tomuto lijáku by nás neochránilo vůbec nic.

Čekáme, až se to zmírní a vyrážíme na cca 2,5 km dlouhý okruh na Pohanské kameny. Jdeme směrem k poště, opět míjíme podstávkové domy. Tam těsně před potravinami uhýbáme vlevo a jdeme po zelené téměř po rovině až na rozcestí Pohanské kameny. Tady už ty kameny vidíme. Pohanské kameny je skupina zaoblených kamenů z rumburské žuly, které připomínají dolmen. Přes dva balvany je položen třetí, který vytváří stříšku a umožňuje mezi nimi prolézat. Na vrcholu jsou mísovité prohlubně, o kterých se ještě v 19. století povídalo, že byly vytvořeny ručně ke kultovním účelům. Jedná se však spíš o přírodní výtvor. R. 1895 zdejší oblast zkoumal přírodovědec profesor von Wirchov s antropologickou skupinou. Nalezli zde úlomky kamenných sekyr i další předměty z pozdní doby kamenné. Na památku tohoto výzkumu byla umístěna na kámen deska z odlišné horniny. Horní kámen je upraven jako vyhlídka. Nahoru vede pohodlné kovové schodiště. Jen z ní už nic není vidět. Nahoře píšou, že se to změní, že zde plánují vybudovat lesopark a propojit oblast s podobně zajímavou oblastí v Polsku.

Nevracíme se po stejné cestě - pokračujeme po zelené, která vede také zpátky do obce. Až když jsme opustili zalesněný kopec, tak jsme uviděli pod sebou tu naši obec. Jen v dálce už nebylo vidět téměř nic. Je mlhavo. Ve vsi jsme viděli další pěkné hrázděné chaloupky a kostel sv. Ducha - původně gotický. Nejstarší částí je presbytář z 13. století. Po požáru r. 1468 byl r. 1492 téměř znova postaven a na poč. 19. století rozšířen. Po válce byly v kostele sklady, dokonce zde byl ustájen i dobytek. Kostel je opraven, v interiéru  však není žádné historické vybavení, ani varhany.

V centru obce jsme se dočetli, že kombinace hrázděných a roubených domů je již z 11. - 13. století, kdy právě zde žil pohromadě německý a slovanský lid, kdy každý národ stavěl své domy odlišným způsobem. Němci stavěli hrázděné domy, Slované roubenky. Ve 13 - 15. století vznikla samostatná podstávková nosná konstrukce, která nese hrázděné nebo roubené patro, a umožňuje tak snadnější opravu, příp. výměnu přízemní části domu, která vlivem zátěže a povětrnostních podmínek více chátrá.

Nasedáme do auta a odjíždíme kousek jižním směrem do Frýdlantu, jehož centrum bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou. Prohlídku města necháváme na neděli. Chceme hlavně na oběd, a to do Zámeckého pivovaru Albert.

První zmínky o pivovaru ve městě jsou ze 14. století - to se pivo vařilo na hradě, a to pouze pro potřebu hradu. Současně se vařilo pivo i v několika domech ve městě. Majitelé práva várečného se později spojili a začali vařit pivo ve větším společném pivovaru - pro potřebu občanů města.

Kvůli lepší dostupnosti přírodních zdrojů se panský pivovar na přelomu 16. a 17. století přestěhoval do podhradí k blízkosti řeky Smědé. Podle nařízení tehdejšího českého krále Matyáše Habsburského z r. 1616 směli vařit pivo opět jen pro potřebu hradu - nesměli konkurovat měšťanskému pivovaru. Jenže r. 1622 nový majitel zámku Albrecht z Valdštejna toto nařízení nerespektoval a měšťanům zabavil varné pánve. V letech 1626 - 1629 panský pivovar přestavěl v barokním slohu. Měl hrázděné patro a sedlovou střechou. Po r. 1890 byly přestavěny ležácké sklepy, kotelna, strojovna a komín. Sladovna, humna a varna zůstaly původní. Další modernizace měla být po 2. světové válce. Jenže pivovar byl znárodněn, na opravu nebyly peníze, a proto r. 1949 byl pivovar uzavřen. V budovách zrály sýry, byla zde uskladněna zelenina. Kotelna a strojovna byly zbourány.

Až r. 2010 objekty zakoupila společnost Terra Felix s.r.o. s majitelem Markem Vávrou. Pivovar probouzí k životu a samozřejmě v něm opět vaří pivo. První pivo Albrecht bylo možno ochutnat r. 2013 na Valdštejnských slavnostech, jenže tehdy pivo bylo vařeno v jiném pivovaru. Slavnostní otevření současného pivovaru proběhlo v červenci 2014. Do dnešního dne získali celou řadu ocenění. Takže pivo vařit skutečně umí.

Dnes je v barokním humnu otevřena středověká restaurace, mají zde školící centrum a chtějí zde vybudovat muzeum. Zatím jeho náznak je v recepci, která sousedí s restaurací. Tam jsme zašli nejdřív, protože jsme si mysleli, že recepci mají proto, aby tam prodávali své pivo. Jenže kdepak - to prodávají v sousední restauraci. Nám v podstatě nevadí, kde ho koupíme, ale hlavně že ho někde koupíme a že se najíme. Je tady teplo, krásně to tu voní a je tu hezky. Nabídka není veliká, já si dávám pizzu a osmičku Sun Ale, Ota pečená křidélka a ležák 11. Plánují rozšíření kuchyně, ale i stylové ubytování. Už to vše mělo být, ale covid je trochu přibrzdil.

Tady kupujeme samozřejmě i pivo. Stáčí ho do skleněných lahví o obsahu 0,5 a 0,75 l. Jenže koukáme, že mají dvě ceny - levnější je pivo označené nedotočené. Jedná se o chybu stroje, kdy chybí cca 2 cm do plné lahve. Taková piva prodávají za jednotnou cenu 30,- Kč za lahev 0,75 l. Kupujeme si tedy nedotočenou výčepní 10 a tmavou 12. Nabídka je veliká, bohužel ta ostatní piva už musíme koupit za plnou cenu - mají 0,5 l i 0,75 l - kupujeme tedy ještě Morion Stout 17, IPU 15, Melchior 12, ležák 11 a já chci ochutnat nealko Zero ALE.

Ota si dal pivo, nemůžeme tedy hned odjet. Jdeme se podívat k zámku, který je na čedičové skále nad námi - nad řekou Smědou. Středověký hrad byl postaven zhruba v pol. 13. století. Postupně se rozšiřoval. Během 16. století byl 2x upraven renesančně. Do dnešních dnů se zachovala mohutná dvoupatrová stavba s nepravidelným nádvořím a mohutnou válcovou věží. Na přelomu 16. a 17. století byl postaven renesanční zámek, jeho součástí byla i kaple. V 60. letech 19. století bylo přestavěno kastelánské křídlo. Již r. 1801 tehdejší majitelé zpřístupnili část hradu, kde měli své sbírky. Toto hradní muzeum, nejstarší ve střední Evropě, je součástí i současné expozice. Vnitřní prostory přístupné návštěvníkům jsou vybaveny původním nábytkem, obrazy i porcelánem.

My do zámku jít nechceme, šli jsme se hlavně projít. V některých zámcích se člověk dostane i na nádvoří, tady máme smůlu. Dostali jsme se jen k dřevěným vratům, ke kterým vede most, původně padací. Možná se vstupenky prodávají v domku o kousek níž a tady si průvodce vyzvedává návštěvníky. Netušíme a je nám to skoro jedno. Prošli jsme se a to je to hlavní, aby Ota mohl sednout za volant.

Vracíme se městem zpátky na sever. I když celý den prší nebo leje, musíme ještě zajet k rozhledně Frýdlantská výšina. Ota  už dlouho žádnou rozhlednu neviděl. Už se nemůže dočkat - už tam chce být.  Výhodou je, že se nechá dojet skoro až k ní.

První rozhledna zde byla otevřena 6. června 1890. Tehdejší 15 metrů vysokou dřevěnou rozhlednu nechal na kopci nad městem postavit nově založený Okrašlovací a zvelebovací spolek pro město Frýdlant. Okolo rozhledny byly pastviny. Na jaře 1906 byla tak zchátralá, že musela být stržena. Ještě téhož roku byl položen základní kámen nové rozhledny. Byla postavena z pálených cihel a žulových kvádrů. Kromě rozhledny zde bylo postaveno i pohostinství - malá vytápěná místnost pro hosty a dřevěná veranda. Provozovatel zde měl malé zázemí. Slavnostně byly objekty otevřeny 30. dubna 1907.

Po válce zůstal hostinec uzavřen, rozhledna chátrala. Klíč si každý musel vypůjčit v domku při cestě k rozhledně. Po r. 1950 to tady začalo zase žít. Nedaleko bylo vybudováno divadlo v přírodě, byl tady i taneční parket. Tančilo se zde odpoledne i večer při lampiónovém osvětlení. Přechodně tady byl i stanový tábor.

V r. 1958 věž zabraly telekomunikační služby - pro veřejnost ji uzavřely. Sloužila pro příjem televizního signálu, bylo tam i zařízení pro navigaci dopravních letadel. Toto všechno bylo na podzim 1979 přesunuto na novou ocelovou věž. Chátrající rozhledna vč. ostatních staveb byla předána TJ Slovanu Frýdlant a následně jejich turistům. Ti se s vervou pustili do práce. Odpracovali 2500 brigádnických hodin - postavili novou budovu skladu, všechno opravili, vč. podlah a střechy, vyměnili okna, dveře, okenice, udělali novou elektroinstalaci. V listopadu 1982 slavnostně otevřeli opravenou 20,8 metrů vysokou rozhlednu. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 18,6 metrů vede 5 schodů venkovních a 101 schodů uvnitř věže.

Rozhledna se dá opravit, ale růst stromů se nezastaví. Turisté chtěli nechat pokácet stromy, které přerůstají rozhlednu, jenže kácení těchto stromů nebylo zahrnuto v lesním hospodářském plánu. Kácet se tedy nedá.

Rozhledna je hezká - tyhle zděné se mi líbí. Potěšilo nás, že i v tomto deštivém počasí je rozhledna otevřená. My máme výhledy díky mlhavému počasí ještě omezenější než je běžné. Alespoň jsme si na panoramatických tabulích mohli přečíst, co bychom mohli vidět za hezkého počasí - část Jizerských hor a uhelné doly v Polsku.

Žádný další plán na dnešek už nemáme. Na parkovišti rozhledny přespat nelze, odjíždíme hledat něco přijatelného. Odjíždíme po cyklostezce zpátky na sever, nebude-li nic blíž, dojedeme na místo, odkud jsme dnes ráno vyjeli.

Nakonec nikam daleko nemusíme. V mírné zatáčce u křížku se nechá zastavit tak, že na silničce nepřekážíme. Opět máme zajímavé výhledy. Vidíme Smrk s rozhlednou, špičatý kopec Štemberk (340 m) - aspoň jsem to tak určila. Vidíme i včerejší větrné elektrárny. Naštěstí komíny nechvalně proslavené polské elektrárny Turow máme za zalesněným hřebenem. Vidíme jen kouř z komínů.

Zdá se, že se počasí trochu lepší, občas vykoukne sluníčko, i když zatažená obloha je stále. Chvilkami dokonce neprší. Aspoň se v pohodě můžeme navečeřet. Po večeři se dokonce objevují i fleky modré oblohy. Snad se skutečně počasí zlepší, ať si ten zítřejší výlet užijeme. Už nás ten věčný déšť nebaví.

Sedíme v kabině, tam je přece jen tepleji. Popíjíme Albrechta, výčepní 10, černou 12, Melcior APA 12, Morion irish stout 15. Pivo je dobré, jsme spokojeni s nákupem. Při tom pozorujeme mraky, dnes dokonce i červánky. Už je to veselejší, není to souvislá šeď. Jen na západě leží černý mrak. Vypadá to, že se skoro nehýbe. Jsme na jeho okraji. Za chvíli je to černé na východě. Za další chvíli začíná drobně pršet. Dlouho to naštěstí nevydrželo. Když jdeme spát je po dešti.

Jedeme do našich severních hor - 17. den: Heřmanice a Heřmanické peklo, přírodní památka Kodešova skála; Višňová - 2,5 km dlouhý okruh okolo podstávkových domů na Pohanské kameny; Frýdlant - Zámecký pivovar Albert, zámek a rozhledna Frýdlantská výšina na mapě