Loading...

Jedeme do Irska - 4. část - Irsko - západní a jižní část

Cestopisy

Pátek 8.7.2016

Plni zážitků opouštíme severní Irsko a jedeme vstříc dalším dobrodružstvím. Přesouváme se na západní pobřeží do národního parku Glenveagh. Jenže počasí se nějak kazí. A kazí to i Pavlovo plány. Původně myslel, že všichni pojedeme až pod horu Errigal (804 m.n.m.), někdo vyjde až na vrchol, někdo zůstane, kde se mu bude líbit. Je tam hezky, je tam vřesoviště. Jenže mraky klesají a zdá se, že nebude nic vidět. Pro tento případ měl náhradní plán, udělat si procházku okolo jezera Lough Veagh k hradu Glenveagh Castle. A samozřejmě teď váhal, jakou variantu vybrat. Nakonec nechal hlasovat. Ani to nic nerozhodlo. Sice to nebylo půl na půl, ale stále dost lidí chtělo zdolat další vrchol. Nakonec jsme se rozdělili. Nejdřív nás vysadili u jezera, Pavel Báře vysvětlil na mapě naši trasu. A odjeli do mlhy a mraků. Byli jsme rádi, že to tak dopadlo. Cesta byla pohodlná, u hradu byly nádherně upravené zahrady, hrad velký a hezký s výhledem na jezero. Kdo měl chuť a čas, mohl si výlet i prodloužit. Sice ke konci trochu pršelo, ale dá se říct, že se nám i tento výlet vydařil.

Po třech hodinách pro nás zase přijeli. Výstup zvládli, nic neviděli. Pršelo jim daleko víc než nám, jenže pravděpodobně neustále doufali, že přestane. Tedy aspoň Ota. Nakonec prohlásil, že jediné, co má suché, je pláštěnka, kterou měl v batohu. Dokonce i boty promočil, protože místy se bořili v rašeliništi. Ale přesto byl nadšený, že se na vrchol dostal a že ten vrchol i viděl. Hlavně že jsme se zase všichni sešli a že všichni jsme spokojení.

Směřujeme jihozápadním směrem do dalšího kempu, který je blízko města Westport. Hraje nám opět irská muzika, při které většinou všichni opět usínáme. Není to hudbou, ale jsme fakt nějací zničení. Navíc venku stále prší. Najednou se proberu a zjišťuji, že nemám dioptrické brýle. Docela panikařím, nemám ve zvyku je sundat a jen tak někde odložit. Ale asi se stalo. Po usilovném hledání jsme zjistili, že propadly mezi sedadly a leží téměř pod nohami děvčat, které seděly za námi. Ještě že je objevily dřív, než si na ně stouply. Blížíme se totiž už ke kempu.

V tomto kempu je Pavel prvně, dřív se spávalo jinde a tak neví, co nás čeká. Myslím, že příště už se tady však spát nebude. Když jsme se autobusem pracně dostali k recepci, dozvěděli jsme se, že stany si musíme postavit jinde – před kempem – na pastvinách. Prostor byl ohrazen – naštěstí v drátech nebyla elektrika. Ještěže byly poměrně nízké, že se nechali s trochou námahy překročit. Jen kousek dál od nás byly kolotoče. Dál to bylo k toaletám a umývárnám. Jediná dobrá zpráva byla, že tu je teplá voda v ceně kempu. Jenže tato teplá voda měla tak 30 stupňů. Venku začalo pršet, samozřejmě se ochladilo a my se těšili, jak se pod sprchou ohřejeme. Takže tohle tedy opravdu nevyšlo. Jediné co vyšlo, že jsme postavili stany v přestávce mezi deštěm.

K večeři jsme dostali bulgur (hrubě drcená pšenice) s kuřecím masem, s kari omáčkou. Už v pokynech avizovali, že změnili jídelníček a že bude převažovat zdravá výživa. Nikdy jsem to nejedla, ale nechá se to jíst. Možná i proto, že je hlad.

Pavel už neví, co si vymyslet za akci. Kemp je kousek od úpatí Hory Croagh Patrick (764 m.n.m.). Jeho právě láká tahle hora, kde na vrcholu je poutní místo - kostel sv. Patrika. Na výstup v programu čas není, tak se rozhodl, že provede noční výstup. A lákal další z nadšenců našeho zájezdu, kdo s ním po večeři vyrazí. V plánu měl, že je autobus kousek popoveze na úpatí, dál půjdou už pěšky a v noci se nějak dostanou do kempu. Třebas i taxíkem. Počítal, že do 3. hodin ráno by mohli být zpátky. Naznačoval to už v autobusu, ale nakonec to byl on, kdo celou akci odvolal. Déšť zesiloval a vůbec to nevypadalo, že by chtělo přestat.

Sobota 9.7.2016

V noci bylo teplo, ale pršelo celou noc i ráno. Moje první po probuzení bylo, že už chci jet domů. Kolenu tohle počasí prostě nesvědčí a já věčný déšť taky nemusím. Byl to samozřejmě nesmysl, po chvíli mne to přešlo – tedy ta chuť jet domů. Prvně balíme stany mokré. Dozvídáme se, že je to typické irské počasí, že Pavel zažil počasí i horší. Nenápadně nás připravuje na to, že může být ještě hůř. Opouštíme naše nocležiště a bečíme, vždyť opouštíme pastvinu. Nyní oceňuji svoji novou softshellovou bundu s kapucou a kalhoty s membránou. Zatím jsem v suchu a nemusím vytahovat deštník ani pláštěnku. Otovi v autobusu uschlo oblečení, boty obouvá však lehce navlhlé.

Odjíždíme a pokračujeme dál jihozápadním směrem do národního parku Connemara. Najednou Pavel skoro vykřikne – Podívejte se vlevo na tu nádheru, to je ten sv. Patrick. Samozřejmě není vidět vůbec nic, jen šeď a déšť. Projíždíme vnitrozemím, fjordy jsou hluboko zařízlé do vnitrozemí. Pavel nás na to upozorňuje. Až při pohledu do mapy mu věříme, že nás nenavádí.

První zastávka je v opatství Kylemore Abbey. Počasí je stále strašné, ale na prohlídku kláštera a kostela to až tak nevadí. Od autobusu to daleko není. Do zahrad jezdí každou chvilku místní mikrobus. Je to tam hezké. Část jsou upravené zahrady, část tvoří přírodní parky se zajímavými stromy. Naštěstí okolo poledne přestává pršet a mraky se začínají trhat. Zdá se, že nám aspoň odpolední výlet trochu vyjde.

V plánu je výstup na Diamantovou horu Diamond Hill (496 m.n.m.). Pavel upozorňuje, ať se každý pořádně dívá na zem a hledá diamanty. Že je sbírá, že by se mu určitě nějaký ještě hodil. V autobuse nám rozdává plánky tras, kde jsou vyznačeny čtyři okruhy. Ty nejkratší, ty prý samozřejmě nejsou pro nás. Nás by mohl zajímat pouze 3 km dlouhý modrý okruh a na něj navazující 3,7 km červený okruh, který vede až na vrchol. Celkové převýšení je zhruba 450 m, času je dost, koleno se se zlepšením počasí trochu zklidnilo, že jsem měla skoro chuť vyrazit až na vrchol. Jenže ten je neustále v mracích, fouká hodně prudký vítr, takže vyjímečně dostávám rozum a rozhodnu se koleno šetřit. Jdeme s Vlastou a pěkně si to užíváme. Zpátky jsme se vrátili samozřejmě zbytečně brzy a tak jsme se rozhodly projít ještě tu nejkratší zelenou trasu. Je to jen 0,5 km, ale dostáváme se přímo do pralesa. Je to přírodní divočina s vodopádem a zajímavými stromy.

Odjíždíme do města Galway, v jehož blízkosti je náš kemp. Tentokrát nám přidělili místo přímo u toalet, umýváren a kuchyňky. Teplá voda zde je na dvaceticentové mince (minimální sazba je 2x20 centů, na běžné umytí stačí, ale je možno vhodit i 3 tyto mince), zdarma jsou k dispozici rychlovarky, mikrovlna, toustovač. Je zde proto i hodně zásuvek, takže konečně všechno v pohodě dobíjíme. Jen se stavbou stanů byl skoro problém. Je tu takový vítr, že máme co dělat tropiko přichytit, aby neulítlo.

Po další zdravé večeři odjíždíme do Galway, opět vybaveni mapkou města. Pavel nás provedl uličkou plnou barů, kde hraje živá muzika. Došli jsme až ke katedrále. Místy jsou zajímavá zákoutí, ale jinak jsme zajímavého moc neobjevili. Ani zdejší bary nás moc nenadchly. Do toho nejznámějšího jsme vešli, má tři patra, prošli jsme jen dvě a stačilo nám to. Tohle nebyla příjemná irská muzika, ale příšerný kravál, navíc je všude strašně plno. To je tak akorát pro mladé. V Dublinu se nám líbilo výrazně víc. Ani pivo tady nikde nedáváme a pomalu se vracíme k autobusu. Ještě jsme se prošli přístavem a tam objevili jednu přístavní hospůdku. Hudba tam sice nehrála, ale bylo tam příjemné prostředí. Ota začíná přicházet na chuť i pivu Pale Ale. Škoda, že nebylo víc času. U stolu seděli tři ženy a docela by se s námi daly do řeči. Ta jedna uměla i německy, jenže jsem jim musela vysvětlit, že pospícháme, že za chvilku odjíždíme autobusem do kempu. Mohla jsem si v Irsku potrénovat i němčinu. No, nevyšlo to.

Když jsme se vrátili do kempu, zjistili jsme, že jsme si stan postavili na tom nejhorším místě. Už se šeří, přímo nad stanem je pohybové čidlo, které se neustále rozsvěcuje. Mladí sedí v kuchyňce a dělají tam hrozný kravál, najednou všichni chodí na záchod a jak projdou okolo sušáku na ruce, tak se spouští. V tom se fakt spát nedá. Kupodivu neusnul ani Ota, kterému zpravidla nic nevadí. O půlnoci nám došla trpělivost a stěhujeme se o několik metrů dál do stínu autobusu. Sundaváme jen tropiko a stan s karimatkami i spacáky přenášíme. V tom větru to nebyl dobrý nápad. Měla jsem strach, zda to tyčky přežijou. Navíc jsme měli problém dostat se tam, kam jsme chtěli, jak se vítr opíral do stanu. Ale dopadlo to dobře. Trochu jsme se poprali i s tropikem, ale pak jsme ulehli a pochvalovali jsme si, jak jsme dobře udělali. Tady nás rušil už jen hučící vítr, ale při tom se nechalo dobře usnout. K ránu se uklidnil, takže se nám krásně spalo.

Neděle 10.7.2016

Stany nebalíme, zase zde budeme spát dvě noci. Mezi přeháňkami snídáme a odjíždíme. V plánu je návštěva Aranských ostrovů, konkrétně ostrova Inishmore. Na ostrov se jede trajektem – zpáteční jízdenka stojí 30 Euro. Kdo nechce, může si udělat vlastní program – v kempu nebo někde na pobřeží v městečku Ros an Hmíl, odkud odjíždíme trajektem. Nakonec s námi nejedou jen dva a zůstávají v kempu.

Cestou vidíme, jak řeky zbarvené do hněda od rašeliny, vtékají do moře. Vidíme i jak se zde těží a suší rašelina. Jak ji v tomto vlhkém počasí mohou usušit, však nechápeme.

Odjíždíme na ostrov. Pluje se skoro hodinu, fouká to, loď se houpe, vlny šplouchají přes celá okna. Konečně chápeme, proč loď nemá otevřenou palubu. Posádka raději trochu větrá, některým lidem není moc dobře. Ale aspoň naše parta to zvládla. Než jsme na ostrov dopluli, zase prší. Jedna z možností je po ostrově za 10 Euro pokračovat autobusem. Vše objet, s anglickým výkladem, občas někde vystoupit. Trvá to cca 4 hodiny.

Je možno si půjčit i kolo - to se také zvládne objet celý ostrov. Nebo zhruba polovinu ostrova projít pěšky, to je zhruba 15 km, ale relativně po rovině. Nejvyšší bod na ostrově má asi 150 m.n.m. Kupodivu většina odjíždí mikrobusem. My doufáme, že snad nebude pršet stále a jdeme pěšky, s Pavlem, Bárou a několika dalšími nadšenci. Někdo v nepromokavých pončech, někdo jen v bundách. Zkouším, kolik vydrží nová softshellová bunda a kalhoty s membránou, které jsem si pořídila už do Norska. Jen jsem přes sebe přetáhla tenoučkou kdysi méně promokavou šusťákovku. Hlavně kvůli zimě. Jen tenké tričko asi nebylo zrovna vhodné.

Začínáme cestou podle pobřeží, fascinuje nás velké množství skutečně malých pastvin, které jsou od sebe odděleny kamennými zídkami. Občas se kocháme výhledem na moře se zajímavými skalními plošinami, o které se tříští vlny. V jednom okamžiku vidíme dokonce i tuleně. Na písečné pláži se Pavel s Bárou jdou vykoupat. Prý je to Pavlova tradice. My se chechtáme, okolo jdoucí turisté nevěřícně kroutí hlavou - a fotí si je. Jen prý měli strach, aby jim neulétlo oblečení. Vichr byl fakt silný.

V místech, kde je ostrov nejužší, odbočujeme do vnitrozemí. Jsou tam základy pevnosti Teampal MacDuagh. Ale je tam také občerstvovna. Topí tam v krbu, takže uvnitř je příjemně. Na současné mokré počasí je to malé - je tam děsně lidí. Přesto jsme zvládli obsadit právě se uvolňující stolek. Ota si dal polévku, ke které zde podávají chléb a máslo, já i ostatní horkou čokoládu. Na nějaké sušení věcí čas není, musíme uvolnit místo dalším zájemcům. Já jsem však byla spokojená, že jsem zatím stále suchá. V tom nečase se mi ani na kopec s pevností jít nechce. Nejdřív tvrdím, že zůstanu v infocentru. Až když se dozvím, že tam jsou nádherné vyhlídky na útesy, o které se tříští voda, měním názor. Jenže to už Ota neslyšel a koupil si lístek jen pro sebe. To jsem netušila a v pohodě s ním prošla přes paní, která vstupenky kontrolovala. Já nepředpokládala, že pro mne Ota vstupenku nemá, paní nepředpokládala, že bychom se snažili jít na jednu vstupenku oba. Stalo se. Po vstupu se Ota divil, že jdu nahoru, já se zase divila, že mi vstupenku nekoupil. Skutečně omylem jsme tak ušetřili 3 Eura.

Již cesta k pevnosti byla zajímavá, a to tím, že cestu lemovala křoviska kvetoucích fuchsií. Zatímco u nás všude rostou trnky, tam fuchsie. Byla to skutečně nádhera. Již jsme je viděli dřív, ale ne v takovém množství. Když jsme dorazili k pevnosti, přestalo na chvilku pršet, ale o to víc to foukalo. Já měla strach, že mne vítr sfoukne, fotil tedy Ota. Já mu ale musela držet pláštěnku, aby mohl vyfotit něco jiného než vlastní pončo.

Zpátky se vracíme vnitrozemím. Procházíme mezi pastvinami, takže mezi jednotlivými zídkami. Je to jako bludiště. Cesta vede cik cak, ale je vidět, že od pevnosti se pomalu vzdalujeme. Okolo je řada nádherných, někdy i známých kytiček. Je až s podivem, že i v té zimě a vlhku něco kvete. Zhruba druhá třetina stoupá do skutečně mírného kopečka. Kocháme se až umělecky vyskládanými zídkami, které jsou většinou z velkých kamenů, kombinované pevnými kamennými útvary. Nejsme schopni určit, která cesta byla lepší. Kdyby nepršelo, byla by to fantazie, ale i takhle je to fajn.

Až téměř nad přístavem jsem začínala cítit vlhko na pravém rameni, asi od brašničky, jejíž popruh jsem v těch místech měla. Ale to už jsme směřovali do restaurace, před níž jsme se měli všichni sejít. Ještě jsme si stačili dát čaj, Ota pivo a už jsme vyrazili na loď. Kupodivu na této lodi byla otevřená horní zadní paluba, ale nikomu se tam nechtělo v té zimě a dešti sedět. Uvnitř jsme si již neměli ale kam sednout. Nadšení jsme nebyli, ale byli jsme rádi, že už na nás konečně neprší. Nakonec vše dopadlo jinak. Z pevniny připlula další loď a tak nás na ni přesunuli.

Zjistili jsme, že jsme udělali dobře, že jsme vyrazili pěšky. V autobusu byla skla zevnitř orosená, zvenku mokrá od deště, a tak cestou toho moc neviděli. Viděli sice víc pevností, ale ty jsou si tak trochu podobné. Lepší bylo přímo prožít tu atmosféra ostrova, i když v dešti.

Na pevnině nepršelo, ale byla zima. Už jsem se těšila na suché oblečení, které jsem si v autobuse připravila, a na teplou večeři, kterou nám Boženka na parkovišti připravila. Jela o hodinu dřív a udělala nějakou fazolovo-masovou směs, ke které jsme dostali irský toustový chléb. Jen hladoví rackové nám lítali nad hlavou.

Večer v kempu konečně neprší, dokonce vylézá i sluníčko. Vítr se uklidnil, ale zase je nějaká zima.

Pondělí 11.7.2016

Večer byla zima, ale prvně se v noci neochladilo. Kupodivu ani neprší, i když je zataženo. Ráno to už zase fouká. Opět balíme stany, naštěstí v tom větru uschly. Podle předpovědi se má vyjasnit, tak uvidíme. Přejíždíme k jihu, cestou opět posloucháme irskou muziku, ale tentokrát nazpívanou naší skupinou Druhá tráva.

Míříme do oblasti The Burren, kde je neolitická památka z doby kamenné Poulnabrone Dolmen, stará asi 6000 let. V Irsku jich je všeobecně hodně – dolmeny, menhiry, pevnosti. Tahle je nejfotografovanější, a proto nejznámější. Byl to vlastně vstup do podzemní hrobky. Bývalo to zasypané zeminou, která se během tisíciletí vyplavila. Okolí hodně připomíná včerejší ostrov. Dozvídáme se, že je to vlastně pokračování kamenné desky, která tvoří ostrov. Nerostou tu stromy, není tady voda, jen kamení a skály. Půdy je tu skutečně minimum. Zajímavé jsou i kameny na zemi, jejich tvary, které tisíciletá eroze opracovala, ale i travnatá rokle uprostřed této kamenité rovné plochy.

Přejíždíme na západní pobřeží, kde mají být 200 metrů vysoké útesy Cliffs of Moher. Nad útesy je zřízena vyhlídková pěšina se dvěma vyhlídkovými věžemi. Protože se nechá procházet ještě dál při útesech, dostali jsme zde dvě hodiny času, ať si to vše můžeme hezky v klidu projít. Jenže to Pavel netušil, že než nám rozdá vstupenky a než dojdeme k pobřeží, bude vše jinak. Začalo pršet, na chvilku jsme zahlédli jedny z útesů, ani jsme je nestačili vyfotit, když se vše ponořilo do mraků. Ještě jsme chtěli kousek vystoupat a doufali, že to snad dlouho nebude trvat, že vítr mraky rozfouká. Ale pršelo víc a víc. A vůbec nic nebylo vidět.

Ještě že je tam velké infocentrum s barevnými fotkami okolí, kde pouští i film, abychom viděli, co jsme jen jedním okem na chvilku zahlédli. Je zde i velký obchod s upomínkovými předměty, takže aspoň je možno, kam se schovat. Nakoupili jsme nějaké dárky, vše si prohlédli, dokonce ani na pivo nezašli. Mokrých lidí stále přibývalo a venku se to nelepšilo. Když jsme se po 1,5 hodině chtěli přesunout do autobusu, přestalo pršet a mraky se začaly zvedat. Sice viditelnost nebyla nejlepší, ale aspoň něco jsme za zbývajících půl hodiny zahlédli. Taky jsem se u autobusu smála, že Pavel se celou 1,5 hodinu modlil, abychom něco viděli.

Poslední zastávka dnešního přejezdu je městečko Adare s několika historickými domy, velkým kostelem, klášterem a hradem. Sotva jsme vystoupili, zase začalo pršet, jako bychom si s sebou déšť vozili. Ale než jsme prohlédli kostel, přestalo. Je pondělí odpoledne a je tu děsný provoz, ani přejít na druhou stranu nelze. Přechod je snad jen jeden v centru. U silnice to smrdí, vracíme se trochu oklikou, ale je to tu nějak zvláštní, skoro jsme zabloudili. Ještě že věže kostela nás nasměrovaly na správnou stranu.

Než jsme dojeli do kempu u městečka Killarney, dodívali jsme film o Irsku, ne dokumentární, ale spíš romantický, ale s krásnými irskými záběry. Jen by nás zajímalo, jak to dlouho točili. Stále jim tam svítí sluníčko.

Snad v každém kempu je to s teplou vodou zcela jinak. Tady se v recepci prodávají za 1 Euro žetony, ale sprchy zde nejsou pánské, dámské. Je zde sprchový domeček se samostatným vchodem ke každé sprše. Pavlem jsme byli upozornění, že teplá voda zde teče dlouho, že se pohodlně na jeden žeton osprchují dva. Měl pravdu. Jak jsme byli zvyklí z dřívějška pospíchat, tak tady bychom se snad osprchovali i tři.

Po večeři - rajská a celozrnné těstoviny jsme zašli do hospůdky asi půl kilometru vzdálené, kde jsme se sešli, popovídali si při pivu, já vyjímečně při vínku a odešli spát. Ráno nás čeká náročný výstup. Tedy jak koho.

Úterý 12.7.2016

Konečně tady spíme tři noci. Dnes má být snad nejlíp, proto Pavel naplánoval výlet na nejvyšší horu Irska – na Carrauntoohill (1039 m.n.m.).  Má to být nejnáročnější výlet naší dovolené. Převýšení je 900 metrů. Jsme zvědavi, jak dnes to počasí vyjde. V noci několikrát sprchlo. Poprchává, i když opouštíme autobus. Věříme v předpověď a na startu pláštěnky nevytahujeme. Celá naše výprava se téměř po startu trhá. Cesta nahoru měří možná jen nějakých 6 km, ale je hodně náročná. Zhruba první třetina je poměrně pohodová - k jezerům. To zvládnou všichni. Druhá třetina je prý nejnáročnější, jde se kamenným korytem, po tzv. Ďáblovo žebříku, místy se prochází potokem, přelézají se kameny. Cesta zde v podstatě není, každý si vybírá úsek, který si myslí, že zvládne. My jsme vyrazili s Aničkou. Zjistila, že jí moje rychlost vyhovuje a netrvá na výstupu až na nejvyšší bod, chce si to hlavně užít. Báru jsme poslali před nás, abychom ji nebrzdily.

Někteří odpadli u jezer, takže pokračujeme jako poslední a doufáme, že ještě něco zvládneme. Jde to pomalu, ale jde to. Jen v jednom místě se Anička nemohla vytáhnout nahoru. Je menší, má krátké nohy. Postrčila jsem ji zezadu za zadek. Chtěla mi taky pomoct. Za ruku jsem vytáhnou nechtěla, že to zvládnu sama. Aby mi to oplatila, když už jsem byla skoro nahoře, popotáhla mne za kšandu batohu. Pomohlo to, ale málem to nebylo nic platné. Začala jsem se tak chechtat, že nechybělo moc a spadla jsem zpátky. Víc takových příhod nebylo, ale užily jsme si to a nasmály se. Občas jsem si musela dát pauzu, ani ne proto, že bych nemohla, ale občas se mi zamotala hlava a rozklepaly nohy. Sice tvrdím, že ze závratí jsem se vyléčila vloni ve Slovenském ráji, ale asi to úplná pravda není. Na fotkách to tak hrozně nevypadá, ale v reálu to bylo fakt strmý. Tím jsme zvládli druhou část. Ze sedla byl tak nádherný výhled, že jsme zde už zůstaly, posvačily a kochaly se. Na vrchol bychom to do stanovené doby - do 14. hodiny asi zvládly, už to tak prudký nebylo, ale představa, že vylezeme celé zničené nahoru, nestačíme si ani odpočinout a nasvačit a abychom zase spěchaly dolů, ta nás nelákala. Navíc vrchol byl v mracích. Poslala jsem raději Pavlovi SMSku, ať na nás nečeká, že to otáčíme, ale že se vracíme jinou cestou. Řada našich kamarádů se už vracela, mezi nimi i Ota. Na nás ale nečekal. Prý má žízeň, musí do autobusu na pivo.

Dolů jsme se vydaly trochu oklikou, přes protější kopec s dalšími nádhernými výhledy. Cesta na mapě nebyla namalovaná, ale z Ďáblových schodů jsme ji viděli. Vedla cik, cak, byla svým způsobem pohodlnější, ale delší. Nahoru bychom tudy jít ale nechtěly. Konec klesání byl už bez cesty, každý slézal, kudy chtěl, už taky po kamenech, ale celkově to bylo dolů lepší. Kolena se však stejně už ozývala.

Počasí nakonec nebylo tak nejhorší, sice asi 3x sprchlo, ale občas i svítilo sluníčko. Byli jsme všichni úplně nadšeni.

Boženka to zvládla samozřejmě nejrychleji. Je to horolezkyně, která v mladším věku byla součástí první ženské české expedice, která zdolala jeden z himalajských vrcholů. Sice nemá koleno zcela v pořádku, nosí ortézu, chodí s jednou francouzskou holí, ale upaluje do kopce i z kopce snad nejrychleji ze všech. U autobusu tedy byla jako první a na 16. hodinu nám už připravila večeři. Rizoto z burgeru s červenou řepou. Já s Aničkou jsme dorazily později, ale ještě ne zcela poslední. I když ti poslední zvládli i vrchol. To nám však nevadilo, my jsme si to prostě nádherně užily.

Večer část jela naším autobusem na prohlídku městečka Killarney, podle kterého byl pojmenován národní park. Někdo zůstal v kempu. My jsme museli do hospůdky , kde jsme byli předcházejícího dne - Ota tam nechal svůj pivní deníček. Naštěstí tam na něho počkal. To bylo radosti. Poctivě si zapisoval všechna piva, která jsme v Irsku ochutnali a najednou by o tak důležitý dokument přišel.

Už tady byli další z naší party – zašli na druhou večeři. Přisedli jsme si, pěkně jsme se pobavili, hodně jsme se nasmáli. Z kempu jsme vyrazili po dešti, před dalším deštěm jsme se vrátili, dokonce dýl, než výprava z města.

Středa 13.7.2016

Pršelo i v noci a ještě ráno před snídaní. Předpověď tvrdí, že další déšť bude až večer. To jsme zvědavi. Je však téměř jen odpočinkový den, převážně poznávací, jak Pavel tvrdí – japonský den. Zastavíme, prohlídneme si to a pojedeme dál.

První zastávka u pevnosti Fort Dunbeg na pobřeží moc nevyšla. WC byly ještě zavřené, na pevnost, kterou jsme od silnice trochu viděli, se za 4 Eura nikomu nechtělo. Viděli jsme lepší. Byli tam však nádherně fotogeničtí oslíci.

Pokračujeme dál na západ po úzké silničce při pobřeží, která je pro autobusy průjezdná jen v našem směru. Problém je se vyhnout i s osobákem. Většina jich v pohodě couvala, až na jednoho. Ten to asi neuměl, nakonec jsme ho museli objíždět my. Slabší jedinci se raději vlevo z okénka nedívali, silnější počítali cm, kolik zbývá, než spadneme z útesů. Ozvala se i hláška: Je štěstí, že máme český autobus, jinak bychom vystupovali rovnou do moře. Mezi osobáky proti nám jel dokonce jeden velký karavan. Když to viděl, raději odcouval a zmizel nám z dohledu. S tím bychom se určitě nevyhnuli nikde.

Konečně jsme dorazili na parkoviště, odkud se vyráží k nejzápadnějšímu irskému mysu Dunmore Head, odkud je jedinečný výhled na útesy a na ostrovy Blasket Island. Šlo se po strmém svahu, foukalo to, nebyl to dobrý pocit. Ale zase to byl nádherný pohled. Otu jsem poslala, aby si vylezl na vrchol, abych ho vyfotila. Jenže viděl, že řada jich jde ještě dál. Musel tam samozřejmě taky - na skutečně nejzápadnější cípek. Je sice několik metrů nad mořem, ale jedna ze šplouchajících vln ho lehce opláchla. Takže opět promočil boty. Kalhoty měl mokré až po kolena. Ale nebyl jediný, takových mokrých nadšenců bylo víc.

Tentokrát se udělalo hezky, dá se říct i teplo, na pláži kousek od parkoviště se nechalo i koupat. Jenže plavky jsme si nevzali. Škoda. Mohli jsme se docela pěkně vyblbnout ve vlnách. Na koupání bez plavek jsme se v tom množství lidí neodhodlali.

Podle pobřeží jsme popojeli o kousek dál a zašli se podívat na fotovyhlídku Sibyl's head - Sibylina hlava. Skála skutečně připomíná svým tvarem hlavu ženy z profilu.

Na poloostrovu jen o kousek severněji byla další úžasná zastávka - u raně křesťanského kamenného kostelíku Gallarus Oratory ze 6. - 7. století. V Irsku je přibližně 30 podobných kostelíků z té doby, ale tenhle je nejzachovalejší. Je postaven z kamenů, které jsou až umělecky na sebe naskládané bez jakéhokoli pojiva. Samozřejmě se zde platí vstupné, ale určitě to za to stojí. I tady cestou ke kostelíku bylo velké množství kvetoucích fuchsií.

Poslední skutečně krátká zastávka toho dne byla ve městečku Dingle, hlavně proto, aby se doplnily zásoby. Je to malý přístav s velkým kostelem a pravděpodobně klášterem na kopci, s předraženou whisky a minipivovarem, který jsme nenašli. Všimli jsme si na hlavní třídě jen šipky, ale pak jsme vyrazili se podívat na kostel. Utěšujeme se tím, že by určitě pivo bylo drahé a navíc by nám nechutnalo. Zato jsme cestou ke kostelu objevili americké centrum, po vzoru Los Angeles byly na chodníku hvězdy. Samozřejmě jich bylo daleko méně.

Pak už jsme se vraceli zpátky do kempu, kde jsme dostali zdravou večeři – pohanku s další nějakou omáčkou a pár kousky masa. Ale hlad byl, tak i tu pohanku jsme snědli. Už se však těšíme domů na brambory. Shodli jsme se na tom, že nám chybí, prý ani bramborová kaše nebude. Už té zdravé stravy s omáčkami bylo akorát tak dost.

Protože jsme se celý den převážně vozili a kochali se, tak Pavel rozšířil program o večerní vycházku v národním parku Killarney. Autobus nás zavezl na parkoviště k zámku Muckross House, ale musel hned odjet, protože asi za půl hodiny se vrata na parkoviště automaticky uzavírají. Zámek je nedaleko jezera Muckross Lake. Tady jsme měli možnost volby. Jedna trasa (cca 2 km) obešla jezero z kratší východní strany, druhá (cca 7 km) obešla téměř celé jezero, tedy bez toho našeho kousku. Obě trasy končily nedaleko velkého vodopádu, kde na nás čekal i autobus. Pro otužilce byla v jezeře možnost i koupání – toho samozřejmě opět využili naši otužilí průvodci. Nám se večer už zdála docela zima. Procházka to byla pěkná, s hezkými výhledy na jezero a se zajímavými stromy. Údajně se procházelo arboretem.

A závěr dne? Už se nám to skutečně krátí a je poslední možnost zajít do zdejší hospůdky, kde Pavel domluvil možnost zahrát si na kytaru a zazpívat. Přišli jsme v 21,15 hodin, my jsme odpadli asi v jedenác, okolo jedné prý už je vyhodili. Byl to ale fajn večírek na závěr dovolené.

Čtvrtek 14.7.2016

V noci už zase poprchávalo, k ránu byla snad největší zima za celou dovolenou a kupodivu ještě před snídaní vyšlo sluníčko. Že by konečně začínalo irské léto?

Balíme stany a přejíždíme na opačné - jihovýchodní pobřeží Irska. Cestou se dělá cca 3 hodinová pauza ve městě Cashel, kde je jeden z irských skvostů – opevněný románský klášter Rock of Cashel z 12. století. Tam také je nejzachovalejší románská kaple v Irsku. Po společné prohlídce jsme ještě navštívili nedalekou další zříceninu Hore Abbey (zde byl již vstup volný), informační centrum, kde jsme ještě něco nakoupili. Utratili jsme tam relativně dost peněz, koupili jsme nějaký čaj, hrnečky apod. A byla nám k tomu nabídnuta zdarma vstupenka do kláštera. Už jsme ji nevyužili, ale informovali jsme o tom Pavla, třebas se mu to bude někdy příště hodit.

Konečně jsme měli chvilku času, kterou jsem chtěla využít k tomu, abych si dala pravou irskou kávu. Už na začátku nám ji Pavel doporučoval, že je to něco naprosto jiného než u nás, jen ji nesmíme objednávat v cukrárně. Musí se jít do baru, jen tam nám do ní dají pořádnou štamprli irské whisky. Snad každý už ji ochutnal, jen já tu možnost neměla. Okolo poledne nikdy čas nebyl a večer si ji dát nemohu, pokud se chci vyspat. Takže buď teď, a nebo nikdy. Původně jsme mysleli, že si dáme i něco k jídlu, ale to už bychom časově nezvládli. Moc dlouho jsme se kochali a nakupovali. Něco k jídlu v autobusu ještě máme, hlady neumřeme. Irská káva je skutečně vynikající. A nejlepší je dát si ji na lačno. Do autobusu jsem přišla docela veselá.

Po třech hodinách odjíždíme. Než jsme dojeli do kempu u přístavu Rosslare na východním pobřeží, bylo po irském létu. Než jsme postavili stany, rozpršelo se. Takže opět klasické irské počasí. Těšili jsme se na koupání v moři, Ota sice ještě chvilku i v dešti tvrdil, že si půjde zaplavat, ale výrazně se ochladilo a stále mrholilo, takže to nakonec vzdal. A skončili jsme zase jen ve zdejší sprše.

Tento kemp byl skutečně obrovský, teplá voda byla v ceně, ale v umývárně nebylo ani mýdlo. Byla zde však kuchyňka, kterou se Boženka rozhodla využít a hezky pod střechou nám připravila jídlo – celozrnnou rýži s nějakou omáčkou, ve které byly i houby. Ta byla výborná.

Poslední večer v Irsku jsme si parádně užili. Martin, jeden ze spolucestujících, měl narozeniny, koupil lahev whisky a po večeři nás na ni pozval do autobusu. Anička s Maruškou přidaly rum, řidič se proměnil v servírku a vařil grog. Ještě se objevil zbytek slivovice a medoviny, dokonce i zbytek sušeného masa. Ani nám nevadilo, že venku prší. Když jsme to vše zlikvidovali, blížila se 22. hodina a tím i čas otevření baru v kempu, resp. začátku živé muziky v baru v kempu. Tenhle kemp byl jeden z mála, který měl u recepce vlastní bar. My jsme to však měli skoro stejně daleko, jako předcházejícího dne do městečka. Výborná byla Pavlova rada: Když půjdete od baru po dělící bílé čáře na silnici, dojdete rovnou ke svým stanům, nemůžete zabloudit. Někdo odpadl a šel spát, zhruba třetina vydržela, dokonce přišli i řidiči. My původně chtěli zajít jen na chvíli, ale odejít - to nešlo. Jeden starší pán hrál na kytaru 2 hodiny vcelku bez pauzy. Nebyla to klasická irská lidová muzika, ale hrál moc pěkně. Pomalejší i rychlé skladby, že jsme si nakonec všichni Češi zatancovali. Když o půlnoci skončil, vyrazila za ním Bára, jestli by nepůjčil Pavlovi kytaru. Takže ještě jednu písničku jsme jim zazpívali česky. Byl to úžasný večer.

Pátek 15. 7.2016

Ranní vstávání bylo horší. Spát se šlo pozdě, vstávalo se brzy, do tří hodin lilo, pak se zvedl takový vichr, že jsme všichni měli pocit, že stany odletí i s námi. To už skoro nespal nikdo. Jen Ota spal, že neslyšel ani budíka.

Z Irska z Rosslare odjíždí do Anglie jen dva trajekty, ráno před devátou a někdy po obědě. Museli jsme samozřejmě stačit ten ranní, abychom zvládli do večera dojet do kempu v blízkosti Londýna. Je to jako s letadlem, v přístavu se musí být hodinu předem, byl tedy docela fofr.

Na trajektu jsme se dozvěděli o tragickém útoku v Nice. Přesně v těch místech jsme byli asi před dvěma měsíci. Je to hrůza. Už abychom byli v pořádku doma. Ale už nám zbývá vllastně jen ta cesta domů s malými zastávkami.

Poslední aktualizace: 25.2.2020
Jedeme do Irska - 4. část - Irsko - západní a jižní část na mapě
Autor: jircak
Kvalita příspěvku:
hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Příspěvky z okolí Jedeme do Irska - 4. část - Irsko - západní a jižní část

Spidel
Spidel
Fotogalerie
1.2km
více »
Galway
Galway
Tipy na výlet
Na našem putování po irském ostrově, tj. po Irsku i Severním Irsku spíme dvě noci v kempu nedaleko města Galway. Je to tedy důvod se do města aspoň…
1.2km
více »
Barna Woods
Barna Woods
Fotogalerie
4.9km
více »
Letiště Galway / Carnmore
Letiště Galway / Carnmore
Letiště
Letiště Carnmore (GWY) spadá pod město Galway,…
9.1km
více »
Dunguire castle
Dunguire castle
Hrad
Dunguire castle. Určitě jeden z nejnavštěvovanějších hradů na "zeleném…
15.3km
více »
Coole Park
Coole Park
Fotogalerie
24.3km
více »
Portálový dolmen Poulnabrone
Portálový dolmen Poulnabrone
Tipy na výlet
Jedeme na jih při západním pobřeží a projíždíme národním parkem Burren,…
24.3km
více »
Pohoří Burren
Pohoří Burren
Pohoří
Opet se vrátíme na "zelený ostrov" a tentokrát se podíváme opět do Galway…
28.6km
více »
Národní park Burren
Národní park Burren
Tipy na výlet
Cestujeme po Irském ostrově, navštěvujeme zajímavá města, místa, oblasti.…
31.8km
více »
Mohérové útesy
Mohérové útesy
Cestopisy
Mohérové útesy Jet do Irska a nevidět Mohérové útesy (Cliffs of Moher) by byla chyba, kterou byste si dlouho vyčítali. A to i když se nacházejí…
39.7km
více »
zavřít reklamu