Jak se plní sny aneb Španělsko 2016, 2. část (jak dlouho lze zůstat v MN del Prado)

Přesto, že o druhém madridském dni bychom mohli klidně hovořit pouze jako o dni „obrazovém“, byl program v pátek 17. června při zpětném pohledu přece jen o něco pestřejší. Například hned ráno jsme se - v hodně rychlém tempu - vrátili ke knihovnímu kostelu San Fernando, kam jsme byli bez problémů vpuštěni. I když se jednalo o typ památky, který mám vysloveně rád, nezdrželi jsme se dlouho, protože jsme nechtěli rušit studující čtenáře ani čtoucí si studenty. Fotodokumentaci jsem však pořídil bez jakéhokoliv omezení a preventivně navštívil i zdejší sociální zařízení. A rád bych také zmínil, že i druhý madridský den jsem poznal spoustu zajímavých čtyřnohých živočichů, které zde pejskaři vodí ulicemi velkoměsta hodně „na volno“. Mnozí členové výpravy sice hleděli na mé hrátky s různými boxery, buldoky a bulteriéry poměrně nedůvěřivě, ale někteří jistě jen tiše záviděli. A potom jsme již vyrazili k druhému bodu našeho pátečního programu.

Tím byl madridský Královský palác, takže ani tady nás, alespoň exteriérově, nečekalo nic nového. Většina výpravy už byla i se vstupenkami a průvodkyní vevnitř, ale po vystání nedlouhé fronty a zakoupení povolenky ke vstupu jsme ostatní - celkem bez většího kvapíku a pohodlně - brzy dostihli. V samotném paláci platí přísný zákaz fotografování, což mi tentokrát nijak zvláště nevadilo, protože se v podstatě jedná o klasický zámek. Zajímavější byla – v prostorách paláce právě probíhající – krátkodobá výstava „Od Cavaraggia k Berninimu“. Zde se, kupodivu, mohlo fotit be omezení (samozřejmě ale bez použití blesku), což jsem zjistil hned poté, co jsem si téměř celou výstavu prošel a část z ní i „od pasu“ a „v utajení“ nafotil. V každém případě jen obraz Salomé s hlavou Jana Křtitele stál za celé vstupné a znamenal nečekané zdržení.

K slavné galerii Prado, přesněji řečeno k El Museo Nacional del Prado, se tak někteří z nás přiřítili na poslední chvíli a patřičně upoceni. Ani jsme se nemuseli honit, protože průvodkyně ještě nebyla ani vyzvednout lístky. Rafinovaně jsem se nabídl, že jí pohlídám batoh, aby s tou tíhou nemusela stát u pokladny, a následně jsem si odběhl na krátkou prohlídku kostela San Jeronimo el Real, který se tyčí nad muzeem. Věděl jsem, že i kdyby byla paní doktorka okřídlená a vrátila se s lístky hned, bez jejího batohu mi výprava neuteče (ale taky jsem do kostela jen nahlédl, abych věděl, jestli má smysl se vracet). Čekání před Pradem se ale protáhlo a nakonec se ještě zjistilo, že sice máme zajištěné vstupenky do stálé expozice, ale ne na výstavu samotného “El Bosca”, kvůli které jsme sem všichni přijeli (prý byla chyba na straně “zahraničního soupeře”). A tak začalo nekonečné žhavení mezinárodních linek ...

Nakonec to dopadne tak, že jdeme na prohlídku stálé expozice, a protože je zájezd španělský, je i pozornost průvodkyně zaměřena hlavně na tvorbu Španělů, zejména El Greca. Fotit se nesmí, ale něco málo stejně “ulovím”. Boschova výstava nám má být zpřístupněna až v pozdně večerních hodinách a nakonec nepatrně uspěji i tam. V této souvislosti musím zmínit fakt, že já v té chvíli vlastně už tu výstavu viděl. Nemyslím tím ovšem její Jarní holandskou variantu, ale výstavu v Pradu. Když jsme totiž čekali, jak to dopadne s našimi vstupenkami, podařilo se mi na Boschovu výstavu proniknout i bez lístku. V první chvíli náhodou, potom již “nadrzo” a zcela cíleně. Co kdyby to totiž nakonec nevyšlo a my ostrouhali ... takto jsem měl alespoň svou osobní jistotu splněného a klid v duši. I když jsem Zahradu spatřil okem lehce oroseným ...

Ve finále musím uznat, že Prado je naprosto úžasná muzejní galerie, která plně uspokojí všechny příznivce umění. Na druhé straně jsme tam dohromady pobyli asi 9 hodin (před tím navíc proběhli ten Královský palác s Cavaraggem), a to už bylo moc i na mě. Svým způsobem jsem byl rád, že jsem na Bosche pronikl už odpoledne, protože pozdě večer jsem vše vnímal jen velmi omezeně, a i to jen díky kávě a třem malým pivům (točí tam jen dvoudecky) v muzejní kavárně. Ani na nákup nějakého suvenýru mi už nezbylo sil a z Prada jsem se odpotácel ve stavu totálního psychického i fyzického vyčerpání. I tak jsem zůstal až „do výkopu“ a posledních pár minut jsme před Zahradou pozemských rozkoší stáli snad jen v pěti lidech. Vzpomněl jsem si tak na loňskou návštěvu Boschova centra v ´s-Hertogenboschi, kde mi dr. Kováč tvrdil, že z takové blízkosti jako tamní kopii skutečnou Zahradu nikdy neuvidím. Neměl jste pravdu, doktore, jen jsem se před ní v Madridu nemohl nechat vyfotografovat …

Jak by zapěla skupina Vltava, byl jsem „šťastnej jako trám“, i když se mi asi ta holandská verze Boschovy výstavy líbila o něco více. Ale Zahrada je Zahrada (a dalších úžasných - nejen gotických - záležitostí bylo v Pradu k vidění také požehnaně), takže mi v té chvíli ani nevadilo, že jsem totálně grogy, vyprodali mi výrazně zlevněnou knihu Obrazy starých mistrů v detailech a odmítli mi prodat plechovkáče, protože se to v Madridu po 22. hodině prý nesmí (ještě, že o pár stovek metrů dál si tento zákaz vykládali úplně jinak a prodali mi hned dva kousky).

Cestou na hotel jsem si dal ještě jedno točené a hlavně konečně i dlouho plánovanou paellu, kterou zde v různých cenových relacích nabízejí snad na každém nároží. Musím se ovšem přiznat, že mě tato typická španělská pochoutka nijak výrazně nenadchla. Po příchodu na hotel jsem páteční den zakončil vítězným panáčkem a šel spát. Věděl jsem, že ráno se na „ušoupané nožičky" ani pořádně nepostavím, ale také doufal, že se mi bude zdát o všech těch nádherných Boschových „pakoboltech“ …