GRUZIE-KAVKAZ 2012 I.díl

Znělo to trochu jako šílenost, jako nápad, který jen tak proletí éterem Všichni nad ním pokývou hlavou, ale doopravdy se mu zvláštní pozornost nevěnuje. Ale pozor, krůček po krůčku se tento návrh stává skutečností GRUZIE-KAVKAZ.... JEDEME.

Letošní "vejlet" začíná pro naší neoficiální cestovatelskou partičku ve znamení několika novinek a experimentů.

- Většina z nás (vyjma Housky) poprvé stoupne na asijskou půdu;

- druhá novinka bude hlavně pro mně, poprvé vystoupám na palubu letadla, které se potom se mnou vznese. Kluci naposled letěli někdy kolem desátého roku věku, takže jejich obnovená premiéra;

- třetí a hlavní novinka - velký krok do neznáma, ze kterého může vyplynout jak největší obohacení tak, totální destrukce výpravy. Ttou novinkou byla ŽENA tedy dvě ŽENY Jednou z nich je žena Helena, jednotka družící se hlavně ke mně jela s námi celou cestu od začátku. Druhou byla žena Irena, jednotka patřící k Ondrovi. Ta zvolila rychlejší cestu, letecky rovnou do TBILISI - hlavního města Gruzinské republiky...

12.6.2012

A je to tady přípravy na cestu probíhaly celkem standardně, nějakých velkých zvláštností nebylo potřeba. Co jsem si ješte nikdy nebalil do batohu byla letenka, ale jakožto hmotnostně nezávadný materiál si své místo našla bez problému.

Jako malí kluci jsme si udělali radost a pořídili jsme si pro zlevnění a zjednodušení komunikace vysílačky. Již tradiční odstartování cesty v Ústeckém minipivovárku RYCHTA. Po provětrání pivního lístku jsme v tradiční sestavě již známé z mnoha legendárních vyprávění JÁ,ONDRA,JÁNOŠ a HOUSKA + HELČA vyrazili na blízké nádraží očekávat příjezd našeho Euronightu do VÍDNĚ. Cesta probíhala v pohodě, znaveni větráním pivního lístku z Rychty jsme kousek za Prahou všichni vytuhli.

13.6.2012

Po příjezdu do VÍDNĚ cca v sedm hodin ráno nikoho vycházka po tomto bezesporu krásném městě nelákala, neb kvalita spánku v plném kupé nic-moc... Z nádraží Maidling jsme se vydali rovnou na SCHWECHAT - Vídeňské letisko. Do odletu ješte pět hodin. Vzhledem k tomu, že jsme na letišti nenalezli žádnou čekárnu nebo alespoň vhodný prostor k přečkání, zapíchli jsme to rovnou naproti hlavnímu vchodu. Vyhřívaný mramor vídeňského mezinárodního letiště se nám stal na další tři a půl hodiny domovem. Působili jsem sice malinko exoticky mezi cestujícími ze všech koutů světa, ale našeho mini campu si celkem nikdo nevšímal. Asi hoďku před odletem jsme se vydali na odbavení. Helča, jakožto osoba znalá poměrů, nás celým procesem zkušeně provedla Vše proběhlo v pořádku. Obavy, že se nevejdeme do váhového limitu s bagáží, se ukázaly jako naprosto liché.

A pak už to bylo tady, to maximální vzrušení, mix všech možných stavů před prvním letem. Byl jsme překvapen sám sebou, nervozita nikde.... A pak to přišlo při procházení pohyblivým tubusem spojujícím letadlo a odjezdovou halou. Krve by se ve mně nedořezal, naštěstí po usednutí na sedačku to všechno spadlo, takže docela pohoda. Plně obsazený Boeing 737 turecké letecké společnosti PEGASUS Airlines na odletové ranveji Schwechatského letište a my na jeho palubě...

Let byl pro mě novou, nepoznanou kapitolou. Přibližně v místech maďarsko -rumunských hranic se vyjasnilo, bylo hezky vidět na známá místa našeho druhého domova - Balkánu. Asi po hodině a půl jsme točili na přistání směr Istambulské letiště č. 2 SABINA GOKHCEM. Helča mě varovala, že přistání bývá někdy poněkud "tvrdší", ale v tomto případě to bylo naprosto klidné, precizně zvádnuté přistání. Na letišti vše v pohodě. Štempl od celníka a jsme oficiálně na půdě TURECKÉ REPUBLIKY, potažmo na půdě ASIE.

Po půlhodině tápání a pátrání jsme před letištěm odchytli autobus městské Dopravy /lístek nutno zakoupit v kanceláři - u řidiče nelze, cca 1,5 euro/. Řidič tvrdil, že do centra je to něco okolo 60-ti km. Moc jsme tomu nevěřili, ale byla to pravda. Istambul je něco nepředstavitelně obrovského, opravdová megapole. Praha není nijak malé město, ale představa něčeho desetkrát většího byla opravdu ohromující. Asi po hodině cesty jsme dojeli na autobusové nádraží u unikátního vlakového nádraží HAIDERPAŠA. Toto nádraží bylo darem Německého císaře Viléma Turecku a je to stále vidět. Německá, honosná budova na poloostrově vbíhajícím do Marmarského moře působila dost neturecky, ale už se stala nedílnou součástí Istanbulu. Vlakové spojení na Východ, které jasně preferujeme, bylo poněkud problematické /z důvodu stavby rychlostního koridoru Istanbul-Ankara se v době naší návštěvy v tomto úseku vlakem nedalo jet/. Byli jsme tedy donuceni využít autobusu, který naopak moc rádi nemáme... Bylo už po desáté hodině večer, tak jsme unaveni kývli na možnost přímé autobusové linky Isambul-BATUMI /cena 40 euro, společnost METRO/. Devatenáct hodin v autobuse - mazec. Osobák, o který jsem opravdu nestál. Po zakoupení jízdenky a smíření se s autobusem jsme se vydali hledat nějaký nocleh. Obešli jsme několik lepších i horších hotýlků, minimum 10 euro. Našli jsem jeden pohodovej, vyhovoval, nastěhovali jsme se. S Ondrou a Jánošem jsme skočili na jednoho Efese /naprosto dominující značka tureckéhi piva/ a po přesunu na hotel jsme usnuli jak mimina.

V Turecku funguje institut smlouvání o ceny. Všude tam, kde není cenovka a ta je opravdu málokde, se smluvá. První nástřel ceny je opravdu až směšně přemrštěný, proto ve vás konečná cena vzbudí dojem velké slevy. Ale Turek si samozřejmně pohlídá, aby se obchod vyplatil hlavně jemu. V hotelích jsme žádnou slevu nevyjednali a prošli jsme jich celkem dost, cena je tam daná. Jinak nutno dodat že, Turecko mě opravdu překvapilo tím, jak je drahé. Řekl bych asi na úrovni Německa - tedy mluvím o Istambulu. Další srovnání nemám.

14.června 2012 "AUTOBUS PĚKNEJ HNUS..."

Bus do Batumi měl odjiždet kolem poledního přímo od kanceláře. Nemohli jsme pochopit proč máme být na místě už hodinu před odjezdem. Po malé procházce na nábřeží jsme přišli ke kanceláři na minutu přesně. Když jsme z dálky viděli Housku nervózně mávajícího rukama, nejdříve jsme nechápali..., jdeme na čas a bus stejně jede až za hoďku. Brzy jsme pochopili. Malý městský autobus nás odveze na centrální autobusák a odtud teprve vyrážíme naším zájezďákem směr Gruzie. Autobus dělal cca po pěti hodinách přestávky, což bylo asi jediné zajímavé. Na několikahodinové cestě busem není opravdu nic moc, o čem by se dalo psát....

A je to tady, připravte si pasy - Gruzie je na obzoru. Bizardní budova celnice, jak ze Star Treku a na ní vlají vlajky s křížem svatého Jiří - Gruzinské repulbliky... Houskovi jsem poradil, jak se řekne gruzinsky dobrý den a drsně vypadající celník, po Houskově precizně vystřihnutém "ghamardžuba", zjihl a byl náš.... Při prohlížení map v infocentru jsem poprvé zaperlil. Těsně před odjezdem autobusu jsme postávali v hloučku a debatovali, najednou šum mezi gruzinskými spolucestujícimi - mezi nimi celník. Něco držel za zády a šibalsky se usmíval to "něco" byl můj pas. Takže neplánovaná návštěva na našem velvyslanectví se zatím odkládá na neurčito Po odbavení a s pasem v kapse jsme se přesunuli do autobusu, asi po dvaceti minutách jsme dorazili do cíle naší cesty BATUMI - hlavního města autonomní republiky Adžara.

Autobus nás vyprskl na nevzhledné, zaprášené ulici. V první směnárně jsme vyměnili eura za místní měnu LARI a vydali se hledat relax po náročné cestě. Samozřejmně jsme mířili k Černému moři, krásné uvolnění na černomořské pláži bude to nejlepší, co nás může po 18-ti hodinách v autobuse potkat. Jak už bývá dobrým zvykem, tak jsem to s relaxem malinko přehnal a dost krutě jsem se spálil. Odpoledne jsme se s Ondrou vydali hledat místní nádraží a na něm popřípadě zakoupit jízdenky do Tbilisi. Nádraží je od centra opravdu velmi daleko, ale místní nás navedli na ten správný městský bus a cestující v autobuse nám ochotně ukázali, kde nádraží je. Prakticky Batumi (druhé největší město Gruzie) ani nádraží nemá. Nachází se asi 6 km od centra a spadá již pod městečko MAKINDZAURI, jehož název i nese. Polední vlak jsme s díky odmítli, ale druhá varianta, odjezd 22:45, to už bylo přesně to, co jsme potřebovali. Poté jsme se, již s jízdenkami v kapse, vrátili maršutkou do města. Cena jízdenek (+ lehátkového lístku) byla více než přátelská, za přejezd prakticky celé Gruzie jsme zaplatili 16 lari za kus (cca 180kč).

Pak už jen klidné zevlování po tomto gruzinském Las Vegas. První ochutnávka dobrých piv, něco k jídlu a přesun na nádraží totálně narvanou maršutkou již v plné sestavě. Z důvodu pořádně spálených nohou jsem zvolil na Batumi poněkud těžko zvládnutelný módní doplněk. Ve Skotsku by si mě asi nikdo nevšilml, ale tady jsem na ulici budil opravdu rozruch. Prostě uvázanej "arabák" kolem pasu a málem módní revoluce v Batumi. Zkusil jsem prorazit, ale sukně tady tedy nefrčí. No, co kdyby - třeba někdy v budoucnu.

Po krátkém čekáni na nádraží se objevila dlouhá, dvanáctivozová souprava. Vzhledem k ceně jízdenky jsme byli připraveni i na menší pohodlí a trochu té "balkánské" špíny, ale k našemu údivu krásně vybavený a čistý vlak (možno dodat, že z nabízených tří tříd jsme si vybrali tu druhou). V kupé bylo sice úmorné vedro, ale hned po odjezdu vlaku se spustila klimatizace, takže nakonec vše O.K. Vzhledem k tomu, že v autobuse byl spánek nevalné úrovně, po chvíli jsme všichni tvrdě spali.

15.června 2012

Hlavní město Gruzinské republiky nás vítá, první dojem po výstupu z vlaku: "Pane jo, to bude humus....". Nástupiště v tristním stavu, budova zvenku jakbysmet, ale vestibul působil naopak přáteským a vzdušným dojmem. Takže by nebylo zase tak zle?!? Po krátké chvilce váhání, která pravidelně přichází na každém neznámém místě, jsme se začali pomalinku rozkoukávat.

Měli jsme v plánu jít na hotel, kde byla ubytována Irena, která přiletěla přímo do Tbilisi. Ale cestou na autobus jsem si na sloupu veřejného osvětlení všiml malé nenápadné cedulky - hostel 400 m 5 euro. Tak to stojí za průzkum. Jen Ondra byl malinko rozladěn, že nepůjdeme s ním, ale ješte nebylo jasno. Vytvořili jsme s Jánošem "průzkumný výsadek". Hostýlek jsme po chvilce našli, bylo kolem osmé ráno. Obvzláště ve městech, kde to žije a pulsuje až dlouho za půnoc, je to poměrně brzký čas. Zamřížované dveře, zatažený závěs to nevěstilo nic dobrého. Klepeme, zvoníme - nic. Už to vzdáváme, ale najednou se za závěsem objevila dvě rozespalá, černá, gruzinská kukadla. Ha Tamara....hostýlek nás nadchl. Taková ta nedokonalost každého centimetru to je přesně ono, co máme rádi a kde se dobře cítíme - navíc umocněno velmi příznivou cenou. Mrkli jsme s Jánošem na sebe a bylo jasno "tady budeme bydlet". A to jsme se o bonusu v podobě kávy, čaje a dobrého červeného vína zdarma dozvěděli až později. Houska s Helčou pokoje letmo okoukli, schválili a tak se nám hostýlek "U Tamary" stal na dvě noci perfektní základnou.

Sraz s Ondrou a Irčou jsme měli domluvený ve 14 hod u jedné ze stanic Tbilisského metra. Ondra se předvedl vekolepým zpožděním, trošku si zanadáváme, ale vlastně jsme na to už zvyklí - takže klasika.

Prvním naším logistickým záměrem bylo sehnat plynovou bombu. Věděli jsme, že to zde není běžný tovar, tak jsme se zkusili zeptat v infocentru gruzinského Národního muzea. Domluvíte se tu perfektně rusky a anglicky a navíc vám tady zdarma dají velmi slušné mapy všech částí a oblastí Gruzie s vyznačenými zajímavostmi. U nás stále něco nepředstavitelného. Tady berou propagaci turistiky opravdu vážně. U nás vše stojí na Praze a několika památkách s puncem UNESCO, ale tady vás inspirují a to zcela zdarma k návštěvám celé Gruzie a to bez vyjímky.

Plynovou bombu jsme po chvilce pátrání našli. Po krátké procházce rozpáleným městem jsme dostali chuť na pivko a tak jsme, jak bývá naším dobrým zvykem, odbočili do bočních uliček, do městského undergoundu a po chvilce jsme ji viděli. Hospůdka, kam běžný západní turista asi jen tak nepáchne, ale to je ono. Tady se poznávají země kam cestujete úplně nejlépe. Dali jsme si pivko a tzv. obložený stůl - nejlepší varianta, jak poznat rozmanitost kuchyně. Gruzínci vařit opravdu umí ani s kvalitou jídla nebyl nikdy problém (můj žaludek bývá velmi citlivý indikátor a zde jsem žádné významné výkyvy nazazanmenal). Občas se vyskytl "problém", kdy za víceméně jednotné ceny dostanete poměrně významně rozdílné množství jídla. Nahoře nad Tbilisi nás ve večerní tmě lákal obrovský pěkně osvětelný vysílač. Tak jsme se rozhodli, že se k němu zajedeme podívat a pokochat se pohledem na noční Tbilisi. Objevili jsme tam navíc hodně pěkný lunapark, stará klasika, pěkná atmosféra, čisto.

Po večeři jsme již zamířili za Houskovou novou "největší láskou" jeho života Tamarou. Na hotýlku jsme dali pár stakánků vína a jako bonus naše večerní vítězství nad Polskem na EURU. Ten den se opravdu krásně usínalo...

16.června 2012

Dnes ješte jeden den strávený v poklidu v Tbilisi. Jen si tak město prohlédnout.

Již z předchozího dne jsme měli na další den domluvenou dodávku do našeho dalšího cíle, kterým byla nejúrodnější oblast Gruzie na východě země, zvaná Kachetie. Mimo jiné je známá jako producent vynikajících (mohu potvrdit) vín. Přesneji řečeno, naším hlavním cílem byla její severní-Kavkazská část zvaná Tusheti (možno Tushetie). Po večerní konzultaci jsme se rozhodli na vydřidušskou cenu za dodávku nereagovat a jet klasickým spojem. Chlapík chtěl 100 euro....

S Ondrou a Irčou jsme měli domluvený sraz u divadla. Ti dva si sraz o hoďku posunuli a pak už se nabalovaly komunikační nedorozumění a omyly. Utratili jsme navzájem spoustu peněz za smsky a nakonec jsme to tak zakombinovali, že jsme se ten den ani nepotkali... Mezitím jsme si na autobusáku na následující den domluvili maršutku do centra Kachetie TELAVI. Od maršutkáře jsme se dozvědeli, že pokud budeme chtít až do hor, tak budeme musete jet do podhorského městečka ALUANI za přijatelných 10 lari (2 eura) a s dobrým časem odjezdu. Finální sraz, který se nám dnes nepovedl, jsme posunuli na následujíci den přímo na stanoviště odjezu maršutky. Na autobusáku jsme se při této příležitosti poptali i na možnost spojení autobusu zpět do Istambulu. Sehnali jsme jízdenky za 30 euro, tak jsme je rovnou zakoupili.

Při návratu z autobusáku jsem se také konečně dostali k prohlídce města. Z průvodcú a ostatních info jsem vycítil, že nepůjde o nijak zvláště zajímavé místo, ale alespoň z mého pohledu, je opak pravdou. Jestliže je Tbilisi nazýváno Paříží východu tak mohu potvrdit, že toto označení naprosto přesně vystihuje jak urbanistickou podobnost obvzláště odlehlých uliček, tak i atmosféru, která ve středu města vládne. Tolerance a pohoda z tohoto města čiší mírou vrchovatou. Kostely, synagogy, baziliky vzájemně se do sebe téměř zanořují... A jsou jasným důkazem toho, že vše může být vkusně opraveno a pak je na vše opravdu radost pohedět. Navíc zde není nesmyslně předraženo, takže nemusíte řešit, kde a kolikrát si můžete sednout na pivko či kávu. Ve Tbilisi je v pohodě i Doprava, základem je držet se metra a vše důležité máte v jeho dosahu. Autobusy příliš nedoporučuji, systém je poněkud zmatený, ale možná při delším pobytu by si člověk rychle zvykl. Popřípadě v pohoďe využijte taxi je asi o 50% levnější než u nás, ale cenu vždy domlouvejte předem.

Tbilisi má navíc jedno kouzlo, které v jiných evropských metroplích už jen stěží najdete. Z čistých vznosných ulic a parků vybočují uličky, kde je opravdu staré Tbilisi z dob, kdy se kousek na východ ve městě Gori procházel mladý Dzugašvili a kul plány na zrudnutí planety. V těchto uličkách atmosféra nedýchá, tady přímo funí. Představy o staré Gruzii se tu silně zhmotňují. V těcho uličkách, kde stěží potkáte turisty, jsme narazili na pěknou sklepní hospůdku. Velkým kamenným oknem bylo vidět až do kuchyně a i když jsme původně chtěli dát jen "jedno..." tak jsme si objednali i něco na zub... Pak už jsme se docela znaveni přesunuli do hostýlku a dali malé vínko na dobré spaní...

17.června 2012

Maršutka do Telavi nám odjížděla v 9:00 ráno, jeli jsme cca 3 hodiny směr východ do Kachetie. Po příjezdu do Aluani jsem našli proklamované infocentrum Tushetského Národního parku, no bohužel v klasické sovětské kostce na malém zaprášeném náměstíčku jen list papíru a na něm jen základní informace, uvnitř jen vypitá lahev vodky, ale i tak na tom listě papíru celkem zásadní a poněkud drsná informace - základní cena Dopravy do hor 100 euro-100 euro zpět. Tak na tuto variantu jsme opravdu připraveni nebyli. Dá se říci, že finanční skluz z této akce jsme do konce nedohnali a to navíc Irča vyjednala cenu ješte o 50 větší. Nutno dodat, že ty peníze navíc byly vykoupeny domluveným noclehem ve vesničce Dartlo u matky našeho řidiče a jakožto první letošní nájemníci jsme měli slevu na 7,5 euro za noc. A nocleh to byl opravdu stylový. Dartlo je opravdu vyhlášená a typická Tushetská vesnice. Pokud někde někdy uvidíte fotografii Tusheti, tak tam Dartlo pravděpodobně nebude chybět. Ještě po technické stránce je nutno dodat, že základní cena 200 euro tam/zpět je jen do vesnice Omalo, která je jakýmsi správním centrem oblasti. Je pravdou, že zde nepoznáte, že jste ve staré Tusheti narozdíl od Dartla, ale na druhou stranu - pokud se rozhodnete v Tusheti na Kavkaze strávit více dní, tak vřele doporučuji. Je tam levnější Doprava a jako výchozí místo treků je dokonalé. S odstupem času hodnotím Tusheti jako nejúžasnější místo Gruzie a pokud bych někdy do Gruzie jel znovu, tak bych si vyhradil určitě více času na tuto část Kavkazu. Pokud by vás napadlo, že ušetříte ranec peněz a do Tusheti si prostě dojdete, tak si vyčleňte tak 3-4 dny na stoupání celkem nezáživnou krajinou a tak tři na sestup. Takže buď ranec peněz, nebo šest ušetřených dní v krásných horách. To už nechám na Vás....

Samotnou cestu do hor jsme zahájili na náměstíčku v Aluani horečným, leč bezvýsledným smlouváním o cenu, pak jsme v pekárně nakoupili nějaké zásoby a výborné pončiky (koblihy), nalodili jsme se na náš koráb mitsubishi pajero samozřejmně 4+4. Po chvíli poklidného stoupání nám bylo jasno, že cesta bude pěkně adrenalinový zážitek. Přes 100 km cesty, kam je jízda autem bez čtyři krát čtyři náhonu absolutním nesmyslem. Cesta se zařezávala do obrovského horského masivu. Ten byl převážně složen z dosti nestabilní břidlice, takže sesuvy půdy tady nebývají žádnou zvláštností. Cesta nabývala na dramtičnosti, hlavně když jsme v zářezu do skály potkali protijedoucí auto. Pocit, kdy při pohledu z auta vidíte jen sedmisetmetrový sráz a jinak NIC, je k nezaplacení. Asi po třech a půl hodinách jízdy jsme dorazili do Dartla - netypičtější Tushetské vesnice. Domy jsou zde stavěny výhradně z materiálu, kterého je všude dosti a to z břidlice. Nejdříve se na sebe naskládá a pak se zalamuje do roviny. Břidlicové stavby jsou jen střídmě doplněny dřevěnými prvky. Do Dartla jsme přijeli poměrně pozdě odpoledne, silně pršelo. Po tak náročné cestě jsme ale neměli moc chutí na nějaké objevování. Jen jsme udělali obchůzku vesnice a na ostrohu nad vsí jsme si prohlédli to, co dělá Tushetskou vesnici tak jedinečnou. Jsou to věže - veliké, masivní věže čtvercového půdorysu vysoké kolem 12-ti metrů. Opravdu impozantní stavby, když si člověk uvědomí, že jsou postavny pouze holou rukou kavkazského horala..... Tyto věže jsou v Tusheti v každé vesnici. Některé jsou již rozbořené, ale některé ještě ve velmi dobrém stavu.

Po tomto dni naplněném převážně cestováním jsme usnuli a spali jako medvědi, kterých jsou mimochodem okolní lesy plné...

18.června 2012

Dnes je naštěstí krásné ráno, tak jsem se mohli smělě vydat na průzkum Kavkazských krás. Vydali jsme se údolím řeky, která byla pěkně divoká a vzbuzovala značný respekt. Jak jste již jistě zaregistrovali, ani zde jsme neporušili jeden z našich dobrých zvyků. Večer domluvený termín se ráno malinko posunul. Po příchodu do cca 7 km vzdálené vesnice jsme po rozhovoru s bábuškou, která ač 2 km od ruské (čečenské) hranice, moc ruštinu neovládala, museli jsme si poradit s tím málem. Pochopili jsme, že náš dnešní, poměrně smělý cíl - dojít do sedla - si nesplníme. Tak jsme zvolili útok na jednu horu, která se nám zdála zdolatelná, ale vzhledem k nadmořské výšce a aklimatizaci jsme pečlivě vybírali, aby sme si nezvolili příliš těžký cíl. Opodál v pile pracujíci horal nám řekl, že horu, kterou jsme si vybrali, je bezpečné zdolat. Technicky nenáročné, leč na fyzičku poměrně těžký cíl. Tak tedy vzhůru na dobytí prvního Kavkazského vrcholku okolo krásné Tushetské věže na ostrohu nad vsí a "na věrch"....

Bylo krásné počasí díky čemuž se nám odkrývaly krásně zasněžené kavkazské vrcholky. Opravdu intenzivní zážitek. Vzhledem k tomu, že cestujeme převážně na konci léta byl pro nás tento pohled na Hory opravdovou vzácností a jen několikakilometrová vzdálenost Čečenska dodávala prožitku na exotičnosti. Irča při prudkém stoupání poměrně výrazně ztrácela, bylo jasné, že tady bude s plánovaním výletů po horách problém. Naštěstí na zatravněné hoře jsme o sobě měli perfektní přehled, takže jsme mohli vesele stoupat ve svém tempu. Když jsme se znovu střetli, bylo vše jasné. Dýchací potíže, které v našich zeměpisných výškách nedělají problém, zde zřejmně problémem budou.Ovšem i Irča podlehla přitažlivosti Hory, zabrala a vylezla téměř až na vrcholek. Po prudkém sestupu jsme se vraceli po stejné cestě zpět. V Dartlu jsme si uvařili klasický polévkový horský eintopf a dobře najedeni jsme ulehli a spali jako mimina...

19.června 2012

Vzhedem k deštivému večeru jsme plánovali program příštího dne čistě hypoteticky. Měli jsme zálusk na hřeben nad Dartlem. Chtěli jsme tak trochu symbolicky dosáhnou hranice sněhu. Babuška nás upozorňovala, že se budeme nacházet již v hraničním pásmu s Čečenskem, takže kdyby něco - pasy sbeou...

Irča, po nemilém zjištěni předešlého dne, že v těchto nadmořských výškách to prostě udýchat nepůjde, tento ambiciozní plán rovnou zamítla a zvolila ryze folklórní poznávání tushetské vesnice a jejich obyvatel. Helča po ranním procitnutí taky zrovna nepřekypovala nadšením pro zdolávání vysokých horských hřebenů. Po domluvě jsme zvolili variantu sice kilometrově náročnější, ale technicky a převýšením poměrně nenáročnou výpravu na trase Dartlo-Omalo a zpět. Výlet cca 25 km. Samo o sobě značná porce, navíc bylo ten den velké vedro a naše zásoby vody nebyly nějak velké. Občas jsme si cestu zkrátili lesem, čímž jsme sice ukrojili část kilometrů, ale zase to bylo vykoupeno náročností terénu takže nula od nuly pošla...

Cestou byli krásné výhledy. Tushetie je opravdu krásný kus světa a má ve své nedostupnosti jednu nespornou výhodu, jakousi neposkvrněnost. Jdete desítky kilometrů a nikde vám výhled nezkazí žádný komerční nesmysl. Jen krásné Hory, svahy s pasoucími se ovcemi, vysoké břidlicové věže, prostě panenská krajina...

Celou cestu jsem se cítil naprosto v pohodě, ale málo vody a silné slunce si vyžádaly svou daň. Těsně před vsí to na mně pěkně padlo, ztěží jsem se dohrabal do postele.

Tento den jsme měli u bábušky domluvenou večeři. Přesto že jsem se necítil dobře, měl jsem hlad jako vlk. Kluci v době našeho návratu ješte nebyli na "základně". Vysílačkou se mi podařilo s Ondrou navázat spojení, jeho optimstický odhad, že za hodku jsou dole, se ukázal jako zcestný. Nakonec se dopotáceli skoro za tři hodiny. Sestup se ukázal jako velmi náročný, což samozřejmně šlo těžko odhadnout. Večeře byla objednána na 19 hod., ale kluci dlouho po domluvené hodině nikde. Už jsme začali být malinko nervózní a najednou se z vysílačky ozvalo "SOS". Kluci byli odchyceni těsně před naším domem skupinou místních horalů-pastevců, kteří slavili narozeniny. V Gruzii je urážka nejvyššího kalibru odmítnout pozvání ke stolu. Ani s maximální dávkou ohledu a slušnosti vám to prostě neprojde...,ale proč vlastně odmítat. Navíc je neslušné dát si jen jednoho zdvořilostního panáčka. Základ jsou tři. Za Gruzii, svatého Jiří a Boha prostě musíte. Teprve pak se už můžete pomaličku snažit vyvlíknout ze stahujících se ok neskutečně slavících lidí. Ale jak říkám, proč se vyvlíkat, takhle se místní kultura poznává hezky od podlahy a tam by se mělo začínat. Kluci si také prošli povinnou salvou "frťáků". Naprosto vysíleni neměli ani sil odporovat statným horalům a vysvětlovat jim, že máme dole u babuši připravenou večeři. Tak si mně mylně přizvali jako zdánlivě čerstvou sílu, ale já s úpalem jak z partesu jsem nebyl tím pravým Blanickým rytířem, který je vysvobodí ze spárů pařbychtivých horalů. Když jsem zahlédl to pohoštění a tu pohodičku, která u stolu vládla, tak mi bylo staršně líto, že máme u bábušky objednanou večeři a taky jsem díky stupňiující se bolesti hlavy neměl ten pravý elán k družení se... Zato kluci stihli za těch 20 minut nasát atmosféry a čačy až ,až... Jánoš se nenechal přemluvat a ochutnal sušené maso. Chutnalo mu, tak považoval za vhodné ho pochválit. Pořádně nevěděl co chválí, ale když Gruzinec vytáhl z pod stolu velký, nevábně vypadající pařát, Jánošovi malinko zaskočilo. Gruzinec nám vysvětlil, že se jedná o známou tushetskou specialitu. Kusy masa se nejprve tepelně ošetří a pak se zahrabou do země a když je nevyhrabou medvědi, tak si tam vesele hnijou do doby, než přivalí Jánoš se svou bandou a dají se do jídla.... .Nejvíce družnou náladu měl ten den Houska. Mezi tvrdými horaly se našel A ač tělem i duší ortodoxní pivař, dnes se nezvykle přitiskl ke sklence čačy a nechtěl se odtrhnout. Jeho stupeň družnosti se vytočil na maximum. Chtěl hrdým Gruzincům ukázat, že i my jsme hrďí na svou zem. Přinesl Českou vlajku, aby bylo všem jasno odkud jsme. Do ruky flašku severočeské čačy-myslivce a šel s pověstnou jiskrou v oku vyjednávat podmínky založení svazu česko-gruzinského přátelství. Ale bábuška už nervozně přešlapovala s večeří, tak jsme museli oslavence opustit. Čekalo nás honosné pohoštění typicky gruzínské. Základem je chačapury, nejtypičtější gruzinské jídlo. Jedná se o jakousi pizzu plněnou směsí sýrů. Dále pečený beran, spousta čerstvé zeleniny, vynikající domácí chléb, v pánvi rozehřátý ovčí sýr a vynikajíci dezert v podobě zelených nakládaných ořechů. Opravdu pochoutka. To vše zapíjíme výborným mátovým čajem a samozřejmně čača nechybí na stole ani zde. Prostě úžasný pocit z úžasného jídla na úžasném kousku zeměkoule. Bohužel bolest hlavy neustupovala, ba naopak. Nezbylo než podlehnout únavě i slastnému požitku z dobrého jídla a jít spát.

20.června 2012

Ráno jsme si po snídani, kterou nám bábuška připravila na rozloučenou zadarmo, zarezervovali ve Tbilisi hotýlek, ve kterém jsme bydleli po našem prvním příjedzdu. Obzvláště Houska se těšil, že se opět střetne tváří tvář se svou jedinou královnou Tamarou Dnešní den se nesl ve znamení přesunu do Tbilisi. S naším řidičem jsme se dohodli, že nás hodí až do Telavi, odkud jezdí přímé linky do Tbilisi. Cestu jsme již měli jednou projetou, tak už pro nás nebyla dramatická silnice z Dartla takovým zážitekm. Maršutka z Telavi do Tbilisi odjížděla z malého autobusáku asi za půl hodiny po našem příjezdu. Do Tbilisi jsme dorazili něco po 19-té hodině, tak jsme hned vyrazili směr "Tamara". Trochu nás zklamala holka černooká. I přes naší rezervaci, do večera neudržela 6 volných míst. Ale operativně nám zajistilka bydlení v sesterském hostýlku Romantik, který byl více v centu i taxi nám zaplatila. To se člověk přestává zlobit. Cena 5 euro za noc byla stejná, tak jsme se moc nevzrušovali a brali jsme co bylo. Ale Romantik, to byl zážitek. Byl romanticky umístěn v garážích pod panelákem, rozdělen na pokojíky po dvou pouze sádrokartonem, zdaleka ne až ke stropu. No prostě romantika po Gruzinsku, ale jinak docela pohoda. Večeře byla zdarma, přístup k internetu, pěkná telka na večerní čtvrtfinále eura, sprcha s teplou vodou, výborné vínečko a to vše pořád v ceně 5 euro. Takže nakonec pohoda. Večer jsme pokoupili nějaké zásoby a domluvili si na ráno taxi, protože náš vlak do Borjomi, kam jsme druhý den mířili, odjížděl v 6:40 ráno a metro jezdí až od šesti hodin. A protože další vlak jede až za dvanáct hodin, nechtěli jsme riskovat, že by sme ho nestihli. Dnešní den byl převážně o přesunu z místa na místo, ale i takové dny k tomuto stylu dovolené prostě patří a nejde se jim vyhnout. A teď už hurá do romantických chlívečků, kdesi pod tbilisským panelákem a dobrou

21.června 2012

Ráno jsme museli poměrně brzy vstávat. Na nádraží jsme byli něco po šesté hodině. Náš dnešní cíl se jmenoval Borjomi. Staré lázeňské město, kde měl svou rezidenci i poslední ruský car Mikuláš a jehož dobrý zvuk neupadal ani za Sovětského svazu. A dá se říci, že neupadá ani dnes. Vyhlášená je hlavně minerálni voda nesoucí jméno města, ve kterém je stáčena. Jízdenka za 1 euro na 150 km -neuvěřitelné, ale aby sme gruzinské železnice nepřechválili tak jsme například také za dvacetikilometrový úsek zaplatili také 1 euro ve vlacích stejné kategorie. Systém cen za jízdenky nám zůstal do konce pobytu "utajen". Čekali jsme, co nám za tuto cenu přistaví za kouzelný pójezd, no byl jsem docela překvapen. Vlak sice zrovna nevoněl novotou, ale pohodlné polstrované sedačky a celkem uklizeno. Díky širokému rozchodu hodně prostoru. WC je v těchto zemích trochu na okraji, spíše za okrajem zájmu ani nesnese komentáře Cesta proběhla naprosto v pohodě a pohodlí. Někdy po poledni jsme byli na místě. Za řekou Mtkvari, přibližně na úrovni vlakového nádraží se nachází velmi pěkné, vkusné informační centrum místního lázeňského města a Národního parku Borjomi-Nathaktauri. Mimochodem největšího národního parku evropského kontinetu. Ve městě není problém sehnat pohodové a celkem levné ubytování, ale my jsme měli typ na ubytování v kempu u budovy správního střediska Národního parku. Šli jsme asi 1,5 km na jih. V infocentru nám malinko poopravili naše inforamce, campy sice ano, ale trochu dál v Národním parku. Ale paní z infa nám nabídla, že můžeme stanovat bez problému přímo u budovy v přilehlých prostorách. Bylo zrovna před víkendem, tak to nikdo moc neřešil, asi se už vsichni těšili domů. Ještě jsme zkusili tak na půl slova dotaz, zda by sme nemohli přespat uvnitř. Hned ve vstupní hale se nacházelo celkem pěkné, malé muzeum Národního parku tak jsme s tím příliš nepočítali. Bylo vidět, že jsme je malinko rozhodili tímto smělým dotazem, ale nakonec svolili a za 2,5 eura nás čekala "noc v muzeu". Houska to zapíchl hned pod vycpaného rysa já pod vitríny s brouky a motýly. Jánoš si vykompenzoval spratakiádní lehátko, na kterém "vegetil" v Tushetii a zakotvil na luxusním koženém gauči hned pod vlajkami EU a Gruzie. Po zabydlení jsme se vydali na prohlídku města, působïlo celkem příjemným dojmem. Projeli jsme se starou, dřevěnou, sovětskou lanovkou do horního parku. Po návartu jsme se prošli i dolním parkem, který byl jakousi kombinací lunaparku a lázeňské kolonády. Celkem pohodová procházka, ochutnávali jsme místní vyhlášené teplé prameny, poté i ověřené chmelové prameny. Po tomto mohutném příjmu tekutin všeho druhu jsme brali všechny záchody útokem. Někteří z nás tuto činnost dovedli až do takových extrémů, že nepohrdli ani dětskou atrakcí baráčku v podobě malé mochomůrky. Večerní progarm byl jasný a předesílám, že to byla naprostá"pecka". Ješte před včerejším programem jsme si zašli do "našeho" muzea. V parčíku jsme si udělali véču, popili něco z vlajkové lodě místních destilářů Gruzinského koňaku.

Co se týče našeho večerního progarmu tak jsme měli obrovské štěstí, že ve stejný den jako my do města zavítal soubor Gruzinského národního diavadla(baletu). Ačkoli se napovažuju za kulturního barbara, tak BALET bych s klidem v duši bleskově nahradil poznáváním místní kultury v nějaké příjemné hospůdce na břehu řeky Mtkvari. Naprostá paráda takový malý kulturní šok

A co jsem tam tehdy viděl se dozvíte ve druhém díle mého dílka.