Gotická cesta otvorená i otevřená

Východoslovenská Gotická cesta se pomalu ale jistě stává (ne)skutečným fenoménem. V době, kdy všichni jezdí obdivovat památky do celého světa, se tady nabízí možnost vidět malé gotické poklady, které máme téměř za humny. Tato turisticko – památkářská atrakce, která má podtitul „turistický okruh po středověkých kostelících horního Gemeru“ se opakuje jednou za dva roky a pokaždé se při ní otevře několik – většinou běžně nepřístupných – vesnických kostelíků, pyšnících se často cennou freskovou výzdobou. A přesto, že je akce stále lépe a lépe zajišťovaná i propagovaná, neví o ní dodnes ani mnoho Slováků. Občas se ovšem i našinec dostane k velmi zajímavé poznávací akci stejně nečekaně jako ono pověstné slepé kuře k zrnu. Já měl v tomto případě velké štěstí, protože od svých slovenských přátel jsem byl o této atrakci nejen informován, ale dostal jsem i nabídku na účast s tím, že bude zajištěna i doprava autem. Stačilo mi tedy „pouze“ se nějak dopravit do Bratislavy.

Hned na úvod snad mohu prozradit, že mě do hlavního města Slovenska tentokrát dovezly Česká dráhy včas a že se mi na východě více než nadstandardně líbilo, což ovšem nikoho, kdo zná můj vztah ke gotice, jistě nepřekvapí. Celou akci zajišťovalo na přelomu srpna a září loňského roku občanské sdružení Gotická cesta, které bylo založeno v roce 2007, a velmi mile mě překvapila nejen fundovanost průvodců po jednotlivých kostelících, ale i pocit, že ti lidé mají i radost z toho, že k nim zavítal někdo z takové dálky jako já. Potěšení bylo v každém případě oboustranné …

Celá akce je v podstatě bezplatná, včetně různých informačních (např. mapa se základními informacemi) a propagačních (např. pexeso) materiálů. Různé suvenýry (pohledy, magnetky či drobné brožury) se někde koupit dají a také mě trošku překvapil fakt, že jeden z kostelíků bývá turistů přístupný celkem běžně, ovšem za vstupné ve výši 2 eura (rozhodně bych je vydal). Za fotografování zde ovšem chtějí eura čtyři … což se mě při popisované akci, naštěstí, netýkalo.

Nastal tedy pátek 31.8.2018 a já se ráno vydal vlakem do Bratislavy. Část mých přátel ten den absolvovala neoficiální „předkrm“ v podobě autobusového „zájezdu“ po prvních gotických kostelících, já se podíval na klášter Hronský Beňadik (zajímavý a příjemně působící benediktinský klášter označovaný jako „perla Pohroní“) a konečně, i když jen na chvíli, zavítal do tolik – a plným právem – všemi vychvalovaného města Banská Štiavnica. Tuto část do cestopisu úmyslně nezařazuji – i když gotika v obou případech rozhodně nehraje vedlejší roli a někdejší „banícké mesto“ je skutečně nádherné – ale musím zmínit snad jedinou nepříjemnost celého víkendu. Na hradě Starý zámok v B.Š. bývá běžně zahajována poslední prohlídka v 16,00 hod. Já dorazil před 15. hodinou a spolu s mnohými dalšími turisty měl smůlu. Hrad obsadila nějaká svatba a myslivecký spolek a já mohl tak maximálně zamáčknout slzu a zamumlat slovo neslušné. Naposledy jsem něco podobného zažil před pár lety v Boskovicích, ale tady to kvůli vzdálenosti mrzelo ještě více.

A pak již konečně nastala toužebně očekávaná sobota 1.9.2018 (do školy jsem se ve dnech s tímto datem ovšem nikdy zase až tak moc netěšil) a my se vydali z Rožňavy na Štiavnický okuh, konkrétně do Štítniku. Zdejší kostel byl z celé denní nabídky tím největším a svým způsobem možná také nejatraktivnějším. A platí to přesto, že se jedná o kostel evangelický. Kostel je trojlodní bazilikou z 13. století, která v podstatě zůstala zachována v původní podobě. Krásné klenby, okna a většina fresek však vznikla až ve století patnáctém. Mezi freskami „italského typu“ jsou asi nejcennější Triumf Smrti a Štítnická Madona. Zkrátka úvod jako hrom …

Druhá zastávka neměla být žádným „ústupem ze slávy“. Čekala nás obec Ochtiná a další evangelický kostel, původně zasvěcený sv. Mikulášovi. Jeden z nejstarších i nejzajímavějších kostelů na Gemeru přitom stojí na místě ještě starší, zřejmě raně románské, sakrální stavby. Gotickému kostelu dominuje věž se sdruženými románskými okny, ale to hlavní nás čeká uvnitř. Presbytář zdobí krásné fresky s cyklem mariánským i christologickým. Nejvíce se zde asi chlubí Poslední večeří a Triglavem.

Před námi pak byla první „oddechová“ zastávka, a to Roštár. Zdejší jednolodní kostel je opět raně gotický a znovu evangelický. Původně „patřil“ sv. Ondřejovi a i dnes zde zaujme hlavně kostelní věž s gotickými okny a klenba v presbytáři. Kostelní loď má díky požáru klenbu z konce 17. století a barokní je vlastně celý mobiliář. Fresky bychom zde hledali marně, ale předpokládá se, že pod bílou barvou jich bude dost a dost. Na jejich odkrytí si ale budeme muset ještě nějakou dobu počkat a nezbývá nám, než se spokojit s dřevěnými emporami z počátku 18. století.

Poté už šlo znovu do „tuhého“ a nás přivítal (doslova, protože tamní průvodci byli přímo nadšeni z toho, že dojela Morava) kostel v hornické obci Koceĺovce. Zdejší kostel zaujme už svou výraznou věží s oktagonální horní částí. Vzhledem k tomu, že stylově i ikonograficky byla tamní interiérová výzdoba hodně podobná té z Ochtiné, měli jsme možná čelist pokleslou údivem méně, než se sluší a patří, ale i tak to bylo fantastické.  Zdejší – nepřekvapivě opět evangelický – jednolodní kostel z I. poloviny 14. století býval původně zasvěcen sv. Bartoloměji a jeho největší chloubou je zřejmě velkolepá freska Kalvárie.

Další kostelík v – o víkendu dopravně takřka nedostupné – vísce Brdárka byl opět jedním z těch méně výrazných a málem jsme se do něj ani nedostali. Naštěstí jsme si včas všimli lehce utajené ceduličky a pro pana průvodce jsme si došli. Zdejší kostel jakoby do nabídky dne ani nepatřil. Jedná se totiž o stavbu z konce 17. století (byť na místě starší stavby dřevěné), s mobiliářem ještě o století mladším. Pro Gemer tak zůstávají typické jen dřevěné empory a fakt, že se jedná o kostel evangelický. Já (bylo nás takových ovšem více, že Braňo ...) jsem si ještě přidal bonus v podobě pobytu na kazatelně a pocitu, který pravidelně zažíval feldkurát Katz.

Poslední zastávkou, která - přes jistou jednoduchost a skromnost svým způsobem – byla tím nejlepším nakonec, se stala obec Henckovce. Tamní kostel Všech svatých je v současné době víceméně nevyužívaný, ale původně se jednalo o kostelík hřbitovní, z II. poloviny 13. století pocházející. Vedle něj se nachází samostatně stojící zvonice, v interiéru pak více než fragmenty freskové výzdoby z období několika století zaujme mohutná kamenná gotická kazatelna. I na tu jsme si, pochopitelně, s chutí vylezli …

Bonusem pak bylo posezení ve zdejší hospodě u přerovského zubra a buřtguláše. Závěrečný slavnostní hodokvas, který večer v Henckovcích  probíhal i s vínkem a koncertem, jsem si odpustil a raději si večer skočil zregenerovat tělo při pivečku s borovičkou.

Co dodat na závěr. Snad jen to, že jsme se všude míjeli s trojicí, kde jeden Slovák překládal maďarské dvojici, jejíž něžnější polovina byla koukatelná téměř jako gemerské památky a příroda. Nebo zajímavost, že při putování po okruhu Štiavnickém jsme v podstatě nevytáhli paty z okresu rožňavského. A také fakt, že jsem cestou zpět viděl ještě dva velmi zajímavé kostelíky, že budu šťastný, pokud se po Gotické cestě časem znovu vydám, nebo že nedělní mezinárodní Metropolitan nepatřil k nejbystřejším a díky tomu jsme „získali“ asi 30 minutové zpoždění. I tak jsem nakonec domů dorazil podle plánu a již po 15. hodině jsem kázal nedělní osvětu na Koupáku. A nepotřeboval jsem k tomu ani tu kazatelnu …

Závěrečné PS: Nejprve bych chtěl touto cestou ještě jednou poděkovat občanskému sdružení Gotická cesta za skvělou akci, která se mi opravdu moc a moc líbila (a svým přátelům za tip, bez kterého bych se o ní možná nikdy nedozvěděl). A rád bych také přidal jeden nápad: Ti, kdo akci v jednotlivých kostelících zajišťovali, na sobě měli slušivá černá trička Gotická cesta. Kdyby je zde sdružení také prodávalo, mohlo si přivydělat nějakou tu korunu - pardon, euro - a mnozí účastníci akce, včetně naší skupinky, by získali milý suvenýr.