Jaro na Valašsku – jarní kola 2017 pt.1

Měsíc už utekl a já o našem jarním výletě na kola ještě nenapsal ani řádku. Nejvyšší čas tento prohřešek napravit.

Jak už si někteří všimli, naše původně volejbalová parta téměř pravidelně vyráží zjara (a na podzim) na několikadenní výlety. V podstatě prodloužený víkend do některých blízkých či vzdálenějších lokalit naší země.

Ač jsme z Moravy, musím se přiznat, že (z mého hlediska) máme dosti restů v té východní části Moravy, tedy tomu, čemu můžeme říkat Beskydy, případně zároveň podle svérázného etnika tohoto kout republik, jež se zove Valašsko.

Když se tedy objevila možnost, že přítel jedné naší mladé parťačky má kontakt na vcelku lacinou chatu u jedné přehrádky v oblasti mezi Valmezem a Vsetínem, bylo rozhodnuto. Znalci samozřejmě vědí, že tou přehradou je Bystřička, na stejnojmenném to přítoku Vsetínské Bečvy. Tím pádem skoro do srdce Valašska. Květnový termín se letos určoval dosti dobře, státní svátky nám vyšly pěkně na pondělí, a protože jak známo, na prvního máje leckdy padá i sníh (u nás sněžilo 28.4. v pátek), lepší bude ten druhý víkend.

Pomalu se naštěstí oteplovalo již ten prvomájový víkend, ale jistota je jistota.

Jako obvykle část výpravy používá k přiblížení různé metody. Kdo má čas a sílu, vyrazí někam vlakem a zbytek trasy už dojede na kole, kdo čas nemá, nebo nechce, sveze se automobilem. Musím se přiznat, že tuto potupnou variantu jsem zvolil i já, tedy při tom příjezdu na Bystřičku. Naštěstí Boris vzal velkou dodávku, tak nebyl problém naložit jak kufry tak kola. V podstatě vyrážíme po skončení pracovní doby. Není to od nás zas tak daleko, část cesty je i po dálnici, ač na závěr volí řidič vcelku zajímavou variantu příjezdu k přehradě. Víceméně logické by bylo někde v Hranicích normálně pokračovat po hlavní na Valašské Meziříčí. Vybral si ale navigační verzi, která ho vedla přes kopečky. Valmez jsme sice neminuli, ale pěkně okrajem. Pokud se nemýlím, jeli jsme do Podlesí, což byl vcelku pěkný krpál, pak Malá Lhota, což je po takovém hřebínku, a do Velké Lhoty. Na Valašsku se až na výjimky nestaví silnice do serpentin. Takže sjezdy jsou tu kolmo na vrstevnice, snad zázrakem se auto nepřevalilo přes čelní sklo …

V cíli u chaty Sfinx jsme cca druzí v pořadí, už je tu Martina s Vaškem, který tedy chatu zamluvil.

Máme tedy možnost vybrat si nejlepší pokoje (všechny stejné, 2–3 postele, nějaká lampička, skříň stůl, židle). Po zimě jsme tu asi první, takže je v chatě ještě takové vlhko, naštěstí každá místnost má radiátor.

Než přijedou další výletníci, jdeme trošku prozkoumat okolí. Chata je blízko hráze, a hned vedle se nachází stylová hospoda U Mokrošů, tak ten průzkum není nijak dlouhý a činnost na pár chvil je určena. Nakonec brzy dorazí i další členové posádky vozu, kdeže jsme se ztratili. Pak přijede Mirka, z okna vidíme nějaké cyklisty takže vcelku se nás sešla početná společnost.

Nicméně nebudeme tu vysedávat celý večer, na chatě máme bečku a tradice si žádá na začátek nějaký ten večírek.

 

6.5.2017

Ráno se v lese i nad přehradou válí nějaký opar, ale předpověď naznačuje, že by se mělo počasí časem vylepšovat. Ovšem morálka nám poslední dobou jaksi opadá, takže odjezd na výlet není nijak ukvapený. Nakonec čekají nás hory (Vsetínské vrchy) takže sil bude potřeba.

Protože nás poslední dobou jezdí víc než dost, dělíme se na pár skupin. Ta naše je samozřejmě největší a následují trasu, kterou jsem vymyslel. Povětšinou ale se průběh změní podle situace.

Ale na začátku mám vymyšlenou lahůdku, výjezd, spíš výstup na Klenov. To je kopec na protější straně přehrady. Zvedá se v podstatě hned za hrází. Podle značení sice jedeme po cyklotrase, ale jde o tak prudký kopec, že v podstatě během okamžiku všichni kola tlačí. Malou komplikací je fakt, že v části trasy je několik čerstvě pokácených stromů, čili výstup je o to těžší, že se musí přímo lesem. Na Klenově je mj. stejnojmenná přírodní rezervace smíšeného, převážně bukového lesa. V terénu je k vidění i pár skalních masivů, které patří tuším ještě k tomu Karpatskému flyši. Prudký výstup trvá asi 2 km, a ač je na nejvyšším bodu avizován zbytek středověkého hradu (velmi skromný), nenajde se odvážlivec, který by památku prozkoumal.

Cesta se postupně mění v normální polně lesní cestu, místy ovšem s překážkami kaluží a bahna.

Studánka Jana Karafiáta nás upozorní, že v kraji působil autor Broučků (evangelický farář). Než dojedeme k Dušné, polní cesta se změní v nakonec příjemnou lesní asfaltku. Mirka netuší, kam že to jedeme, tudíž zkoumá pěknou roubenku u horského sedla. Vybíhá, že nedaleko je výborná hospoda na Cábu, tak ji rozesmutním sdělením, že tam od rána směřujeme.

Vsacký Cáb dosahuje výšky 841 m, a ač tedy chata není úplně na vrcholu, z Dušné musíme ještě překonat kolem 200 m převýšení. Cesta je ale příjemná, sluníčko i občas hřeje. Chata na Cábu je skutečně příjemným místem. Mají tu i malou sjezdovku (coby jeseničáci jsme zvyklí na větší svahy). Nemůžeme vynechat domorodé speciality, někdo kyselicu, někdo halušky.

Asfaltku vystřídá makadam, tedy červená TZ. K rozcestí Ptáčnice to vcelku jde, pak je to prudší a je třeba brzdit vší silou. Majka si na pokračování netroufne, tak jak sjedeme k další asfaltce, podle mapy sjíždí s Borisem oklikou do Valašké Bystřice. Osatní pokračujeme lesní červenou. Mkadadmu naštěstí ubylo, přibylo mírně bláta. Ale za utrpení nás čeká odměna. Jak vyjdeme z lesa, jsme nad Búřovem a otvírá se nám krásný výhled na okolní kopce. Nejvíc asi lákají protější Moravskoslezské Beskydy, vrcholky Radhoště či Kněhyně jsou sice zakryté mrakem, ale zbytek hor je i tak parádní. Velice malebně působí krajina s rozesetými pasekami a chalupami kolem nich, u nás jsou hory daleko opuštěnější. V blízkém golfovém areálu mají k tomu účelu malou rozhlednu, kterou nemůžeme vynechat.

Sjezd do Valašské Bystřice pěkně prudký, brzdy si zase přišly na své. Hledám hřbitov, kde by měla být k vidění jedna památka, ale místní mě odkazují ke kostelu. Tam nacházíme zajímavé hroby portášů. To byli takoví místní lidoví pohraničníci, asi jako Chodové u Domažlic. U báby (hospodě) se opět setkáváme s dvěma odpadlíky.

Vymýšlíme kam že dál, ale skoro všichni jsou po tem prvním kopci jaksi utahaní tak k Bystřičce. To je ovšem velmi pohodlné kolem řeky, mírně z kopce.

Ale to jsme doma zbytečně brzo. Ale, dole pod přehradou je v kempu sraz moto tříkolek, večer by měl být nějaký program. Pár se nás najde, kdo si nenechá tuto atrakci utéct.

V kempu je zatím klid, všichni jsou na vyjížďce, tak je k vidění jen hrstak strojů. Vše se mění po nějaké půlhodině. Za mohutného burácení přijíždí kolona tříkolek. Na srazu mělo být kolem 40 strojů. Co kus to originál. Člověk ani nemusí být velký motofanda, aby ho stroje nezaujaly. Povětšinou tříkolky pohání automobilové agregáty, někdy značně obludné (Tatra 613), jindy uměřenější (Ford Focus). Všechno je ale řádně nachromované, vyleštěné, pomalované a vůbec.

Naše skupinka se usadila na lavici hned u pódia, kde se posléze koná i produkce. Paradoxně jsme skor všichni propadli elánu dětského bigbítu (ZUŠ Vsetín). Obzvláště sklidila úspěch svérázná úprava hitu Clash (Shoul I stay, should I go) podle úpravy divadelně punkového souboru Kašpárek v rohlíku. Tříkolkáři (nejen oni) mohutně zapěli refrén při hitu australské hardrockové legendy Highway to Hell. No děti museli i přidávat.

Vystoupení jsme mocně oslavili borovičkou, takže někteří členové měli i potíže s návratem.

Ostatní, co jsme se vrátili „střízliví“ byli zaskočeni nezvyklým tichem v chatě. Velká většina zbylých se zatajeným dechem sledovala na ČT2 Jamese Bonda….

Pokračování: https://www.turistika.cz/cestopisy/jaro-na-valassku-jarni-kola-2017-pt-2/detail?_fid=mwr2