Jak se plní sny aneb Španělsko 2016, 1. část (první toulky Madridem)

Každý z nás v sobě nosí nějaké ty sny a těm šťastnějším se některé z nich i splní. Ne všechno může člověk ovlivnit, ale každé takové odškrtnutí položky na snovém seznamu vždy potěší. Například návštěva peruánského Machu Picchu se mi zatím tak nějak vyhýbá a mohu jen tiše a tajně závidět dvěma kamarádům, kteří se právě tam – v době kdy začínám psát tyto řádky – pohybují. S Montrealem jsem na tom podobně. Naopak v Itálii i Francii jsem si už udělal radostí dost a dost ... a egyptské i turecké památky v současné době raději dobrovolně oželím. Nemusí se však jednat vždy pouze o sny cestovatelské. Koncert Pink Floyd jsem viděl, i když mi tam Roger strašně chyběl (a Doors s Jimem jsem dost dobře stihnout nemohl). Montreal za mého života Stanley Cup vyhrál (i když dnes už to je také pěkných pár let zpátky). Slavia několik titulů vybojovala (a že jsme si museli počkat hodně dlouho) a týmy United z Manchesteru nebo AC Milano se za své výkony také velmi často stydět rozhodně nemusely.

Byly ovšem doby, kdy bych si snad ani nedovolil doufat, že má nožka práh slavné madridské galerie Prado někdy překročí a očko moje – dnes již nebystrým - pohledem na Boschově Zahradě pozemských rozkoší spočine. Když už ale letos v srpnu nastala chvíle, kdy si svět připomíná 500 let od smrti největšího malíře všech dob, bylo jasné, že jedna z položek na seznamu snů brzy vezme za své. A to dokonce v předstihu, protože do Španělska jsem se – poprvé v životě – vydal již v polovině června.

Let proběhl v klidu, ubytování v centru hlavního města Španělska také, takže brzy nastal čas vyrazit do ulic metropole. A hned na úvod se musím přiznat, že se mi Madrid nijak nelíbil a v pořadí nezajímavých hlavních měst, která jsem kdy navštívil, bych ho zařadil na samotnou špičku, dokonce snad ještě před Bratislavu. Tím kritickým postojem myslím, samozřejmě, jen nikterak zajímavé památky, překvapivě neatraktivní víno, takřka všudypřítomný zákaz fotografování a vnitřní pocit. Co se týče muzeí a galerií je Madrid absolutní světový Top a také Španělky působí podstatně elegantněji a krásněji než - všude a všemi tolik vychvalované - Francouzky.

Přes předchozí konstatování však stále platí, že kdo hledá, většinou najde – tedy pokud vydrží chvíli bez gotiky – i nějaká ta pozitiva. A my je šli hledat v podstatě hned po ubytování. Byl čtvrtek 16. června 2016 a já se poprvé vydal do ulic některého ze španělských měst. Nedaleko našeho hotelu jsem rychle nahlédl do prvního kostela a hned na mě zaútočili místní duši. Jak jinak si totiž vysvětlit, že interiérové fotografie madridských kostelů jsem měl většinou rozmazané takovým způsobem, jako bych u fotografování bleskurychle vytáčel nějaký hodně divoký španělský tanec a ještě mě u toho Carmen tloukla do ruky, držící fotoaparát.

Následovalo hlavní madridské náměstí – tedy Plaza Mayor. Většinou vyvolává rozporuplné reakce a je pravdou, že není jednoduché o něm napsat, že je půvabné nebo vysoce atraktivní. Zaujme zejména dům Casa de la Panaderia, který zdobí různé alegorické fresky. Zajímavější je náměstí Plaza Villa s budovou bývalé radnice. To ale pouze mineme a zamíříme ke Královskému paláci. Hezké místo vedle katedrály, ale fronta před vstupem se nám zdá nějak podezřele dlouhá. Aby ne, když občané EU mají dnes vstup zdarma. Královský palác s Caravaggiovou výstavou jsme ale nakonec raději dobrovolně vzdali; druhý den sice byla fronta podstatně kratší, ale také už nás to stálo nějaká ta eura. Z časových důvodů a vzhledem ke směru pohybu výpravy jsem tedy vyrazil spolu s ostatními směrem k parku za palácem.

Těch (myšleno parků) je v Madridu opravdu hodně - téměř stejně jako policistů na koních - a většinou poměrně zajímavých (to se o těch policistech říct nedá, i když některé policistky byly poměrně hodně koukatelné). Parkem projdeme a vystoupíme ze zeleného ráje opět do civilizace. Cestou míjíme domy historické, historizující i ty zcela moderní. Naší první delší zastávkou – nepočítám-li náměstí Plaza Mayor – je až další park nazvaný Parque del Oeste, jehož součástí je mj. staro a jiho egyptský chrám Debod. Stavba z 2. století př.n.l se v Madridu objevila roku 1968, aby byla o čtyři roky později zpřístupněna veřejnosti. Zajímavá staroegyptská stavba je volně přístupná a přežila nejen více než 2.000 let své historie, ale i zákeřný útok vandalů a sprayerů v roce 2013. Nejkrásnější je údajně v noci, ale to jsme na vlastní oči posoudit nestihli. Zato jsme se zde přesvědčili o tom, že Evropa skutečně patří – minimálně turisticky - Asiatům. Bez spoluúčasti "krásek" z japonské minivýpravy se chrám totiž opravdu vyfotit téměř nedal.

Po prohlídce, na kterou byl klid a dost času (což jsem na „poznávačkách“ mockrát nezažil), jsme si přidali pár výhledů na město a pomalu se přemístili k „fondánovému“ sousoší Dona Quijota a jeho věrného panoše Sancho Panzy. To se nachází na Španělském náměstí (Plaza de España) a pochází z let 1925 až 1927. Následuje nahlédnutí do dalšího ze zdejších kostelů, kde však opět sídli oni rozmazávací duši. Kolem poměrně zajímavých domů se pak vydáme k náměstí Puerta del Sol, tedy k Bráně slunce. A zde nás čeká marné hledání slavného madridského medvěda … a rozchod, který pojmu tak nějak turisticky odpočinkově, abych po nějaké době vyrazil na hotel. Hlad je hlad a sklenka červeného také rozhodně neuškodí.

Večer mě pak čeká procházka po čtvrti Lavapiés, což je vlastně někdejší židovské město a určitě jedno z mála míst v Madridu, které má určitou atmosféru. Známé jsou zejména zdejší sgrafity, bytový komplex Corrala a zřícenina kostela San Fernando z roku 1729, nacházející se na náměstí Plaza Agustín Lara, která svého času sloužila jako kino a dnes zde sídlí knihovna. Po nedlouhé potulce noční Lavapiés se ještě rozhodnu k opětovné návštěvě náměstí Puerta del Sol, kde jsem kupodivu okamžitě úspěšný a mohu si „odškrtnout“ také objev sochy medvěda, tedy slavného symbolu města oso y del madroño.

Na hotel se vrátím těsně po půlnoci a při šláftruňku musím konstatovat, že hlavní město Španělska rozhodně žádná velká hitparáda není. To svoje si však člověk dokáže najít všude a hlavně v té chvíli vím, že již dnes pohlédnu „z oka do oka“ samotnému ďáblu, kterého na svém majstrštyku Zahrada pozemských rozkoší tak dokonale zpodobnil nejlepší malíř všech dob, Hieronymus Bosch. A možná se mi v noci zdálo i o Posledním soudu a Arše bláznů …