Gal vihára – magické sochy na Srí Lance

Takové chutné a osvěžující mango jako na Srí Lance, jsem nikde jinde nejedla, říkám si v duchu, zatímco si labužnicky pochutnávám na exotickém druhu ovoce. Jdeme dlouhou alejí lemovanou stromy a každou chvíli se větve na jedné či druhé straně rozvlní, jak se opice přehupují sem a tam. Z jejich hladově vyhlížejících očí mohu usoudit, že nejsem jediná, kdo by měl na takovou pochoutku chuť. Naštěstí to dávají najevo jen mlsným pohledem, a tak v klidu pokračujeme v naší procházce.

Vrchol sinhálského sochařského umění

Když jsme ráno přicestovali do starobylého města Polonnaruwa, nacházející se ve vnitrozemí ostrova, měli jsme před sebou den plný jedinečných památek (ne nadarmo toto město tvoří spolu s Kandy a královskou Anurádhapurou jeden z „hrotů“ kulturního trojúhelníku). Tohle by ale měla být ta nejvýznamnější z nich: jedinečný komplex Gal vihára. Přestože si pod tímto pojmem zřejmě nic nepředstavíme, obraz nám již řekne mnohem více. Jedná se o skupinu krásných soch zpodobňujících Buddhu, které představují vrchol sinhálského sochařského umění.

Zatímco se blížíme k sochám, pijeme lahodné kokosové mléko, které je zde opravdu vynikající a navíc strašně levné. Z dálky už vidíme mnichy v jejich typickém oděvu v barvách země, jak stojí opodál a ochotně turistům odpovídají na otázky ohledně jejich víry a samotné stavby. A já musím přiznat, že tohle místo na mě opravdu zapůsobí. Gal vihára se skládá ze čtyř samostatných soch, které jsou vytesány z jednoho dlouhého masivu. Za nejhezčí sochu této skupiny je považován 7 metrů vysoký stojící Buddha. U něj se dříve lidé domnívali (podle zvláštní polohy rukou a utrápeného výrazu), že se jednalo o Buddhova učedníka Ánandu, truchlícího nad odchodem svého učitele. Tato teorie se ale později nepotvrdila, a proto jej dnes považujeme za Buddhovo vyobrazení. Hned vedle leží 14 metrů dlouhá socha Buddhy, která jej představuje po dosažení nirvány. Zatímco zkoumám pohledem jeho tvář a pod hlavou složený polštář, můj zrak sklouzne vpravo na plošinku, kde malá opička se zvědavým pohledem přežvykuje nádherné květy. Ty tam dávají především místní jako znak pokory a úcty. Když následně fotografuji zajímavý kontrast chladného kamene a živých květin, na okamžik zapomenu i na svaté pravidlo – neotáčet se k Buddhovi zády – na což jsem ihned mile upozorněna.

Vyceněné zuby a odhodlaný výraz ve tváři

Součástí komplexu jsou ještě dvě sochy, zachycující sedícího Buddhu. Nejspíš budete ale fascinováni prvními dvěma a vůbec kouzlem celého místa. Jak slunce sestupuje níže, osvětluje sochy a tak si na chvíli sedáme na kamennou plošinu, abychom si ještě užili klidného rozjímání. Nikdo nikam nespěchá, nikam se nehoní a na tvářích mnichů je vidět spokojený výraz. Pro Evropana věčně se stresujícího prací nemůže být nic lepšího. A tak přestože se může stát (a stane), že během vaší dovolené na Srí Lance (dříve Cejlon) uvidíte bezpočet Buddhových soch a už vám nebudou připadat až tak rozdílné, tohle je právě to místo, které vynechat nemůžete.

Pomalu se zvedáme k odchodu a plna klidu a pohody z toho místa se obrátím směrem k východu. Najednou však v dálce vidím opici, jak běží směrem ke mně. Nejdříve koukám a čekám, kdy změní směr, ale ona naopak běží přímo na mě, zrychluje a v odlesku slunce zahlédnu její zuby. V mžiku se rozhoduji nebýt hrdinou a beru nohy na ramena. Na rozdíl od Davida. Ten se rozhoduje bránit vlastním tělem, a když vidím jeho vyceněné zuby (dosud jsem netušila, jak může muž reagovat na hrozbu sebrání jídla) a obranný postoj, chápu, že se opice vylekala a raději zvolila ústup. Mniši se smějí a jsou k nám, ukazujíce na kokosový ořech, který David hrdinně svírá v rukou. Posloužili jsme jako „zdroj zábavy“ pro místní i turisty během jednoho krásného listopadového odpoledne. Takže pozor na opice. Turisty nejedí, zato mango a kokosy mají moc rády!

Autor: Hana Dekojová, průvodkyně CK Mundo, u níž vede zájezdy na Srí Lanku a pořádá cestopisná promítání