HLINSKO 21 - 6.Kaňonem divoké řeky Doubravy

Toto jest zpráva o průchodu dnem kaňonu Doubravy, kterou jsem uskutečnil na svátek moravských věrozvěstů Léta Páně 2021.

 

V tom poněkud zasmušilém svátečním pondělním ránu jsem tentokrát vyrazil na vlak v 6.58 sám, neboť žena by tuto místy poněkud náročnější túru nezvládla. Útěchou jí mělo být to, že pokud se z Chotěboři stihnu vrátit dle plánu, čeká nás odpoledne společná návštěva skanzenu na Veselém Kopci. Já udělal cestou na vlakové nádraží okliku okolo kostela, abych věděl, kde je umístěna zastávka busu, z níž nám na „Kopec“ asi v půl druhé odjíždí spoj, a pak už mašíroval k vlaku, aby mi neujel. Což se naštěstí nestalo.

 

Lokálka vyjela přesně načas a jak se za okny míhala krajina a my občas stavěli na zastávkách a stanicích, přistihl jsem se, že už znám jejich jména nazpaměť. No a čemu se divit – předevčírem jsme tudy jeli (tam a zase nazpět) do Havlíčkova Brodu a včera zase do Ledče a Světlé nad Sázavou. To bych musel být opravdu debil, abych si nepamatoval, že za Ždírcem nad Doubravou následuje zastávka Sobíňov… no a poté přijde na řadu Bílek, kde vystupuju.

 

Tady jsem se napojil na červenou turistickou trasu, která nejprve zamířila do lesa a okolo několika chat a opuštěného lomu na ortorulu mne přivedla k řece. Na první pohled nic moc, tahle Doubrava. Její poklidný a nepřilíš široký tok vůbec nedával tušit, že se o pouhých pár stovek metrů dál změní v takovou divošku, že mi nejen ona, ale i její břehy plné rozkošných skalin, budou do snů vstupovat ještě řadu měsíců…

 

Na její razantní proměnu mne včas upozornila informační tabule. Ale já už toho měl o divokém korytu řeky dopředu řádně načteno. Nejen články a stati z turistických průvodců (dokonce i jakési to video jsem shlédl), ba i tu trasu prstem po mapě.cz absolvoval nesčetněkrát, ...ale řeknu vám, lidičky – že teprve až popisované spatříte na vlastní očiska, smíte si na viděné vytvořit svůj vlastní názor.

 

Co vám pomůže někde číst, že se jedná o jakousi miniaturu slavného amerického Grand kaňonu (což je stejně kec) a podobná superlativa… to chce jít, „čumět“ a nechat mozkovnu, ať si to později v klidu přebere sama. Ta moje z toho byla jak vejce na hniličku. Cestou z kaňonu nahoru do Chotěboře na vlak se chovala jako zaseklá gramofonová deska a já slyšel furt dokola: „No viděls, to, Franto – šak ten kaňon je u nás normálně Fenomén!“

 

Ano - na to, jak poněkud fádní je okolní krajina Vysočiny a vy v ní najednou spatříte tohle. je to opravdu šok, kterému se nevyhnou ani mnohem otrlejší povahy. Však i s tou mojí to pořádně zacloumalo… ale to už opravdu předbíhám, a proto se pokorně vrátím na začátek cesty k té Infoceduli u stezky a znovu pročtu to nejpostatnější.

 

Přírodní rezervace – Údolí Doubravy byla vyhlášena již v roce 1986 na rozloze 92 hektarů a jedná se o nejcennější území jižní části chráněné oblasti Železné hory, jež ve skutečnosti žádnými skutečnými „horami“ nejsou – je to v této oblasti jen taková o trošku vyšší a výraznější vrchovina. V roce 1993 byla v údolí otevřena trasa Naučné stezky o délce 4.5 km (mezi Bílkem a Horním mlýnem u Chotěboře), přičemž je ta nejatraktivnější část dlouhá přibližně 3 km.

 

Dále text vyzdvihoval krásu a tajuplnost kaňonu lemovaného skalnatými svahy a tok řeky plný balvanů, peřejí i vodopádků. A hlavně tu nejdivočejší část zvanou Koryto s 2.5 m vysokým vodopádem, skalní stěnu Sokolohradů a jedinou skalní věž v oblasti – Čertův stolek.

Řeka Doubrava, jejíž dravost se postarala o tuhle divočinu, pramení v oblasti Žďárských vrchů a po více jak devadesáti kilometrech délky se vlévá u Záboří nad Labem do Labe. V kaňonu v oblasti Koryta dosahuje tok Doubravy největšího spádu – na délce asi 1.3 km klesá o 55 metrů!

Údolí je vrchovatě naplněnou pokladnicí všemožných geomorfologických jevů, počínaje skalními útesy, mrazovými sruby, kamennými moři a obřími hrnci v řečišti a kaskádami a vodopádky konče.

 

Tak, to by myslím stačilo, neboť mé nové suprové turistické boty už nedočkavě ržají, abychom vyrazili na cestu, takže je, chuděry, už nebudu dál trápit a vyrážíme!

 

Za cedulí jsem přešel po lávce řeku k chatě, na druhé straně už značka pokračovala podél plotu pozemku po břehu a brzy mne přivedla pod kamenný železniční most, pod níž tekla nejen řeka, ale po levé straně po balvanech vedla i moje trasa. Za mostem přišel výšvih na ploché skalisko a výhled na první zátočinu, za níž břeh lemovaly skály horolezci nazývané Převislou, Dvojstěnou a Mašinkou.

 

Následoval delší rovný úsek pod vyrubaným lesním svahem a v další zákrutě řeky už se v jejím korytě objevily spadlé kameny. Řeka si stále zpívala svou tichou píseň, jen v některých úsecích s balvany trochu hlasitěji výskla, ale první spokojené hučení nahlas projevila až v Mikšově jámě (jméno podle jakéhosi loupežníka, ale rytíře), do jejíž tůně spadala nižším širokým vodopádem.

Za ní se na pravém břehu objevilo několik vyšších a opravdu pěkných skalních útesů, jakým byl třeba skalní masív Bivaková a Jitčina stěna.

 

O pouhých padesát metrů dál řeka znovu měnila směr a tentokrát už s mnohem hlasitějším bubláním a jásáním protékala dvojí oblouk pod ostrohem s impozantním skalním defilé a Veselou skálou.

 

Jen o kousek dál, jako by byl tok řeky puštěn jak dostihový kůň z opratí, se řeka prodírala už mezi oběma skalnatými břehy (napravo skála Totemová), a pak s dodaleka hlasitým burácením oznamovala, že jsem se přiblížil k tomu slavnému Korytu. Po obou jeho stranách se vypínaly patnáct metrů vysoké skalní stěny, kaňon se zúžil na sotva čtyři metry širokou soutěsku a jí se se strašlivým rykem hrnuly všecky ty vodní masy!

 

Stezka tudy dál pochopitelně nevedla (to by musela pokračovat zavěšena na ocelových lávkách nad Korytem), ona namísto toho vedla mezi skálami vlevo do svahu. Vystoupala asi padesát metrů nad soutěsku, no a pak se k jejímu spodnímu konci shora serpentovitě spustila. Sestup prudkým svahem umožňovaly stupínky schodů z vyskládaných kamenů (ale bez zábradlí), až teprve nad vyústěním koryta byla k dispozici železná lávka.

To, co jsem z ní (a o kousek níž spatřil) byla jedna z nejúžasnějších věcí v mém životě: z Koryta řeka vytékala do dlouhatánské zpěněné tůně ve formě malého vodopádu, ale ten – byť menší – vydával řev jak sama Niagára... a být tu s nějakými lidmi, vlastního slova bychom ani při hulákání neslyšeli, tak byl ten vodní ryk mocný!

 

(Já naštěstí žádné bytosti stejného druhu nepotkal, neboť jsem se tu ocitl ještě v raném dopoledni a první karavanu zvědavců potkal až u Točitého víru. Takže jsem si pohled na ten ryze přírodní ráj vychutnal za zapojení všech zákrutů mého mozku sám a sám. Ale v klidu to rozhodně nebylo, to ten burácející vodopád nedovolil!)

 

Když jsem se trochu vzpamatoval z úžasu a něco i nafotil, nastal čas se s Korytem (byť trochu smutně) rozloučit a podél skalnatého břehu „popojet“ k blízkému tur.rozcestníku a lávce, krčící se pod mohutnou, čtyřicet metrů vysokou stěnou Sokolohradů. Jak rád bych vylezl až úplně nahoru a do mrtě si vychutnal adrenalinovou stezku chráněnou zábradlím a vedoucím na vyhlídku a místa, kde kdysi stával středověký hrad… jenže já měl před odjezdem do Hlinska problém s levým (dosud neoperovaným) kolenem a bál se, že by ten zpáteční sestup nedalo…

 

Takže jsem si zakryl oči a šel raději dál.

 

Doubrava protékala pod ostrohem Sokolohradů pravotočivou zatáčkou s velikým spádem a její tok vesele burácel a vyřvával na okolní lesy… tak tohle poslední super divoké místo se mi také moc líbilo!

 

Jen mne tady rozčílila zelená odbočka ke skalní věži Čertův stolek, jehož turisticky zpřístupněné témě jsem původně též plánoval navštívit… ale kolena, kolena, Štěpáne (vlastně Franto!) – nekoukat vlevo a pokračovat po stezce dál!

 

Tok řeky už byl mnohem klidnější, což ale naštěstí do úvahy nebraly všechny ty okolní stěny mrazových srubů a útesů (nejvýraznější horolezci nazývají Poustevnickou a Vodnickou stěnou), které v počtu víc jak hojném pokračovaly až téměř k tur.rozcestí Točitý vír. (Dokonce i jeden ukázkový tor připomínající shrbenou babku a tyčící se hned u stezky jsem tu viděl…)

 

U Točitého víru se prý kdysi poprali dva vodníci, dnes mi tu v ústrety vyběhla dlouhá karavana turistické omladiny doprovázená rodiči, mířící do všech těch nádherných míst, která jsem před chvilkou opustil.

 

Abych příliš netesknil nad viděným, zakročil Osud v podobě mi na chodník nastraženého slepýše.

A já, protože myslel, že jest to zmije, zrobil přes chudáka beznohou ještěrku skok hlubokodaleký a kecl sebou o zem, až mi hvězdičky nad hlavou poskočily!

 

Naštěstí se jednalo o plnohodnotnou půdu lesní, prostou jakýchkoliv skalin, takže se krom pořádného leknutí tělesné schránce nic nestalo.

 

O pár stovek metrů dál jsem minul malou vodní elektrárnu a podél náhonu a bývalého Horního mlýna (rodiště spisovatele Ignáta Herrmanna) došel k nějakému stavení, parkovišti a silnici.

 

A tady usedl na lavičku, abych před výstupem do Chotěboři dal odpočinout rozbolavělým hnátům, zapálil si retko a v hlavě mezitím promítl širokoúhlý barevný velkofilm, jehož hlavní hrdinkou byla divoká řeka Doubrava...