ISTRIE NA KOLECH

Přítel mne stále lákal do Chorvatska, já však řekla, že bez kola nejedu. A pro kolo je prý z Chorvatska nejlepší Istrie - největší poloostrov na Jadranu. Jet s CK nebo individuálně? Po zvážení všech pro a proti z toho tentokrát vyšla lépe cestovka. Přesto jsme si volnosti užili dosytosti a zážitků (včetně toho, že nás všechny málem zatkla policie) jsme si přivezli vrchovatě.

Po nočním přejezdu nás ráno vyklopili z autobusu na vršku nad Sečovelskými salinami. V ceně zájezdu je i bohatá polopenze a začínáme hned snídaní. Potom je porada na které si na kopie map malujeme doporučené trasy a kemp kde máme dnes spát. A pak nás již vypouštějí na dnešní etapu.

Městečka na pobřeží

Každý si jede svým tempem a volí vlastní trasu, takže netrvá dlouho a jedeme si zcela osamoceně. Krásným, ale po ránu ještě trochu studeným, sjezdem se ocitáme v Savudriji, a v Zambriji se prvně setkáváme s mořem. A za chvíli jsme v Umagu - městečku jehož původ sahá až do dob Římanů. Dalším městem na naší cestě podél pobřeží je starobylí Novigrad se zajímavým farním kostelem, který má trojí zasvěcení: P.Marii, sv. Pelagiovi a sv. Maxmiliánovi.

Silnice na Poreč je dost frekventovaná tak z ní uhýbáme do terénu a dokonce tu objevujeme i značenou cyklotrasu. Ve městě nás, mimo jiné, zaujala Eufraziova bazilika, prý nejvzácnější památka byzantského umění v celé východní části jadranského přímoří. Já mám, ale raději přístavy než rušná centra. Lodě ve mne vždy vzbuzovaly touhu vydat se někam za obzor…

Další den pak projíždíme lesní, blátivou a kamenitou cestou opět po značené cyklotrase kolem Limského zálivu. Ten však není vidět. Skromný výhled na něj se pak nabízí až ze silnice za Kloštarem. Dál pak někteří pokračují kamenitou Limskou Dragou na zříceninu Dvigrad a do městečka Kanfanar. Kanfanarem budeme za pár dní projíždět, tak si trasu zkracujeme a jedeme po silnici rovnou na Rovinj.

Rovinj a bloudění

Rovinj je krásné městečko jehož historické centrum se rozkládá převážně na nevelkém, téměř kruhovém, poloostrově v jehož středu se na nejvyšším místě tyčí kostel sv. Eufenije. Úzké, křivolaké uličky se střídají s náměstíčky a romantickými zákoutími, s otevřenými i zastřešenými průchody a schodišti.

Na jih od města je chráněný lesopark Zlatý mys založený asi před 100 lety, kterým jedeme, zase po značené terénní cyklotrase, podél pobřeží s krásnými místy ke koupání a výhledem na blízké ostrůvky. Pěkná trasa nás vede až do nějakého kempu kde ztrácíme značku a jedem pak cestou necestou, snaže se aspoň držet správný směr, až se ocitáme u kempu u Mongrega. Nechce se nám dělat zajížďka přes Bale tak se zas drncáme po nějaké cyklotrase šíleně kamenitou, bílou šotolinovou cestou, která je na mapě zakreslená jako silnice, ale asfalt v životě neviděla. A takových cest je tu, jak později zjišťujeme, více.

Pula a Kamenjak

Celé následující dopoledne trávíme prohlídkou Puly - největšího města na Istrii. Je tu, ale velký provoz a davy turistů takže se zaměřujeme hlavně na návštěvu římského amfiteátru, který kdysi pojal až 23000 sedících diváků. Vstup je kupodivu jen 20Kn. Trochu nás tu ale ruší železné podium a osvětlení, jelikož amfiteátr v létě slouží i jako divadlo.

Dále míříme na poloostrov Kamenjak a stejnojmenný mys, který je nejjižnějším místem celé Istrie. Podle mapy tam vede silnice, ale jsou to zas jen ty bílé, kamenité, prášící cesty, což nepříjemně překvapuje i mnoho automobilistů. Večer končíme v kempu Medulin. Je sice pěkný, ale hned vedle je zábavní centrum s kolotoči, takže jsme se moc nevyspali.

Cesta vnitrozemím

Příští den už míříme do vnitrozemí a tahle etapa se mi nakonec líbí nejvíc. Opuštěnými silničkami projíždíme městečka a vesničky Šišan, Valtura, Loborika, Marčana, Divšiči, Juršiči, Svetvinčenat a již zmíněný Kanfanar, až za Sv. Petar kde máme dnes nocovat na zahradě jedné konoby. Nám se tam však vůbec nelíbí tak si stavíme stan u autobusu parkujícího u místního kostela se hřbitovem. Děláme to sice na vlastní riziko, jelikož je v Chorvatsku volné táboření zakázané, ale nejsme sami kdo to riskne.

Dobře to dopadlo a ráno vyjíždíme směr Pazin - město známé asi hlavně z románu Matyáš Sándorf, a od něj zamíříme, zprvu stoupáním přes Trviž, k jezeru Butoniga ke kterému pro změnu sešupajdíme nebezpečně prudkým sjezdem. Koupat se v něm však nedá jelikož je to zdroj pitné vody. Podél stejnojmenné říčky se poté jedeme chvíli termálovat do lázní Istarské Toplice. Vstup je 10Kn.

Přijíždí policie

Tábořiště jsme vybudovali u říčky s výhledem na zříceninu hradu Petrapiloza. A ráno máme veselo! Nikoho z nás nenapadlo, že tohle vlastně asi není žádné oficiální tábořiště i když se tu takhle nocuje každoročně, a tak jsme dost překvapeni, když na nás přijíždí policie. Vypadá to, že nás někdo udal a policajti teď chtěj po každém až 10 tisíc kun (asi 40 tisíc Kč). Nikdo nesmí odjet a některým stihli i sebrat pasy. Tolik peněz, ale nikdo nemá. Průvodci s nimi vyjednávají a nakonec to dopadá dobře. Pustili nás jen s pokáráním. Všichni jsme si oddychli. Už jsme se viděli za mřížemi.

Krasovým pohořím Čičarija

Dnes je možných několik naprosto odlišných variant trasy. Většina jede na nejvyšší vrchol masivu Učka - 1394 m.n.m vysoký Vojak, nám se však do takového stoupání nechce, proto volíme zcela jinou trasu. Z městečka Buzet je to sice také šílený krpál a v tom vedru je to děs, ale poté co vystoupáme na náhorní planiny krasového pohoří Čičarija, tak už je to dobré. Naprosto opuštěnou silničkou kolem slovinských hranic projíždíme osamocené vesničky Kropinjak, Dane a Vodice a užíváme si ničím nerušenou pohodu. Kolem silnice kvetou bodláky a divoké bramboříky a létá tu spousta motýlů. Později odpoledne pak sjíždíme zpět do civilizace na pobřeží a to skoro rovnou do turistické Opatije. Docela šok.

Ostrov Cres

Ještě večer nakládáme kola do přívěsu a brzy ráno nasedáme do autobusu, který nás dopraví na trajekt na ostrov Cres. Ten projíždíme celý po hlavní silnici, ale provoz moc není takže to jde. Ostrov se mi ale moc nelíbí. Je vyprahlý, samý šutr, z kterého jsou tu všude vybudovány zídky. Navštěvujeme i stejnojmenné město a pak 13-ti km výšlapem pokračujeme kolem Vranského jezera, jehož dno je 68 m pod hladinou moře, až do Osoru - posledního městečka na Cresu u mostu na Lošinj.

Hned za mostem, už na ostrově Lošinj, trávíme poslední noc v kempu Preko mosta. On to dřív byl vlastně jen jeden ostrov, ale díky prokopanému průplavu jsou tu teď ostrovy dva. A spojuje je otočný most. Dvakrát denně-ráno a večer- vezme pověřený pracovník kliku a ručně otočí most, aby mohly lodě projet. Vždyť kvůli tomu ten průplav Římané, nebo možná již Ilyrové, kopali.

Večer přichází vichřice, skoro celou noc držíme stan, aby se nezlámaly tyčky, a ráno stále fouká takže upouštíme od poslední vyjížďky po Lošinji a raději si jdeme prohlédnout městečko.

Osor

V současnosti nemá ani 100 obyvatel. Je zvláštní, malebné a maličké, a staré snad až 4 tisíce let. Podle některých pramenů prý v něm ale, svého času, žilo až 20 tisíc lidí a bylo důležitou zastávkou na Jantarové cestě. Když se však začaly stavět větší lodě, pro které byl zdejší přístav příliš mělký a průplav úzký, jeho význam začal upadat.

Nejstarší dochovanou stavbou je ruina středověkého kostela sv. Petra, ležící ještě před Osorem. Ústřednímu náměstíčku dominuje trojlodní katedrála Nanebevstoupení Panny Marie, pak je tu ještě archeologické muzeum, pár konob, stánek se zmrzlinou, jeden obchod a to je asi vše. Největším překvapením však je pro mnohé návštěvníky venkovní galerie soch Ivana Meštroviče. Jsou rozmístěny po celém městečku a ještě umocňují jeho fotogeničnost. Osoru jsem si tedy užila vrchovatě.

Večer pak nakládáme kola a opouštíme Cres a pak i celou Istrii. Ale vůbec se nám domů nechce.

PS: Tuto cestu jsme podnikli v roce 2006. V současnosti už CK tento zájezd nenabízí, ale určitě se tato trasa dá jet i třeba natěžko s brašnama nebo s autem a na kolech dělat okružní výlety s návratem k autu.