Horké velkopavlovické září pt. 1

Ani se tomu nechce věřit. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky venku zuří počasí spíše listopadové než jaké by mělo být počátkem října. Na horách už první příval sněhu. Přesto ještě neuplynul celý měsíc, kdy jsme zažívali téměř tropy.

Pozorní čtenáři vědí, že naše volejbalová parta již téměř pravidelně vyráží zjara a počátkem podzimu na nějaký prodloužený víkend s koly. Jaro je spíše poznávací v různých končinách, to podzimní je cíl lokalizován přesněji,tedy konkrétně někam na Jižní Moravu. Důvod tohoto cíle je poněkud prostopášný – víno, tedy ty dozrávající suroviny, burčák, sklípky a tak.

Z důvodu nového známého letos volíme oblast, která je u nás zřejmě vinařsky nejdůležitější, zejména co se týče výkonu a množství – Velkopavlovickou. Vždyť v jejím obvodu se vyskytují největší vinařské obce u nás (myšleno velikostí osázených ploch).

Ubytování máme domluveno přímo v centru oblasti, penzion U Hiclů, Jako tradičně, do místa se dopravujeme pomocí automobilů, vlaků a vlastními silami. Navečer před prvním celým volním dnem jsme téměř všichni přítomni. Na první pohled je U Hiclů ubytování dosti spartánské (záleží ovšem na kategorii, mají to odstupňované od turistické kategorie, přes penzion (ten má navíc televizi) až po nějaké svatební apartmány. Samozřejmě jsme volili tu lacinější, ale nakonec to zas tak špatné nebylo, to ale kvůli jedné vymazlenosti, která je pro všechny ubytované v ceně.

 

8.9.2016

Než jsme ulehli, ještě dlouho do noci probíhala debata, což nelibě nesl jeden ze sousedů, tak si musel chudák zavřít okno.

Postupně vstáváme a ještě probíhá debata, jak moc se nám v buňkách líbí, pak ale děvčata (některá) zamíří k bazénu (to je ta vymazlenost). Tak to jsme zatím na výletě neměli. Letošní září /určitě si většina čtenářů dobře pamatuje) připomínalo spíše loňský srpen, tedy dosti horko a slunečno. Samozřejmě nakonec do vody zamíří i další, tak si nesměle začínáme připouštět, že svůj půvab to má.

Nicméně přijeli jsme na kola (a vinobraní), tak sice poněkud opožděně se chystáme na první výlet. To opoždění není zas tak drastické, cca 15 minut po desáté jsme na cestě.

Vyrážíme průjezdem přes centrum Pavlovic směrem cca severním podle značené stezky, průjezd kolem cyklocentra nás vede ke kolejím a jakémusi zánovnímu lesoparku. Jak lze zjistit z tabulek u rybníčku, je to takový park, kde se vlastně nemůže nic dělat. Asi aby déle vydržel. Za kolejemi narážíme sice na pár sklípků, ale nikdo není přítomen, tak pokračujeme podle zatímního plánu do prvního kopce. Okolní pahorkatina se nazývá velkolepě Modré Hory, ale povětšinou jsou kopce něco málo přes 300 m vysoké, tedy do hor daleko.

V podstatě hned za zatáčkou ale následuje první zastávka. No ona taková Šlechtitelská stanice zní hrdě. Hlásí se k jakémusi Italovi jménem André, ale to si spíš vymysleli podle nějakého vína. Výstavná budova napodobuje nějaký toskánský styl, ale původně jde o bývalou budovu zdejších vinařských závodů, tedy v podstatě fabriku. Ovšem po přestavbě vcelku luxusní sídlo. V krásně zařízeném obchodě nás ale příjemně obslouží. Aby jsme byli styloví, tak začneme nějakou šťávou. Nový burčák uchovávají v chladu, takže je to spíš šťáva než aby to bublalo.

Pokračujeme na blízké povědomé návrší. Mezi vinohrady ční netradičně pojatá rozhledna Slunečná. Ta nám není příliš neznámá, před léty jsme tu byli při našem výletu do Horních Věstonic, není důvod si pěknou stavbu nepřipomenout.

Od rozhledny vedou různé cyklostezky a ačkoliv následující Bořetice jsou rovněž slavnou vinařskou obci, jen projíždíme. Zajímavější je až zdejší sklepní městečko na úpatí návrší, jež se zove Kraví hora. Zasvěcení vědí, že zde působí recesistická svobodná republika. Její činnost ovšem netkví jen v aktivitách související s konzumací lahodného moku, ale i s kulturními, turistickými a dalšími činnostmi. Samozřejmě zde už malou zastávku činíme. Někteří ve sklípku, jiní u půllitru v nedalekém hotelu. Kde se nakonec sejdeme všichni.

Trasa pokračuje k nejníže položené sjezdovce v republice. Němčičky jsou už určitým pojmem, sjezdovka nemá snad 300 metrů délky, převýšení tak 70, přesto prý tu bývá plno (musí se ovšem nastříkat sníh), asi zas tak moc nevydrží, proto ještě doplňují umělou hmotou. Naproti sjezdovce stojí opuštěná bobová dráha, údajně majitel zkrachoval, asi snaha udělat tu horské středisko se vším všudy nebyla zcela úspěšná. Ale trasa, kterou šplháme je místy dosti prudká, ovšem ne zas tak dlouhá, aby nás vyčerpala. Nicméně zastavení u rozhledny na samotné Kraví hoře je úspěšná nejen díky výhledu do KRAJINY, ale i ochutnávkou bobulí v okolí.

Jak do kopce, tak z kopce, poměrně svižný sjezd mezi vinohrady, otočka k severovýchodu a polní cestou údolíčkem Trkmanky. Tady tento vodní tok je označován jako říčka, ovšem u nás by se řeklo potok, ale přeci jen na Jižní Moravě málo prší, tak to i míň teče.

Většina výletníků skuhrá hlady, tak provádíme zastávku v restauraci U Káňů v Kobylí. Potěšitelný je fakt, že jde o ryze venkovskou hospodu, tak až na pár úletů je v nabídce zcela tuzemský sortiment hotovek, tedy žádná pizza a jiné dovozy.

Samozřejmě i Kobylí má svou sklepní uličku, ale vinaři jsou zřejmě v polích, až dobrotivá paní nám něco nabídne z garáže, ale poradí, ať navštívíme v další obci Horáka.

Tou další obcí jsou Vrbice a Horák je vcelku známá zdejší firma. Vrbice jsou ovšem vcelku vinařský pojem, zdejší sklípky jednotně upravené v cihlové fasádě jsou na pohled velmi pěkné. Z jednoho takového se ozývá mohutný jásot, tak zastavujeme u makety větrného mlýna a zjišťujeme co se děje. V zařízené místnosti už nějaká parta mohutně slaví, nicméně majitel se brzy ujme naší výpravy a vyzvídá, odkud že jsme. Samozřejmě asi jako správný kšeftař zná i nějaké šumperáky, bo sem houfně jezdily a jezdí výpravy z podniků v našem městě.

Z průvodce se vyklube zajímavý vypravěč a ve sklepě nám poněkud valí klíny do hlavy (ale i nějaký ten košt). Samozřejmě nabízí víno značky Horák, ovšem jak nám později náš přítel z Pavlovic prozradí, jde o poněkud jinou postavu, ale se zmíněným vinařstvím čile kooperuje. Dnes už je to tak, že ne všichni „vinaři“ vyrábí víno, takoví ti ukecanější víno odebírají a dávají na trh a k těm se pak stahují takové skupinky jako byla zrovna ta naše.

Podle ochutnávky i vinného listu se vybere pár flašek k posezení. Toho se bohužel nemůžu zúčastnit, dostal jsem telefonát, ohledně korektury nějakých novin, které připravuju v práci. Víceméně jsem s tím počítal, tak mám noťas na ubytovně. Ač nerad, po pár doušcích sedám na kolo a mířím k domovu. Ona ta korektura sice trvala asi 10 minut, ale někdy to tak je.

Výprava se nakonec nezdržela příliš za mnou asi 45 minut a v podvečer jsou všichni zpět. Asi hlavně kvůli tomu bazénu.


Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3