Jaro na Bítově – 2. den: Pivovarská 12 a NS Jindřicha Dauna – okruh cca 13 km: vyhlídky – Červená kaplička – hrad Bítov – mohyla předků – Hradní studánka – Slaměný most – Jezírko lásky – rybník Podošná – ruina Stará pila Bítov

 

V Bítově v penzionu Hasičského pivovaru, kam jsme včera dorazili, se spalo dobře. Byl tu klid. Z okna přes malou zahrádku vidíme na náměstíčko s parkovou úpravou. Sluníčko svítí a láká nás ven.

Honem snídáme a vyrážíme. Vedle do obchodu se jdu podívat, jak mají otevřeno – zítra musíme koupit chleba, 3 dny bude zavřeno. Jenže problémy nepřestávají. Obchod má ode dneška týden zavřeno. Jdu se zeptat do restaurace pivovaru, kde se nechá nakoupit. Vše je daleko, ale pár krajíčků nám vždy určitě prodají. Čtyři krajíčky jsem dostala hned. Tak to je dobrá zpráva. Bude sice dražší, ale budeme mít co jíst.

Na dnešek jsme vybrali větší část trasy Pivovarská 12. Je to v podstatě cyklostezka o délce skoro 13 km, kterou r. 2017 vyznačila správní rada pivovaru. Vede přes řadu místních zajímavostí. My vynecháme tu část, kterou si projdeme zítra cestou do Onšova. Dnes bychom měli ujít cca 11,5 km. Na rozhýbání nám to úplně stačí.

Obec opouštíme po zmiňované cyklostezce, zpočátku také po místním červeném okruhu. Z trasy děláme krátkou odbočku na bezejmennou vyhlídku, odkud vidíme zříceninu hradu Cornštejn. Nějak po ránu nemohu chytit dech. V sebemenším kopečku na Otu ztrácím.

Červený okruh směřuje prudce k přehradě, my jdeme po cyklostezce rovně, později se k nám připojuje zelená a modrá turistická značka. Čeká nás opět krátká odbočka k vyhlídce Hvězdička, která byla r. 2014 přejmenována na Skálu Vladimíra Kundráta – při příležitosti jeho významného životního jubilea. Pan Kundrát byl bítovský poštmistr, nynější starosta, ale také legendární trumpetista, který tady od r. 1972 troubí večerku pro návštěvníky kempu a celé zátoky. Odtud je vidět kopec Horka a meandr řeky Dyje, pláže Vranov – Horka I a Horka II. Je tady i kemp a chatová osada. Tam to v létě určitě žije.

Cesta je hodně zvlněná, chvíli jdeme do kopečka a zase z kopečka. Obcházíme poslední domky Bítova a pokračujeme po okraji lesa, kde vede i naučná stezka Jindřicha Dauna o délce 5,6 km. Vede po bývalé cestě bítovských pánů loveckým revírem Jindřicha hraběte Dauna (1836 – 1890). Na devíti zastávkách jsou informace nejen přírodovědné, ale také o původních stavbách.

Pod námi v lese jsou skály a nad nimi další vyhlídka i s turistickým přístřeškem. Opět odtud vidíme opět zříceninu hradu Cornštejn. Z rozcestí Vranč, kde býval původní hradní hospodářský dvůr, vidíme na protější straně rozhlednu a penzion Rumburak.

 

Přicházíme na rozcestí U kapličky, kde je další přístřešek, ale také v lese ukrytá neogotická Červená kaplička. Vzhledem k tomu, že stromy mají zatím jen malé lístečky, je kaplička vidět už od cesty. Jinak je v lese asi pěkně schovaná. V 19. století ji tady postavili hrabata Daunové. Je to prostá zděná stavba z červených cihel s gotizujícím průčelím, která je uzavřena novější kovářskou mříží. Na zadní straně je malý bílý oltář se štukovým reliéfem Korunování Panny Marie. Pod ním na bílé mramorové desce je napsáno: Heilige Maria Bitte für uns v překladu: Svatá Maria pros za nás.

Po chvíli z naší stezky odbočujeme k baroknímu sloupu se sochou Panny Marie ze 17. století, která stojí při silnici. Mohli bychom po ní pokračovat, ale my se vracíme zpátky do lesa a na silnici se dostáváme oklikou o chvilku později - rozhodně příjemnější cestou okolo čtyř památných stromů (tis červený, 2x buk lesní a lípa srdčitá).

Ze silnice je krátká odbočka k další vyhlídce, odkud vidíme místo, kde bývala dnes zatopená obec Bítov. Vidíme Želetavku i místo, kde se vlévá do Dyje. Samozřejmě vidíme i samotný hrad Bítov, kam se chystáme. Konečně mám pocit, že jsem chytla druhý dech a jdu poměrně svižně. Moc se mi tady líbí. Jsem spokojená.

Hrad byl vybudován na ostrohu nad řekou. Podle archeologických nálezů bylo dřív osídleno místo na protějším břehu, které bylo pojmenováno Palliardiho hradisko podle svého objevitele archeologa Jaroslava Palliardiho. Existence hradu Bítov je doložena k r. 1185, předpokládá se však, že zde stál již dříve. Původní středověký ráz je nyní značně porušen. Nejstarší je raně gotická klínová věž, která byla vybudována v 2. pol. 13. století v západní části velkého nádvoří. Nyní je součástí hradního paláce. Hrad měl obrannou funkci, ale od r. 1222 zde bylo i sídlo krajských královských úředníků. Velké stavební úpravy hradu proběhly ve 2. pol. polovině 15. a počátkem 16. století. Z té doby je mohutný dvoupatrový palác a hospodářské budovy. Další úpravy probíhaly ještě na počátku 17. století. Romantická novogotická úprava ve 2. a 3. čtvrtině 19. století téměř smazala stopy středověkého vývoje hradu. Posledním majitelem byl baron Jiří Haas ml. z Haasenfelsu, který tady přežil celou válku mezi svými psy. Za své protinacistické postoje měl být ve svých 69 letech r. 1945 odsunut, jenže se nemohl se svým majetkem rozloučit. Proto svůj život dobrovolně ukončil. Tak rod Haasů vymřel. Interiér hradu byl rozkraden. Stát později hrad převzal do své správy a již r. 1949 jej zpřístupnil veřejnosti. R. 1998 nechal prasynovec posledního majitele, baron Evance IV. Copée, v kapli osadit pamětní desku z bílého carrarského mramoru na památku barona a jeho rodiny. Připomíná tak místo odpočinku posledního šlechtického majitele Bítova Jiřího Julia barona Haase.

Zaplatili jsme si základní okruh, který je s průvodcem. Prošli jsme 3 podlaží hradu a poslechli si celou řadu zajímavostí. Na hradě je nepůvodní novogotické vybavení, které připomíná ráz interiérů z 19. století. Téměř v každé místnosti jsou nádherná veliká kamna z nejrůznějších materiálů, i když převážně kachlových. Jednotlivé sály a salónky mimo jiné upoutají rozsáhlou novogotickou iluzivní výmalbou - k nerozeznání napodobuje obklady stěn dřevem, kamenem či štukem. Je zde i rozsáhlá bítovská zbrojnice z poč. 18. století. Ve 2. patře je velká zoologická sbírka tuzemských i cizokrajných zvířat a trofejí a největší sbírka vycpaných psů na světě, kterou založil poslední majitel - baron J. Haas ml. Prohlídka končí v dosud funkční historické hradní kuchyni.

Po společné prohlídce jsme si další objekty mohli projít sami. Zašli jsme do kostela Nanebevzetí Panny Marie, jehož přestavba byla provedena r. 1638. Uvnitř je unikátní soška panny Marie Bítovské z 13. století. Zaujala nás i expozice bývalého pivovaru. Na závěr jsme si nechali břitovou věž. Mysleli jsme, že se dostaneme nahoru na vyhlídku, ale končíme v mučírně. Jsou zde vidět i vězeňské kobky. Za věží je hradní zahrada, kam jsme také ještě nakoukli. Jsou tam voliéry s exotickým ptactvem. Zahrada je velká, ale je ve svažitém terénu, kam se nám dnes tedy vůbec nechce. I když vypadá moc hezky. Kupodivu ani Ota tam jít nechce. Asi fakt stárneme. Ještě před pár lety bychom si to určitě prošli.

Před odchodem jsme si ve zdejší kavárně dali hot dog – to je jediné jídlo, co tu mají. Dnes jsme i za to rádi. Na hradě jsme se zdrželi a domů je to ještě kus.

Hrad je obklopen lesoparkem. Jeho část jsme prošli již cestou sem, další částí odcházíme. Nejdřív se jdeme podívat na kopec nad hradem, kde je mohyla předků. Sem Daunové přemístili ostatky dřívějších majitelů hradu, když rozšiřovali hrobku pod hradní kaplí. Nejdřív se jde po schodech. Jak jsem je viděla, bylo mi jasné, že nastává dnešní problém č. 2. Najezená a nerozchozená. To bude makačka. Ota mizí v dáli, já si za ním funím. Naštěstí je to vždycky kus do kopečka a kousek po rovině. Aspoň na chvíli vždy srovnám dech.

Odbočka k mohyle není značena, ani příliš vyšlapaná. Samozřejmě Ota ji přešel. Já to hlídám podle mapy, takže nakonec jdeme spolu. Čekala jsem, že to bude zajímavější. Na mohyle je vidět, že tam bývala umístěná pamětní deska, bohužel v současné době chybí. Prostě u nás se ukradne všechno.

Vracíme se na značenou trasu a po cyklistické Pivovarské 12 pokračujeme lesoparkem. Blízko sebe jsou dva prameny, pravděpodobně jde o vývěr stejného zdroje. Druhá Hradní studánka má novogotický portál a malou Lurdskou Madonu.

Pokračujeme zvlněným terénem. Je tu nádherně, kvete tady celá řada jarních kytiček. Na další vyhlídce se kocháme pohledem na hrad Bítov.

Přecházíme po kamenném mostě s dřevěným zábradlím, tzv. Slaměném mostě. Tento jeden z nejstarších kamenných mostů, původně románský, byl za Daunů přestavěn. Mezi románské pilíře vložili lomený oblouk. Název Slaměný je údajně proto, že během válek byl krytý slaměnou střechou, kterou bylo možno zapálit a tak nepříteli znemožnit přístup dál k hradu. R. 2010 byl opraven a je v majetku Lesů ČR.

Přicházíme k Jezírku lásky – na ostrově uprostřed je altánek, který byl přístupný vždy jen pomocí loďky. Jezírko bylo cílem častých romantických vycházek panstva. Na břehu je Alfrédův kříž z 19. století. Byl zde postaven pravděpodobně jako vzpomínka na ztrátu syna jedné z hraběnek Daunových r. 1775.

Pokračujeme po cyklotrase stále zvlněným terénem. Procházíme okolo rybníku Podošná, až jsme došli na modrou turistickou trasu.

Pivovarská 12 pokračuje přes Chvalatice. Tuto část si necháváme na zítra. Dnes pokračujeme po modré k Najhajzerskému rybníku. Ota se někde zasekl, pravděpodobně si četl nějakou informační tabuli. Vyjímečně jdu jako první já. Najednou přede mnou přes cestu přeběhla srnka. Jak jsem později prohlásila, zachránila mi asi život. Já zastavila a pozorovala jsem ji v protějším kopci. Když jsem konečně chtěla vyrazit, tak najednou shora vyrazilo stádo divočáků s mladými. To ve mně zatrnulo. Co budu dělat, když cestu nepřeběhnou, odbočí na ni a poběží proti mně. Naštěstí běží také do protějšího kopce. Po chvíli pauzy ještě běží poslední bachyně a s ní další selátka, ale neposedná. Neustále se rozutíkávají. Když už konečně přeběhla do protějších kopců, přišel Ota. Než jsem mu stačila své zážitky vylíčit, všiml si jednoho zapomenutého selátka. Bachyně se pro ně vrací, ale nevidí je. Necítíme se dobře. Bachyně pobíhá v kopci vpravo, selátko v kopci vlevo. My raději vyklízíme pole, vracíme se a jdeme směr Chvalatice. Žádní hrdinové nejsme. Setkat se s divočáky, když mají mladé, to nechceme.

Nakonec to zkracujeme po podle mapy neexistující cestě, která vede pod vysílačem. Přecházíme silnici a chceme se vrátit na trasu. Resp. rádi bychom. Najednou nám tam překáží nově budovaná školka a cesta se ztrácí. Asi jsme měli školku obejít zleva, ale já vyrazila vpravo. Směr sice držíme, ale jdeme cestou necestou v lese z kopce mezi skalami, samozřejmě za Otovo věčného brblání. Konečně jsme na modré, ale Ota se stále mračí.

Na rozcestí U Staré pily k nám shora přišla i žlutá a tak pokračujeme po žluté i modré okolo retenční nádrže. Tady někde má být ruina té staré pily. Společně ještě odbočujeme vpravo, Ota mi jen ukáže, že tam mám ty ruiny a jde dál nahoru. Volám na něj, že se tam jdu podívat. Tato pila sloužila svému účelu ještě v 1. pol. 19. století. Jsem nadšená, co je ještě vidět. Dokonce i vodní náhon. Představuji si, jak to tam vypadalo, jak tam bývalo vodní kolo. Konečně se vracím na trasu. Ota samozřejmě nečeká. Chvilku za ním stoupám, ale pak si uvědomuji, že už značky nevidím. Kouknu do mapy a vracím se na modře a žlutě značenou cestu, která z cyklistické trasy odbočila vlevo. Jsem přesvědčená, že Ota se určitě neztratí. Orientaci má skutečně skvělou. Možná už bude v hospodě.

Když tam není, volám mu. Čekal prý na mne na kopci, ale když jsem stále nešla, vrátil se k ruině. Dostal strach, zda jsem tam někam nespadla. Nasměrovala jsem ho na značenou cestu a za chvíli přišel také do hospody. Že prý krkolomnější značenou cestu neviděl. Je to úzká pěšina ve svahu, tento typ cesty vadí zpravidla mně. Ale dal si pivo a za chvíli už byl v pohodě. To je celý on. Raději jsem mu ani neřekla, že kdyby šel ke mlýnu se mnou a dohlédl na mne, nemusel mít strach, že jsem někde pomlácená a utopená.

Na venkovní terase jsme si dali pivo, pak hovězí polévku. Petku piva jsme si koupili s sebou na pokoj. Ještě něco chceme na pokoji pojíst a pak už se nám z pokoje chtít nebude. Až do večera je krásně, slunečno a teplo.

Přesně tak to dopadlo. Po večeři a koupeli jsme pěkně zlenivěli. Shodli jsme se však, že ten výlet byl perfektní. Nádherná krajina, pěkné výhledy i bezvadné počasí. Co víc si přát. Posloucháme televizi, pak Český rozhlas dvojku a upravujeme program na zítra. Hlavně hledáme autobusové spojení, abychom se dostali zpátky. Snad dopadneme lépe než včera.

Jaro na Bítově – 2. den: Pivovarská 12 a NS Jindřicha Dauna – okruh cca 13 km: vyhlídky – Červená kaplička – hrad Bítov – mohyla předků – Hradní studánka – Slaměný most – Jezírko lásky – rybník Podošná – ruina Stará pila Bítov na mapě