Island pod stanem (9) - záliv Brúnavík a vysnění papuchálci

Cestopisy

Konečně nalézáme vytoužené papuchálky. • Fotografie (7) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (7 fotografií)

Papuchálků jsou tu na útesech stovky.

S nalovenou kořistí.

Vstoupit do fotogalerie (7 fotografií)

15.6. čtvrtek

Ráno nás ze sna vytrhávají slova Honzy z venku: "Jak jste na tom?". Rozespale chvíli přemítám, na co se to asi tak ptá a odpovídám: "Dobře". Což Honzu zřemě uklidňuje, protože se již na nic dalšího neptá. Až o chvíli později, kdy mi naskočí bdělý stav si uvědomuji, že jsme zřejmě přeslechli budíček v 7h a že kluci už mají sbaleno a ptají se co my. Je půl osmé a my se teprve budíme. Příště holt nás bude Honza muset budit razantněji a počkat na nějakou naši interakci, potvrzující že jsme budíček zaregistrovali a pracujeme na balení.

Když vylézáme ze stanu do husté mlhy, kluci už mají sbaleno a pohybují se za potokem kolem auta, které máme při vzdálenosti dvaceti metru tak na hranici dohlednosti. Rychle balíme, aby se na nás nečekalo a zanedlouho sedíme v autě. A jede se dál. Mraky se vznášejí tak 50-100 metrů nad zemí, ale aspoň z nich v tuto chvíli neprší. Projíždíme kolem jezera Lagarfljót, ve kterém by údajně měl žít tvor podobný Lochnesce. Zprávy o jeho údajném pozorování sahají až do roku 1345 a v roce 2012 údajně někdo natočil příšeru i na video. Sice bychom možná v ponurém počasí měli větší šanci tvora spatřit, ale náladu na pátrání po něm rozhodně nemáme.

Posloucháme hru Afrika od Cimrmana, abychom si aspoň trochu připoměli sluníčko a teplé podnebí, kterého se na Islandu jen stěží dočkáme. Cesta tak poměrně rychle ubíhá.

Hliněnou cestu opět střídá asfalt silnice č.1 a brzy přijíždíme do největšího města východu Islandu - Egilsstaðiru, ve kterém žije přes dva tisíce obyvatel. Přestože se o žádné velkoměsto nejedná, vidíme tu dokonce stát paneláky.

Opět tankujeme palivo na benzínce N1 a parkujeme u infocentra, ve kterém nejen že ochutnáváme vzorky islandských marmelád, ale také na wifi zjišťujeme, že předpověď se v příšítch dnech příliš lepšit nehodlá. Teplotu můžeme očekávat kolem 10°C (jen tak pro info jsem se mrknul na teplotu v Česku - prý tam zrovna palí Slunce a je tam přes 30°C). Dali jsme se na vojnu, musíme bojovat.

Občas mrholení na chvíli protne i záblesk Slunka mezi mraky, než se opět rozprší. Pokračujeme dále na sever po hliněné silnici č.94 a posloucháme již tematičtější hru - Dobytí severního pólu.

Za městečkem Bakkagerði, kde mi již přijde, že už opravdu musí být konec světa, pokračujeme po hliněné cestě podél pobřeží. Šedá hladina oceánu splývá s šedou oblohou a pocit konce světa je tak ještě umocněn.

Najednou vjíždíme do malého přístavu a cesta dál již nepokračuje. Končí parkovištěm. Jedná se o přístav Borgarfjarðarhöfn, ve kterém kotví několik rybářských loděk. Na břehu se nachází stavební buňka s označením infocentra a červeného kříže. Nedaleko stojí i plastové toalety. Na mapě je značena vyhlídka Lundaskoðun. Oblékáme nepromokavé oblečení a když už tu jsme, tak se jdeme podívat na vyhlídku. To jsem zvědav, co v tomhle počasí na vyhlídce uvidíme, říkám si pesimisticky pro sebe netušíc, co nás tu čeká za překvapení. Než si zašněruji pohorky a doběhnu ostatní, vidím jak stojí na schodech vedoucí na vyhlídku a fotí. Přijde mi divné, co si v tom počasí asi tak můžou fotit a tak z legrace říkám: "Fotíte papuchalky?". No a ono jo. Vzápětí vidím prvního černobílého papuchálka s výrazně červeným zobákem a nohama. Vzápětí vidím dalšího a dalšího. Jsou jich tu stovky. Posedávají na zemi, kde mají vyhloubené své nory a odtud létají na moře na lov rybiček. Někteří drží v zobáku i několik rybek najednou, přesně jak jsme je viděli na fotkách v průvodci. Jsou úžasní a naše nálada při jejich pozorování stoupá. Velice nás baví pozorovat způsob jejich letu (který nám připomíná něco mezi letem můry a netopýra). Komický je také jejich způsob přistání, kdy do trávy vletí plnou rychlostí, jako by je tam někdo hodil, pak vstanou, oklepou se a fungujou. Možná ještě legračnější je přistání do vody, kdy po přistání zmizí na chvilku pod hladinou, než se opět vynoří. Papuchálci jsou nazývány tučňáky severu a mě opravdu připadají jako poslední létající stádium těsně před tím, než raději začnou jako tučňáci pouze chodit kolébavou chůzí nebo plavat. Plavat pod vodou a lovit rybky jim však už nyní jde dobře.

I v drobném dešti tu snad hodinu pobíháme a pozorujeme tyto úžasné ptáčky, které chce vidět snad každý turista na Islandu. Snažíme se udělat co nejlepší fotky a hlavně videa jejich legračního přistání. To je však trochu problém, protože přilétávající papuchálek si často své přistání na poslední chvíli rozmyslí a po průletu nad kolonií zase odlétá zpátky nad moře.

Papuchálci se nám všem moc líbí, ale máme tu v plánu udělat i nějakou okružní procházku, takže se přesouváme zpět k autu. Bereme nějaké jídlo a vodu a vyrážíme kousek po silnici zpět, kde odbočujeme ostře do svahu. Cestou na Brunavík překonáváme přes 350 metrů vysoké sedlo Brúnavíkurskarð mezi kopci Gránípa a Geitfell. Cesta vede tranatými loukami podél potoka s mnoha kaskádami a vodopádky. Za pěkného počasí by to tu muselo být opravdu okouzlující. Za sedlem opět klesáme opět až na úroveň mořské hladiny kde se skrývá záliv Brúnavík s výhledem na sever - směrem k odsud již nedalekému polárnímu kruhu. Je tu ticho a klid a samotu tu tiše narušují jen pasoucí se ovce. Tady by se člověk mohl toulat celé dny a nebýt rušen davy turistů, které jsme doposud potkávali na profláklých místech jižního pobřeží Islandu.

Před trvajícím mrholením se na chvíli ukrýváme do místní červeně natřené plechové záchranné chatky, kde si dáváme vydatnou svačinku.

Abychom se nevraceli stejnou cestou, opouštíme Brúnavík podmáčenými loukami údolím podél potoka Brúnavíkurá až k informační tabuli, kde se napojujeme na značenou trasu bei Bakkagerdi, která nás vede sedlem Hofstrandarskarð zpět k silnici vedoucí zpět do přístavu Borgarfjarðarhöfn. Tato cesta není tak hezká a navíc se k autu musíme vrátit téměř dva kilometry po silnici podél pobřeží.

Po příchodu do přístavu jdeme opět zkontrolovat papuchálky. Nyní je jich na břehu o poznání méně než při našem prvním pozorování. Buď jsou zalezlí ve svých norách, ale spíš loví někde na moři. Vracíme se k autu a naší pozornosti neunikne stavební buňka. Zjišťujeme že je odemčená a uvnitř je krásně sucho. To je přesně to, co nám nyní chybí ke spokojenosti. Symbol infocentra si vysvětlujeme tak, že ji jako turisté můžeme použít a už si rozvěšujeme mokré oblečení po interiéru boudy.

Pouštíme i topení, abychom se dokázali trochu vysušit. Jíme, několikrát vaříme čaj a po dobu asi dvou hodin čekáme až naše rozvěšené oblečení alespoň trochu vyschne. Buňku opouštíme až kolem 22:45 a jdeme se ještě naposledy podívat na papuchalky. Už je jich tu opět hodně a někteří v trávě vypadají, že se chystají k spánku jen tak venku v trávě.

Ve čtvrt na dvanáct nasedáme do auta a protože Jirka je ochoten v tuto pozdní dobu řídit, tak vyrážíme ujet nějaké kilometry cesty zpět a najít místo vhodné na nocleh. Je již něco po půlnoci, když obdočujeme na prašnou silnici nad jezerem Lagarfljót, kde mezi kosodřevinou nacházíme několik rovných travnatých plácků. V mokré trávě stavíme stany a dvacet minut před jednou hodinou ranní konečně uléháme a po náročném dni usínáme.