Jak jsem jel do Řecka

Zbývaly mi tehdy ještě nějaké volné dny na jízdence Balkan FlexiPass. A jako Šurda vydal jsem se za sluncem do Řecka, do vlasti naší evropské civilisace.

Abych mohl Avalou, bylo mi třeba časně z postele. Ale za takovým cílem to není pražádnou obětí. Kdyby tak takových probuzení bývalo více.

Přijde mi, že Balkán se začíná už v Břeclavi, protože A. si sebou veze +20 minut. Dobře, aklimatisace neškodí.

Hned v Bratislavě mám toho rána dobrou myšlenku. Totiž, zrovna dnes zde přivěšují lehátko až do Soluně. Takže i jakási jistota, to se hodí pro další. Že volno průvodkyně má, sice se společností, nicméně třeba lépe tak.

Ono pro východňáry je fakt lepší Pešť. Pro ty mé být rozhodně měla. No, čekat na ně nebudeme. Tak dále velí (ne)úprosný grafikon. Ovšem už nyní je z něj zpola nepoužitelný cár papíru. A to jsem doposud v Uhrách.

Vedlejší osazenstvo (samozřejmě dívčí) vbrzku navazuje družbu. Nejprve fotka jich od mně, pak jich se mnou. A další, že. Vzorně mně poučují o tajích maďarské výslovnosti. Krásně se mi to s nimi loudá pustou. Ujíždíme těmi nádherně znějícími místy. Kunszentmiklós-Tass, Kiskunhalás. A bílé odtud hádáte správně. Vyřváváme jim tam Elány a radujeme se z dálky a shledání, mládí a prostě, že jsme na světě. Slovanský živel se nezapře.

Taky že přichází Kelebia a pak ležérní kontrola. Viszlát (és sok szerencsét). Já už jej dneska nabyl. Tempo 40-60, víc tomu nedávám. Zvolna šeřící se vojvodinská pampa ani nedá nahlédnout na ten proslulý (ne)železniční most, co je dlouhým provisoriem. Již prý staví ten pořádný, jen pro koleje. Ale věř jim na Balkáně. Taky si říkali Jugoslávie tenkrát a jak se z bratrství a jednoty radují dnes.

No a pak už Bělehrad. I kdyby bylo zpoždení veliké pro další vlak, kam nás přestěhují, nevadí. Nocovat kde máme a tak, pozvolna usínajíc, po ničem více nepátráme.