Hranice a Lipnik nad Bečvou

Vzhledem k tomu, že se v letním vedru nedá v paneláku - navíc pod plochou střechou - vůbec spát, je dobré se v takových časech zlých vypravit někam k vodě, kde se člověk osvěží, zrelaxuje a nabere něco tolik potřebných sil. I proto jsme se v sobotu vydali do oblasti, kterou lze nazvat Pobečví. Je to takřka za humnem, takže to berte i jako malý tip na výlet. Kamarád jel onen den převážně pracovně (fotit), já rekreačně (také fotit), ale hlavně jsem doufal, že se mi asi na čtvrtý pokus podaří vstoupit na půdu husitské modlitebny v Lipníku nad Bečvou, která je ve skutečnosti druhou nejstarší synagogou na našem území, navíc se zachovanými prvky pozdní gotiky.

Ráno máme sraz na nádraží po 1/4 na 7. Doufám, že kolega dorazí včas, neb včera oslavoval. Dorazil, ale pobyt na oslavě téměř do 3. hodiny ranní je na něm patrný (jde samozřejmě jen o mírné známky nedospání, které jako zkušený cestovatel brzy - asi u druhého piva v Hranicích - hravě překonává). Cesta vlakem probíhá v klidu a pohodě, v Přerově si při přestupu vyfotíme reklamu (později ji vidíme ještě několikrát) na muzikál s roztomilým a příhodným názvem „Je třeba zabít Davida" (myšlen je samozřejmě člen Správného týmu a sběratel céček). Po příjezdu do Hranic krátce pohovoříme nad mou cigaretkou a následně se vydáme k hranickým viaduktům. Jedná se o 3 viadukty vedle sebe s délkou cca 400 m. Cestou do města pak zastavujeme ještě u zajímavé vily (palác Kunz), ve které sídlí firma Femax. Tento název ve mně evokuje představu ženské antikoncepce, ale jedná se o firmu, která dodává jakési výrobky z oceli.

Pokračujeme ke kasárnám antifašistického odbojníka Otakara Zahálky. Jedná se o zajímavou stavbu z II. poloviny 19. stol., kde, údajně, Emil Zátopek trénoval na olympiádu pobíháním po chodbách. Kolega Bob následně projíždí kolem budovy a měřením mu vychází, že chodba má cca 560 m (pokud jsem se o metr zmýlil, budu měřičem jistě napomenut), takže si ji náš Emil musel dávat tam a zpátky téměř čtyřicetkrát. Poté jedeme po „malém nábřeží" a následuje Gallašův dům (tento lékař, malíř a spisovatel působil i jako ranhojič, mimochodem v Uničově a ve Vídni). U zamčených vrat židovského hřbitova si vzpomenu, že klíče se snad dají půjčit v "íčku", však uvidíme.

A tak jedeme zatím k zámku, krásné arkádové stavbě Městského úřadu s pozoruhodně řešenou klimatizací. zajímavostí je, že do dnešní podoby vrcholné renesance ji nechal přestavět náš kamarád Zdeněk Žampach, který v této době, tedy na přelomu 16. a 17. stol., drze vystupoval s přídomkem Pán z Potštejna. Projdeme nádvoří, na Pernštejnském náměstí uděláme pár fotek a před vstupem na náměstí se ještě vyžívám v momentkách z míst, kde by se klidně mohlo natáčet retro provedení Rychlých šípů. Na náměstí se konečně pivně osvěžujeme, já si skočím pro pár snímků do kostela a jdeme si půjčit klíče od židovského hřbitova, který je zajímavě příjemný. Návštěvu Hranic zakončujeme na závodech dračích lodí na Bečvě, kde kolega – v kterém je bezpečně rozpoznán známý fotoreportér - za úplatu trnkovou pořizuje početnému týmu ze Skaličky malé fotoalbum. Jedna sympatická tmavovláska nám s mnohoslibným úsměvem nabízí, že ještě donese jablíčkovou, ale statečně odmítáme (bo je malo času a já navíc nemohu ohrozit neposkvrněnou čistotu posvátného slibu manželského). A tak se raději pomalu vydáme na druhý břeh, kde vede "naše" cyklostezka. Vzhledem k tomu, že začíná být dost teplo, se zájmem pozorujeme nejen závody lodí. 

Do Lipníka nad Bečvou dojíždíme bez defektu a včas. Kola uschováme v "íčku" a vyrážíme na prohlídku města, z počátku i s průvodcem. Mnu si ruce, synagoga je jasná a všude se může fotit. Do kostelů se prý nedostaneme (Jakub se uvnitř restauruje - ale viděl jsem ho už dříve alespoň přes mříž - a Franta Serafínů je zavřený téměř pořád), ale to je nám celkem jedno. O prohlídce města se blíže rozepisovat nebudu, vše je zachyceno objektivem i s popiskami, ale město a jeho pamětihodnosti rozhodně stojí za vidění. Po návštěvě synagogy (to Jagellonsko je tam opravdu pořád ještě vidět) se pomalu loučíme se sympatickou průvodkyní a zbytkem výpravy, protože oba zdejší židovské hřbitovy jsme již kdysi viděli a dnes už judaismu bylo dost.

Vyzvedáváme tedy kola, když se však předtím „ještě chvíli couráme po náměstí (město je plné skulptur z Hefaistonu, který každoročně probíhá na největším hradě ČR, postaveném svépomocí, tedy Helfštýnu) a na doporučení "íčkařů" se přesouváme do osvěžovny Pivovar, kde bohatýrsky pojíme i popijeme. V podniku nás, krom varny a amerických kamen, upoutá personál ženského pohlaví, který způsobí, že si krátce citujeme pasáže z povídky Šimka a Grossmana „Výlet s Lomcovákem". Ano, jedná se konkrétně o onen hravý způsob bližšího se seznámení s obsluhou restaurantu. Ale, bohužel, zase ten čas a nepošpinitelnost posvátných slibů. Takže rychle k zámku. K našemu příjemnému překvapení se v kostele sv. Františka Serafinského zvoní na mši, tak se rádi zdržíme a poprvé vstupujeme do interiérů této významné památné budovy mezi piaristickou kolejí a zámkem, kterou snad projektoval známý stavitel Baltassare Maggi z italského Arogna.

A pak už jen ten zámek a jeho nejbližší okolí - tedy hlavně střešní zahradu - a je čas odjezdu. Kupodivu není protivítr a tak, byť s jistým závěrečným sprinterským vypětím, dorážíme do Přerova včas. Nalodíme se a jedeme až do Šumperka. Tady už jen velmi krátké rozloučení u pivečka a rozchod.

(psáno v červnu 2010)

Fotky jsou tradičně na Rajčeti a pro četné žadatele jsou většinově připojeny popisky.

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Hranice_a_Lipnik_nad_Becvou_06_2010/