Hrad Bouzov, Loštice – Olomoucké tvarůžky, Arboretum Bílá Lhota

Místní svaz zahrádkářů pořádal další letošní  akci. Byla  legrace   skutálet se z (nedávno navštívených) rakouských hor rovnou do tvarůžkárny, ale  výlet se vydařil a opět se potvrdilo, že země Česká je moc hezká.

Vyrazili jsme autobusem  v brzkých ranních hodinách z Brna na  Olomouc a   odtud přes  Litovel směrem na Mohelnici. První zastávka  proběhla v obci Bouzov (oceněné v roce 2002 vesnicí roku  Olomouckého kraje). Stejnojmenný romantický hrad (v němž  se prolíná několik uměleckých slohů, hlavně gotika a romantismus), tyčící se nad  vesnicí,  byl pro mne z výletního programu největším lákadlem. Jako dítě  jsem záviděla křídla  létajícímu ševci z pohádky  O princezně  Jasněnce, natáčené  v roce 1987 právě na Bouzově.

Siluetu jednoho z nejkrásnějších moravských hradů, jemuž dominuje  60 m vysoká  věž  Hláska, jsme spatřili  již z velké  dálky.

Hrad byl založen asi ve 14. stol.  Búzem z Búzova. Hrádek Búzov se  postupně  rozrůstal. Stavbu  (do konce 17. stol.) postupně vlastnily různé české a  moravské rody. Rozhodně  je nutné zmínit  pány  z Kunštátu (hrad  drželi  sto let – do konce 15. stol.). Dle pověsti se traduje, že se právě  zde  v roce 1420 narodil Viktorínu Bočkovi z Kunštátu a Poděbrad  syn, Jiří z Poděbrad. Páni z Kunštátu vlastnili mimo jiné i nedalekou obec  Loštice  (o tvarůžcích ale později). Podoba  hradu se neustále měnila. Na  přelomu 16.- 17. stol.  získal svou současnou renesanční podobu. Bouzov   přežil  třicetiletou válku i Švédy, ale  byl hodně poničen. Ruiny  hradu zakoupil koncem 17. stol. Řád  německých rytířů. Až koncem 19. stol. arcivévoda Evžen Habsburský, velmistr Řádu německých rytířů, provedl  za  20 000 000 zlatých nákladnou rekonstrukci, která trvala 15 let (1895 - 1910). Do oprav vnesl  řadu německých prvků. Ve 2. sv. válce (hrad  zabavili  nacisté) daroval Hitler  Bouzov  Heinrichu Himmlerovi. Dne 5. května 1945  zde  působící přepadový  oddíl SS  vypálil nedalekou vísku Javoříčko a pozabíjel 38 mužů. Po r. 1945 přešel hrad do vlastnictví státu a  od  roku 1999  je Bouzov prohlášen za národní kulturní památku.

Pořádají se zde  svatby, koncerty, výstavy, divadelní představení,  jarmarky atd. V neposlední řadě je romantický  Bouzov rájem pro filmaře.

Hrad  nabízí několik  prohlídkových okruhů.  Nepřináleží mi popisovat  interiér, neb jsem prohlídku musela   oželet. K  Bouzovu se totiž  blížily mraky nasáklé deštěm. Snažila jsem  se  Bouzov zachytit v posledních paprscích  slunce. Vyrazily jsme tedy  s parťačkou do blízkého okolí.  V podhradí jsme navštívily  areál historické zábavy (na prostranství  se  konají  naučné  programy  pro  malé i velké, je možné se tu seznámit s historií  středověkých zbraní atd.). Dominantou  areálu je  Trojský kůň (55 tunový dřevěný  kvicht). Útroby 15 m vysokého  zvířete (rozhledny) jsou   přístupné. Údajně nemá dřevěná  stavba koně (co se velikosti týká) ve světě konkurenci.

Vrátily jsme se kolem kostela Sv. Gotharda   na Bouzov, obešly jeho hradby a  pak přeběhly  přes  padací most  na nádvoří. Obloha se rozplakala. Daly jsme si pod  přístřeškem   výbornou vídeňskou kávu a počkaly, až   ostatním skončí prohlídka.

Dostavník nás  pak  odvezl do nedalekých  Loštic, městečka spjatého s výrobou olomouckých tvarůžků.  Smrduťák s minimálním množstvím tuku (v podobě  „syrové“) máme rádi  - ÁLE nejlépe v létě na zahradě… na  čerstvém vzduchu. Osmažený (v restauraci) je  také vynikající – doma  jsme  však přípravu   nikdy neriskli.  

Nejstarší písemné  zprávy (z 15. stol.)  charakterizují  „domácí sýr“ jako součást jídelníčku obyčejných venkovských  lidí.  Název „tvarůžky“  dostal sýr patrně koncem 16. stol. Tvarůžky kdysi   fungovaly  i jako platidlo.  Označení Olomoucké tvarůžky vzniklo díky  tomu, že se  v Olomouci  na trzích prodávaly, ale výroba „selských tvarůžků“ probíhala převážně v okolních vesničkách.  Postupně se začínaly   objevovat doklady  o výrobě a  obchodu  této pochutiny. V roce 1872 se tvarůžky staly slavnými i ve Vídni  na Světové mlékařské výstavě.

Ale zpět do Loštic. Josef  Wessels (a jeho syn Alois)  smrdutý  sýr začali vyrábět  v roce 1876. Do první svět. války  firma  prosperovala. Po znárodnění (r. 1948) výroba klesla. V roce 1991 byla  v restituci firma vrácena zpět potomkům majitelů a  tito opět rozjeli výrobu. V roce 2010  tvarůžky   firmy  A.W. spol. s r.o., (jediného výrobce pravých olomouckých tvarůžků na světě ) získaly Chráněné zeměpisné označení Evropské unie / Protected geographical indication (cejch kvalitního evropského výrobku). 

 

Kdysi  tvarůžky  vyráběly lidské ruce,  v současnosti    část  práce ruční nahradily stroje, výroba však stále  probíhá podle  tradiční receptury.

Sýr se vyrábí  z netučného tvarohu. Společně s minimem soli se nechá  tvaroh pracovat  3-5 dní.  Hnětací stroje  pak hmotu připraví do požadované konzistence a skrz  formy  tvaroh  vytvarují  (výrobní  formy:  malá a velká  kolečka, věnce a  tyčinky). V sušárnách (za určité teploty a  vlhkosti)  se pak  během 3-4 dnů  začíná  přetvářet   tvaroh na  tvarůžky. Po uzrání se  tvarůžky  zchladí na pokojovou teplotu. Pak se každý tvarůžek  vykoupe. Omyjí se  z něj kvasinky a vznikne tak prostor kulturám, které  zajišťují  prozrávání do hloubky (tyto zrací komponenty  byly  přidány na  počátku). Následuje další chlazení, poté seskládání tvarůžků do  bedýnek, kde si  odpočnou další  den, dva. Svou  výrobní cestu  sice končí balením, ale v obchodech zrají dál.

 

Hladoví jsme  zastavili  na  loštickém náměstí. Doporučená     Restaurace U Coufalů  (v jejichž útrobách stojí světová raritka -  automat na tvarůžky) byla přeplněna k prasknutí. Dostali jsme od místních  tip na  jiné  pohostinství, která též nabízelo  speciality z tvarůžků. K Restauraci Na růžku  (mapa) jsme se  trošku prošli. Hospůdka   neměla tak luxusní garderobu jako ta U Coufalů,   na obědě  jsme si  ale  velmi pochutnali. Cestou zpět jsme se  stavili ve Tvarůžkové cukrárně (mapa) obhlídnout kremrole, koláčky, vdolky, větrníky, štrůdly a další druhy  slaných tvarůžkových moučníků ( s těmi sladkými vizuálně k nepoznání – „vůní“  však ano).  

Další zastávka proběhla (na náměstí Míru) v A.W. podnikové prodejně , kde jsme  ze širokého sortimentu výrobků  nejen z Olomouckých tvarůžků za solidní ceny  zakoupili smrduté dobrotky. Zbývalo 20 min. do odjezdu a tak jsem  ještě narychlo  vběhla do   Muzea olomouckých tvarůžků (mapa), nově otevřeného v červnu 2014, jehož součástí  (konečnou částí) byla výše zmíněná podniková prodejna.

Místo průletu historií Olomouckých tvarůžků od nejstarších pramenů až do současnosti, jsem  křísila omdlívající paní, která „nezvládala“ volné filmové zpracování  historie sýru v retro "Sokolském kině Loštice", nacházejícího se v  pěkných prostorách muzea. Na důkladnější prohlídku zajímavých historických  exponátů používaných  ve výrobě  tvarůžků (v regionu Haná) již nezbyl  čas, škoda.

ZDE   tedy bližší popis  muzea

Vstupné 50,- Kč, běžná délka prohlídky  cca 60 min.

 

Dostavníkem jsme  z Loštic pokračovali  do Arboreta v Bílé Lhotě (7 km západně od  Litovle),  kde jsme  pěkný výlet  zakončili procházkou  v oáze klidu, barev a  (tentokrát skutečně) vůní. Zakaboněnem  prokouklo slunce, které park rozzářilo  odpoledními  teplými paprsky.

 Na ploše  téměř tří hektarů se nachází přes    300  druhů   stromů a keřů (smrků, dubů, javorů, buků,  borovic, bříz, cypřišů, tisů  a  dalších).  Mnohé vzácné dřeviny  pocházejí  z ciziny -  z Asie (Japonska, Sibiře, Koreje a Číny), Mexika a Severní Ameriky (USA a Kanady) a z  jižní Evropy.  Park byl založen při renovaci zdejšího zámečku v 18. stol. Osázen byl tenkrát  převážně dřevinami z našeho kraje. Zachovalo se mnoho exemplářů  z této doby.   V druhé pol. 19. stol.  se stal  zámeček i velkostatek  majetkem  rodu Riedlů. Zakladatelem   arboreta byl  Quido Riedel, lhotský   rodák  (1878- 1946), který se  stromy a dřevinami zabýval  a  park  začal postupně měnit   ve významný areál.  Po  druhé světové válce byl   majetek  Riedlů znárodněn a  prostory pustly.  Náprava nastala  až  po roce  1965, kdy  park převzalo do své správy Vlastivědné muzeum v Olomouci. Zpřístupněn byl již pod názvem  „Arboretum v Bílé Lhotě“ v roce 1968. Hodnotnější než jakýkoli popis, je  návštěva této pěkné  národní přírodní památky.

WEB

Vstupné 30,- Kč

 

Poděkování p. Novákové za příjemné vedení  a babi a paní Křížové  za milou společnost.