Hlinecko kola 2015 pt.1

Rok se sešel s dalším a už je tu zase jaro. To – mimo jiné znamená, že se nám zase dostaví touha vyrazit někam dál od našeho obydlí. Už nějakou dobu lákám naši nejen volejbalovou partu někam na Vysočinu, ne zas tak daleko, když jsme onehdy byli na České Kanadě, ale blíž k naší severní Moravě. První idea sice byla navštívit úplné podhůří Vysočiny, nakonec to zas nebylo tak daleko k nejvyšším místům Žďárských vrchů, patrně nejkrásnější části celého masivu Českomoravské vrchoviny. K tomu ještě díky relativně dobré dosažitelnosti přírodní park Novohradky a Krounky (přesněji část Svitavské pahorkatiny). Znalci už zřejmě tuší, kam se to podíváme. Původní idea byla skutečně blízkost osad Proseč, Budislav nebo Zderaz, ovšem když chcete sehnat nějakou pěknou chalupu pro cca 18 lidí, už je to komplikovanější. Nakonec se objevila možnost zajímavého noclehu až ve vzdálenějším Hlinsku, která se nakonec ukázala jako poměrně velmi šťastná.

Tradičně volíme termín začátkem května, abychom využili prodloužený víkend, který se letos vcelku příznivě vyvinul, díky volnému pátku. K tomu si přidáme jedno volno a za tři celé dny se už toho dá celkem dost stihnout.

Bývaly doby, kdy jsme vyráželi ve velké skupině s koly po vlastní ose, batohy nám vezli méně zdatní jedinci svými auty, poslední dobou se skupina rozpadá, nakonec jedeme svépomocí jen dva, ovšem každý jinak (Zdeněk vyrazil dřív), já později, neb mám ještě nějaké zaměstnání.

 

6.5.2015

Předpověď na středu je beztak dosti mizerná, tak se mi i pozdější odjezd hodí, vymyslel jsem si trasu z Chocně (tam vlakem) a pak pěkně podle GPS, kam už dva dny předem nahrávám zamýšlené trasy, kam chci výpravu, jakožto hlavní trasér zavést.

V Chocni ještě doznívá déšť, tak abych neopomněl navštívit nedaleké bistro na utopence a něco k zapití před náročnou cestou. Pak směr Vysoké Mýto. Nic závratného do autobusového města neočekává, mají tu cyklostezku souběžnou s příjezdovou cestou. Není to pro mě velká novinka, už před časem jsme tudy jeli s Markem (alias Markýzem63), i město jsme tenkrát prolezli dostatečně, tak jen malá zastávka u hradeb a pokračuju v pouti. Konečně ustal i drobný déšť, nicméně za Mýtem začíná krajina měnit charakter v pahorkatinu až nižší vysočinu, do osady Vanice mě to i dost bolí, pak se sice kopec mírní, ale stále nabírá výšku, až se nakonec pohybuji v jakési náhorní plošině. Díky oblačnosti nejsou žádné větší rozhledy, ani téměř neznámé obce v okolí (Brteč, Řepníky) nelákají k důkladnému průzkumu. Situace se poněkud mění na hraně kopce, který výraznou strání padá do údolí přede mnou. Přístřešek, tabule s textem i nezvyklá trojhranná kaple (spíše obelisk) už za zastávku stojí. Lokalita se nazývá Střemošická stráň, podle vsi na okraji údolí říčky Loučné, přesněji řečeno Loučenské pánve. Přírodní rezervace na skalnatých výchozech má ukrývat zajímavé druhy flory i fauny. Sice se nehodlám příliš zdržovat, ale nález orchideje potěší. Běžně málo viděnou památkou je i trojboký sloup Nejsvětější Trojice z 18. století. Na obzoru se v mlze skromně rýsují siluety hradu Košumberku a poutního kostela na Chlumku u městečka Luže. Obě památky jsme naštěstí navštívili v minulosti a za lepšího počasí.

Teď už začíná ta pravá Vysočina, tak se nijak nezdržuji a spěchám ke Skutči. Obchvatem na Žďárec a pak dlouhý kopec přes Radčice, Oldřetice, Ranou. Holetín je už nad Hlinskem, závěr tedy sjezd do centra města. Vcelku rychle, i díky hlaholu spoluvýletníků nacházím i bydliště. To skutečně nemá chybu. Sehnali jsme penzion Betlém. Název nese podle celé čtvrti města. Jde o skupinu povětšinou roubených dřevěných stavení, téměř venkovského rázu. Takový malý skanzen uprostřed městské zástavy. V některých domcích se stále bydlí, někde jsou různé krámky, či hospoda U Huberta, která se brzy stala naším častým útočištěm. Samozřejmě hned ten první večer i díky výborné dršťkové.

 

7.5.2015

Původně jsem plánoval jiný směr, ale po včerejším dešti volím spíš asfaltovou variantu. První kilometr směřuje do kopce s modrou turistickou značkou, která by nás mohla zavést do Hmrů, ovšem v případě, kdyby se prvně jedoucí držela značení. Protože ale prvojedoucí cyklisti valí po pohodlnější cestě, plán podívat se k přehradě bere za své a dorážíme až téměř na vrchol kopce, který jsem chtěl objet (aspoň tu je pěkná boží muka, přesněji sloup se zemskými patrony). Za Studnicí jsme naštěstí zpět na zamýšlené trase. Úsek na Košinov se ovšem značně líbí, zejména díky mírnému klesání, které se zrychlí před příjezdem do Vojnova Městce. Náměstí zdobí poněkud pochroumaný Jan z Nepomuku, barokní rychta, snad Santiniho výtvor, k všeobecné radosti ale i hospoda Pod Lípou. Tu poslední pak servírka s hlubokýma očima (nebo něčím hlubším).

Ke Škrdlovicím směřujeme prvotřídkou 37, tak značně v roztaženém peletonu. Ne zas tak daleko, již za osadou Karlov se dá sjet po poněkud rozbité asfaltičce k Velkému Dářku. Zastávka u můstku je zpestřena zápasem jednoho výletníka s jedovatým hadem (chytil zmiji za ocas), štěstí měli oba. Zmije ho neuštkla, vysmekla se a zmizela neznámo kam (konkrétně v porostu u potoka).

Ačkoliv je poměrně větrno a chladno, na vodní hladině pokouší svůj osud několik windsurferů, prý v neoprénu je i teplo, když spadnou do vody. Hráz potoka zdobí rozcestí v podobě velké hlavy.

Po západním břehu největšího rybníka Vysočiny vede zajímavá značka modré barvy, která je v mapě značená, jako cyklisticky nevhodná, ovšem jde spíš historii. Pravda, počátek stezky je poněkud hrbolatý, ale jak nás ujistí dvě protijedoucí cyklistky, jde to. Vskutku, brzy je cesta daleko lepší, zdá se, že se i pracuje na zprůjezdnění cesty. Severní strana rybníka je obklopena velkým rašeliništěm, názvu totožného s rybníkem. Kromě několika potoků jde o hlavní zdrojnici řeky, která se pod Dářkem nazývá Sázavou.

První vsí kam dorazíme je Radostín. V hospodě U Šimáka doufáme, že nalezneme nějaký oběd, ovšem obsluha je jakási liknavá a ještě ke všemu podle sdělení došel klokan. No to se nedá, tak po několikaminutovém čekání raději zmizíme. Přes Hlubokou kolem Josefíny (opět Olšiak) míříme k rybníku Řeka. Za totality jsme tu byli na čundru. Byl to tenkrát strašný mejdan. Krucemburk se v tehdejší době nazýval Křížová a – mimo jiné se tam ve velkém pila zelená.

U rytíře Střely nás napojí i nasytí k všeobecné spokojenosti. Po cyklostezce pokračujeme do Ždírce nad Dobravou. V souvislosti s právě probíhajícími vzpomínkami na konec války kdosi vzpomene, že město bylo značně poničené v posledních válečných dnech sovětskými bombardéry.

I ve směru do Hlinska mají kus cyklostezky, na bývalém vodojemu svéráznou rozhlednu, spíš vyhlídku, ale nápad milý.

Po silnici směřujeme až ke vsi Chlum, kde přesměřujeme na žlutou TZ a příjemnou lesní cestou dorazíme k rybníku Januš, za ním poslední větší kopec. Odbočkou zamíříme ke Stanskému mlýnu. Penzion byl jedním z tipů, kde jsme původně měli noclehovat, nakonec byl taky obsazený a ten Betlém nemá chybu. Vítanov je vlastně už předměstí Hlinska a protože jsme z hor, nemůžeme si ujít lyžařský areál. V Hlinsku mají asi 600 m dlouho sjezdovku, samozřejmě se sněžnými děly. Zajímavostí je tunel, spíš široký most, po kterém sjezdovka překonává silnici 34. Zas to není nic mimořádného, v Zielenieci (pod Šerlichem v Orlických horách) díky podobnému zařízení mají kilometrovou sjezdovku.  


Pt. 2